Vernisáž: Arata Isozaki. Skici a kresby (architektura)

Do 2.2.2020 bude v Galerii NTK, Technická 6, Praha 6, zdarma přístupná velmi zajímavá a krásná výstava Arata Isozaki. Skici a kresby.

Výstava letošního držitele prestižní Pritzkerovy ceny, významného japonského architekta a představitele metabolismu Araty Isozakiho. Součástí zahájení výstavy byla komentovaná prohlídka Krzysztofa Ingardena z Krakova, spolupracovníka Araty Isozakiho.

Isozaki je 46. laureátem Pritzkerovy ceny, osmým pocházejícím z Japonska.

Arata Isozaki, laureát Pritzkerovy ceny za rok 2019, se narodil v japonském městě Óita na ostrově Kjúšú před druhou světovou válkou, v roce 1931. Bylo mu čtrnáct let, když bombardovali Hirošimu a Nagasaki, proto zastává teorii, že i když jsou budovy pomíjivé, měli by těšit ty, kteří jimi a kolem nich procházejí. „KDYŽ JSEM BYL DOST STARÝ NA TO, ABYCH ZAČAL ROZUMĚT SVĚTU, MOJE RODNÉ MĚSTO BYLO VYPÁLENO A NA PROTĚJŠÍM BŘEHU BYLA SHOZENA BOMBA NA HIROŠIMU, TAKŽE JSEM VYRŮSTAL BLÍZKO EPICENTRA VÝBUCHU. VŠUDE BYLY JEN RUINY, NIKDE ŽÁDNÁ ARCHITEKTURA, ŽÁDNÉ BUDOVY A DOKONCE ANI MĚSTO. OBKLOPOVALY MĚ JEN KASÁRNA A PROVIZORNÍ PŘÍSTŘEŠKY. MOJE PRVNÍ ZKUŠENOST S ARCHITEKTUROU TEDY BYLA JEJÍ NEPŘÍTOMNOST A JÁ JSEM ZAČAL UVAŽOVAT O TOM, JAK BY LIDÉ MOHLI SVÉ DOMOVY A MĚSTA OBNOVIT.”

Isozaki absolvoval v roce 1954 na Katedře architektury Fakulty inženýrství Tokijské univerzity a kariéru zahájil stáží u laureáta Pritzkerovy ceny z roku 1987 Kenza Tangeho. V roce 1963, kdy Japonsko, po období okupace spojeneckými silami, znovu získalo svou svrchovanost a usilovalo o fyzickou přestavbu v ovzduší politické, ekonomické a kulturní nejistoty země zdecimované druhou světovou válkou, si založil vlastní ateliér Arata Isozaki & Associates. „ABYCH VŽDY NAŠEL NEJVHODNĚJŠÍ ŘEŠENÍ, NEMOHL JSEM ZŮSTAT U JEDINÉHO STYLU. ZMĚNA BYLA NA DENNÍM POŘÁDKU. PARADOXNĚ SE STALA MÝM STYLEM.“ Začínal na lokální úrovni, postavil řadu staveb ve svém rodném městě a Fukuoce, rychle však expandoval do Gunmy, Ósaky a Tokia. Neznámější práce jeho rané kariéry jsou Prefekturní knihovna v Óitě (1962-1966, Óita, Japonsko), chodící roboti na Festivalu Plaza v rámci Expo ’70 (1966-1970, Ósaka, Japonsko), Muzeum moderního umění v Gunmě (1971-1974, Gunma, Japonsko) a Městské muzeum umění v Kitakjúšú (1972-1974, Fukuoka, Japonsko).

Isozaki předběhl svou dobu vizí jednotného světa a usnadnil dialog mezi Východem a Západem. Ve své první zámořské zakázce, návrhu na Muzeum současného umění v Los Angeles (1981-1986, Kalifornie, USA), se projevil jako vůdčí osobnost mezinárodní architektury 80. let. Mezi více než stem jeho realizovaných projektů najdeme tyto prestižní mezinárodní stavby: Palác svatého Jiří, víceúčelová sportovní hala navržená pro Letní olympijské hry 1992 (Palau Sant Jordi, 1983-1990, Barcelona, Španělsko); Team Disney Building (1987-1990, Florida, USA); Kulturní středisko v Šen-Čenu (1998-2007, Šen-Čen, Čína); hokejový stadion pro Zimní olympijské hry 2006 Pala Alpitour (2002-2005, Turín, Itálie); Centrální akademie výtvarných umění a Muzeum umění (2003-2008, Peking, Čína); sídlo globální pojišťovny Allianz Tower (2003-2014, Milán, Itálie); Katarské národní kongresové centrum (2004-2011, Dauhá, Katar); koncertní hala Shanghai Symphony Hall (2008-2014, Šanghaj, Čína); Hunanské provinční muzeum (2011-2017, Čchang-Ša, Čína).

V šedesátých letech Isozaki v reakci na rapidní nárůst počtu obyvatel představil svůj projekt vzdušných měst Cities in the Air (1962, Tokio, Japonsko), futuristický plán pro tokijskou čtvrť Šindžuku sestávající z vyvýšených vrstev budov s byty a dopravním systémem zavěšeným nad stárnoucím městem. Přestože projekt nebyl realizován, Isozaki pokračoval v plánování měst rychle se rozvíjejících ekonomik, o čemž svědčí jeho nejnovější projekty v Číně a na Blízkém východě. Prostřednictvím svých kritických článků a jako člen poroty významných architektonických soutěží sehrál významnou roli při realizaci konceptů mladých architektů po celém světě. Šest desetiletí jeho práce se kromě ikonických staveb promítlo také do filozofie, výtvarného umění, designu, hudby, filmu a her.

Je držitelem Výroční ceny Japonského institutu pro architekturu (Architectural Institute of Japan) za Prefekturní knihovnu v Óitě a Muzeum moderního umění v Gunmě (1967 a 1975, Japonsko), důstojníkem Řádu za umění a literaturu (1997, Francie) a nositelem Zlaté medaile za architekturu (RIBA, 1986, Velká Británie). Jako komisař národní účasti Japonska převzal Zlatého lva na Benátském bienále architektury za Japonský pavilon (1996, Itálie), je nositelem Velkého kříže španělského krále za civilní zásluhy (1997, Španělsko), Řádu za zásluhy Italské Republiky (2007, Itálie) a laureátem Ceny Lorenza il Magnifica za celoživotní dílo v oblasti architektury udělované porotou Florentského bienále (2017). Je členem Královské umělecké akademie (Royal Academy of Arts, 1994), Americké umělecké a literární akademie (American Academy of Arts and Letters, 1998) a Japonské umělecké akademie (2017). V roce 1979 byl jmenován do poroty první Pritzkerovy ceny, v níž působil následujících pět let.