Vernisáž Antonín Kratochvíl, Jan Mihaliček, Karel Cudlín: „Když se Bůh nedíval…“

Do 14. 6. 2026 je v Leica gallery, Školská 28, Praha 1, přístupná velmi zajímavá, silná a rozsáhlá výstava Antonín Kratochvíl, Jan Mihaliček, Karel Cudlín: „Když se Bůh nedíval…“

„Když se Bůh nedíval…“ je název výstavy černobílých fotografií ze země, která už neexistuje. Tři členové spolku 400ASA – Antonín Kratochvíl, Karel Cudlín a Jan Mihaliček fotografovali Náhorní Karabach na konci minulého tisíciletí. Každý v jinou dobu, na jiném místě, za jiné situace a každý jiným, svým unikátním pohledem. Na fotografiích se tak objevuje válka, uprchlíci, ale i poválečná obnova země ve vzácných chvílích klidu. Jako celek pak výstava vypovídá o nesmyslnosti války a především o té největší obětí každého ozbrojeného konfliktu – obyčejném člověku.

Karel Cudlín zachytil svým klasickým laskavým způsobem karabašské Armény, snažící se žít svůj každodenní život uprostřed hor v dobách relativního klidu někdy kolem roku 2008. Na jeho fotografiích vidíme běžné situace vesničanů, které se po staletí opakují. Pečení chleba, práce s hospodářskými zvířaty. Jeho fotografie na výstavě jsou ty nejnovější.

Antonín Kratochvíl, který patří mezi nejznámější světové fotografy zachycující krizové situace, těsně před koncem tisíciletí dokumentoval pro UNHCR život etnických Ázerbájdžánců po exodu ze svých vesnic v Karabachu, které se dostaly pod kontrolu Arménů. Početné skupiny Azerů zachytil při jejich běžném životě v provizorních obydlích ve starých nákladních vagonech. Také vyfotografoval mladý stromek s pár větvemi, který jeho opatrovatel vysadil a chodí denně zalévat, aby mohl v jeho stínu zemřít, když jiné vzrostlé stromy na své zahradě musel opustit.

Nejstarší fotografie vytvořil Jan Mihaliček v roce 1992 v období tzv. první války. Do daleké horské enklávy přijel s první misí Nadace Lidových novin nazvanou SOS Karabach. Přivezli léky, potraviny a mimo jiné i polní nemocnici. To vše bylo potřeba zdokumentovat a publikovat v novinách. Na tuto humanitární akci navázaly další, nešlo jen tak přestat. Postupně vznikla organizace, kterou dnes zná asi každý – Člověk v tísni. Pro tehdy sedmadvacetiletého Mihalička se těch několik dní stalo zásadním momentem, který změnil jeho pohled na svět. V hledáčku jeho fotoaparátu se střídali uprchlíci, partyzáni bránící svou vesnici, vojáci na frontě a mrtví. To vše vytváří kompletní obraz děsu a zoufalství, které přináší válka.

Na fotografiích tří kamarádů se objevují hrůzy války, uprchlíci, ale také poválečná obnova země ve vzácných chvílích klidu. Chtějí vypovídat o krásné a hodně zkoušené zemi, o nesmyslnosti války a především o té největší oběti každého ozbrojeného konfliktu – obyčejném člověku.