Vernisáž Anna Krištofíková: Wild At Steel Heart

Do 22. 8. 2025 najdete v Hidden gallery, Bořivojova 106, Praha 3, velmi zajímavou a zneklidňující výstavu Anny Krištofíkové: Wild At Steel Heart.

Průvodní text Kamila Prince a Filipa Kartouska:

V HIDDEN Gallery právě probíhá sólová výstava Anny Krištofíkové, „Wild at Steel Heart“. Název se inspiruje filmem nedávno zesnulého režiséra Davida Lynche „Wild at Heart“ („Zběsilost v srdci“) a jeho „hledáním lásky v pekle“. Srdce Krištofíkové se však nachází svou živelnou bouřlivostí v paradoxní superpozici vůči ledovému chladu netečné a mrtvé oceli. Jako by jedinou možností, jak zkonejšit své divoce bijící srdce, bylo jeho pohřbení do rakve z kovu. Železný pancíř zde symbolizuje sebeobranné mechanismy – někdy nezbytné, jindy škodlivé – jimiž se bráníme vůči okolnímu světu tak, že se uzavíráme do světa vnitřního.

Metalické postavy zároveň připomínají antické sochy – netečné ve své vznešenosti a vznešené ve své netečnosti. Mezi další opakující se motivy pak patří klíče a zámky, a to nejen coby pouhý vizuální ornament, nýbrž také jako ztvárnění pocitů odcizení, restrikce a nepřístupnosti tak, jak to popsal Franz Kafka ve svém nedokončeném románu „Das Schloß“. Co vše jsme ochotni opustit a uzamknout, abychom přežili bezútěšnou realitu našich melancholických dní?
Na pozadí obrazů hoří bezhvězdné, turnerovsky rozostřené horizonty a nemožnost rozlišit, zda se jedná o úsvit či soumrak, evokuje atmosféru bezčasovosti a nejistoty posmtného limbu coby místa setkávání bludných duší. Jindy je pozadí obrazů temné a antracitové, jakoby se nalézalo v děloze černé díry plodící nicotu a neexistenci. Tak jako klíč otevírá zámek, zkušenost nicoty (Nichts) dle filozofa Heideggera otevírá člověka k jeho autentickému porozumění sebe sama. Odvážíme se pohlédnout klíčovou dírkou do vlastního nitra?

● 6:07
Kovová škraboška před tváří nahé postavy na první pohled odkazuje k legendě o Muži se železnou maskou. Při podrobnějším pohledu si všimneme dvou klíčů v oku masky v pozici hodinových ručiček zobrazujících čas „6:07“. Styl malby, kde je horizont umístěn v dolní třetině obrazu a nebe zabírá horní dvě třetiny plátna, byl typický pro holandskou školu 17. století. Podobné kompozice byly oblíbené mezi starými krajináři jako Jan van Goyen či Salomon van Ruysdael. Holandští mistři kladli důraz na detaily počasí, mraků a oblohy, ale u Krištofíkové jsou nebesa prázdná a nehybná, tedy bez Boha. Chybějící hvězdy nalezneme v podobě rezivějících zámků připevněných na plotě, jež fungují coby metafora pro vytrácející se vzpomínky. Zámek na místě klína odkazuje k sexualitě a tabu pohlavní touhy, která vězní a oslepuje, jak nám napovídá figura slepé dívky za železným plotem.

● Walk on the Wild Side
I zde narazíme na motiv železného plotu. Jedna bosá noha kráčí po jeho levé a druhá po pravé straně. Zároveň vidíme i dva zámky, jeden pevně uzamčený a druhý, jenž se začíná otevírat. Tato dichotomie a polarita vytváří napětí dělící kompozici na krajinu známého a neznámého, sféru skutečnosti a snu, přírody a metafyziky. V onom surreálním okamžiku Krištofíková inscenuje nemožnost jít oběma cestami naráz. Co se jeví jako rovnováha, může být ve skutečnosti vteřina před pádem, a co se otevírá, nemusí být nikdy plně odemknuto. Chůze zde není jen pouhé defilé dynamiky svalů těla, jak pohyb zobrazovali sochaři Gian Lorenzo Bernini nebo Antonio Canova. Spíše máme co do činění s těžkým a nejistým krokem Alberta Giacomettiho, či srdceryvnou poutí srbské performerky Mariny Abramović, cílem jejíž cesty po Velké čínské zdi bylo setkání se svým tehdejším přítelem Ulayem, který kráčel z opačného konce zdi, a ukončit tam jejich vztah.

● Steel Cidarella
Autorka si v dětství obkreslovala pohádkovou Popelku, jejíž dystopickou verzi spatříme na tomto obraze. Roztrhané punčocháče, nesouhlasící boty, z nichž jedna vyzutá leží stranou jako zapomenutý a mnohokrát porušený slib, přinášejí poselství zoufalosti, chaosu a neklidu. Stín drží imaginární klíč, ačkoliv skutečná ruka zůstává prázdná. Ocelová Popelka se pomalu mění v oživlou loutku podobnou mechanické Coppélii z Delibesova baletu a suky v dřevěné podlaze připomínají mnohopočetné zraky démonů skrytě pozorující naše kroky v goyovském stavu spánku rozumu a soudnosti. Popraskané a oprýskané dlaždičky přinášejí svědectví narušené a rozbité duše.

● Which One?
Čtyři klíče, jeden zámek, žádná jistota. Postava je zachycena v okamžiku před rozhodnutím, který z klíčů použít. Klíče se paranormálně vznášejí jako při spiritistické seanci a ani jeden z nich do zámku nepasuje. Zámek na prsou dívky představuje hermeticky uzavřené nitro, jehož odemčení by mohlo bolet, a možná i usmrtit. Postavě chybí obočí stejně jako na obraze da Vinciho Mony Lisy, což prohlubuje tajemnost a přináší další nezodpovězené otázky, k jejichž rozřešení nám rovněž chybí klíč.

● The Wrong One
Zde bylo rozhodnutí již učiněno. Klíč byl použit, ale otevřený zámek se zabodl do hrudi. Jedna ruka tvoří nad hlavou sebevýsměšné gesto zaječích uší coby reakce na ztrátu sebekontroly. Obraz je alegorií studu, hněvu a absurdity, které mohou následovat, když se akt odemčení obrátí proti nám. Prst proniká zámkem podobně jako ranou Krista na Caravaggiově obraze „Nevěřícnost sv. Tomáše“. Absence schopnosti vidět (oslepené oko) a mluvit (zašitá ústa) spolu s pozbytím hmatu (ocelová kůže) připomínají proces umírání, ač lidský duch stále žije a cítí bolest. Vybaví se nám text německé písně „Eiszeit“ Alexandra Wesselského pojednávající o tom, jak je nutné uzamknout své srdce do ledu, které stále bije, byť ve skutečnosti již zemřelo: „Schlaf ein, mein Herz und komm‘ zur Ruh‘. / Schlaf ein, mein Herz, die Welt friert zu.“

● To Leave a Trace
Mladá postava tahá za kovový řetěz zavěšený na svém krku, který se jí krvavě zařezává do kůže. Dívka nosí na řetězu klíč, k němuž však neexistuje žádný zámek. Námět je inspirován Annou Novákovou, přítelkyní umělkyně, která často nosí podobný řetěz. Motiv život ohrožující erotické asfyxie rovněž nastoluje palčivé téma patologického sexuálního chování a násilí na ženách.

● Hádej kdo jsem. Můžeš hádat třikrát
Název je inspirován skladbou hudební skupiny WWW Neurobeat. Umělkyně zde zobrazuje ženskou postavu s mrtvým výrazem ve tváři, po obou stranách lemovanou dvěma maskami připomínající masky posmrtné – jako by šlo o schizofrenicky rozštěpené aspekty jediné identity či snad různé podoby Jungovy persony ve významu klamné sociální fasády. Na tvářích si povšimneme jizev ve tvaru křivky kardiografu zobrazující srdeční tep, a zároveň připomínající zvukové vlny jakéhosi neznámého hudebního rytmu. Je to ukolébavka, rekviem, či možná démonický „Tanec kostlivců“ Camille Saint-Saënse? Opět spatřujeme gesto prstů za hlavou, které však mohou představovat i čertovské rohy. Říká se, že Ďábel má taktéž mnoho tváří…

● Apocalypse
Dvě ruce tvoří srdce, zatímco se obloha zbarvuje do krvavě rudé barvy a kolem poletují můry smrtihlava jakožto podobenství umírající lásky a citu, jenž se vyčerpá, zdegraduje a nakonec zahyne. Výjev balancuje na hranici ironie a kapitulace. Zachycuje okamžik, kdy se snáší tma a reakcí je zvednout ruce – ne ve strachu, ale v jakémsi pokřiveném uvítání toho, co stejně nemůžeme změnit.

● No death will tear us apart
Toto byl první obraz v sérii, ačkoliv umělkyně tehdy ještě nevěděla, že budou následovat další díla na toto téma. Dvě ruce tvoří hledáček a rámují tvář, která se uvnitř trojúhelníku mění v kámen – letargická, odtažitá, nečitelná. Nejedná se o křesťanský symbol Nejsvětější Trojice, nýbrž spíše o alchymistický trojúhelník s významem destrukce a následné transformace, jíž postava na obraze právě prochází. Nad ní se jako kacířská svatozář vznáší můra s potrhaným křídlem, zraněná, a přesto stále schopná letu. Název díla je inspirován textem písně Mirela Wagnera „No Death“, k jejímuž poslechu se autorka uchylovala ve chvílích vnitřní zranitelnosti, marné touhy a životního vzdoru: „But death comes sneaking in / through the keyholes“.

● Fire don’t walk with me
Jedna paže je lidská a druhá kovová, střetávajíce se ve vzájemném zápase. Jsme svědky vzácné neurologické poruchy zvané „syndrom cizí ruky“, kdy postižená končetina sama manipuluje s předměty a mnohdy je její chování vůči svému majiteli prudce agresivní – štípe ho, škrábe, bije, či se ho dokonce pokouší uškrtit. Dlaní svíraný klíč se láme a padá do ohně. Poškozený a ohnutý už nesvede otevřít to co kdysi. Motiv plamene představuje něco, po čem člověk dychtí, a zároveň ho to děsí a ničí – tedy obsesi, mánii či jinou patologickou „idée fixe“. Oheň je také znamením, abychom něco nechali za sebou, neboť i on sám jednou uhasne, jak se můžeme dočíst v Hlaváčkově básni o smutném hráči na hoboj: „a ani nerozžal si oheň pobřežní, / neb všecky ohně prý tu zhasnou, uplovou.“

● The Spy
Dvě oči hledí skrz kovová pouta coby varování, jak nebezpečné je se k něčemu připoutat pohledem. Výraz očí je uhrančivý, přímý, leč také nečitelný a hypnotizující. Na plátně nevidíme žádná ústa, čímž nám autorka sděluje, že i oči dokážou mluvit.

● The Fault in Our Stars
V kompozici spatříme plačící oko, vampýrsky špičaté ucho a dvě malé hvězdy visící na řetízku coby náušnice. Jiří Petrbok, bývalý profesor AVU, toto dílo kdysi označil za autorčino nejsilnější, neboť v sobě skrývá vše, ale téměř nic neodhaluje. „Hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně“ je slavný citát Immanuela Kanta odkazující na kosmický řád a vnitřní morální zákon, jenž se projevuje v kategorickém imperativu. Jedná se o pravidlo, které říká, že člověk by se měl chovat tak, jak by si přál, aby se chovali všichni ostatní. Avšak chyby v lidském charakteru, které umělkyně lyricky zpodobňuje coby odchylky v nebeských drahách našich hvězd, dává tušit tragédii lidských osudů, které jsme vlastním přičiněním odklonili vstříc do zkázy a neštěstí.

● The Knight
Kovové struhadlo se v dětské hře stává pomyslnou rytířskou helmou, avšak obnažená dívčí postava je drasticky poseta od četných ran, které jí struhadlo zanechalo na kůži. Šrámy jsou již zhojené a zajizvené – až na jeden pod pravým ňadrem, z něhož se řine čerstvá krev. Tetování meče na paži je v pozici obráceného svatopetrského kříže, jenž je zároveň známý coby LaVeyův kříž satanský. Rytíř víry Sørena Kierkegaarda se zde stává rytířem bolesti a sebepoškozování.

● Kadibudka
Ze srdce vytesaného do hrubých dřevěných desek zírají dvě oči, zatímco bledá kovová ruka se snaží dostat dovnitř. Je to známé kukátko venkovské latríny, avšak obrácené naruby, kdy my nehledíme ven, ale někdo se dívá během našich intimních a zranitelných chvil na nás – pohoršeně, znechuceně a nenávistně. Jsme to možná my sami introspektivně se dívající dovnitř vlastní duše znečištěné vinou a strachy.
(Filip Kartousek & Kamil Princ)