Vernisáž Alžběta Skálová: „Utichl zpěv a přišla noc“

Do 30.7.2015 bude v Galerii Jelení, Drtinova 15, Praha 5, přístupná výstava obrazů Alžběty Skálové: „Utichl zpěv a přišla noc“.

Rozhovor kurátorky Gabriely Kotíkové s autorkou:

GK: Alžběto, studovala jsi na Vysoké škole umělecko-průmyslové, nejprve v ateliéru filmové a televizní grafiky u Jiřího Bárty a poté u Juraje Horvátha v ateliéru ilustrace a grafiky. Nejdříve jsi se tedy zajímala o animovaný film?

AS: I když jsem vždy k ilustraci směřovala, chtěla jsem mít širší pole před sebou, na animaci bylo možné pracovat s materiálem, loutkou a zároveň s příběhem. Od dětství mě bavilo vytvářet různé hrdiny, charaktery, loutky, vyjadřovat se i jinak než plošně. Zároveň mi přišlo, že ilustraci bych se mohla věnovat i tak. Po třech semestrech na animaci, kdy jsem pronikla zejména do té klasické kreslené animace, jsem šla na stáž na Ilustraci, kde zrovna nově nastoupil Juraj Horváth a já měla chuť si udělat knížku. Pak už jsem tam zůstala. Horváthův atelier byl stejně otevřený, jako na animaci, hodně mě to bavilo.

GK: Jaké jsi měla zkušenosti na stážích v Paříži (École Estienne, 2005) a v Baltimoru, USA (Maryland Institute College of Art, 2007)?

AS: Určitě to byly objevné cesty, zejména v přístupu studentů a pedagogů, i celkový systém fungování škol byl dost jiný, zejména v Baltimoru. Kladli daleko větší důraz na sebeprezentaci a schopnost reflektovat vlastní práci, i jiných. V Americe to byla skoro polovina vyučovacího času. Logicky, protože škola byla velmi draze placená, to všichni studenti naprosto respektovali a škola jim za to nabízela hodně. Měli asi pět galerií přímo v areálu školy, každý týden se tam střídaly výstavy studentů, měli vlastní obchod s výtvarnými potřebami, kde studenti pracovali atp. U nás se to také mění, alespoň to tak vnímám, ale až s dalšími generacemi, já jsem toho na UMPRUM tedy moc neužila:-) Na obou stážích byl systém dost středoškolský, docházka atp. Ale všechno mělo výhody i nevýhody. Oni měli celkově přístup formou pozitivní motivace, po návratu do Čech opět zanoření do našeho rybníčku všemožných „nemožností”.

GK: Měla jsi dojem, že na těchto školách jsou zaměřeni více na práci s počítačem, nebo též udržují tradici klasických technik vytváření knih a animovaného filmu jako v Čechách?

AS: V Baltimoru jsem byla v r. 2007. V té době mě překvapil sílící zájem o „tradiční” techniky, chodila jsem tam na hlubotisk, kaligrafii, kresbu, zájem studentů rostl. Plakáty na koncerty se vytvářely sítotiskem, hodně jiný svět. Bylo to pozitivní, k nám to bohužel ještě moc nedorazilo, alespoň mi to tak přijde. Na naší škole naopak pozoruji zcela opačný trend, myslím ze strany vedení. Hlubotisková dílna je zcela odsunuta mimo budovu. Teprve až to řemeslo všichni zapomenou, tak začne zájem:-) V Baltimoru měli skvělé technické vybavení, práce na počítačích nějak samozřejmá, ale zájem a návrat k tradičnímu a manuálnímu. Je to ale moje zkušenost.

GK: V oboru dětské ilustrace jsi již velmi výraznou a uznávanou osobností. Ve volné tvorbě jsou myslím tvé práce skrytější. Sama jsem viděla výstavu v Galerii Art in Box, kde jsi vystavovala se svým bratrem. Můžeš k těmto obrazům něco říci, co mají společného? Jakou byly namalovány technikou?

AS: Základem výstavy byly obrazy, které vznikly na rezidenci v Českém Krumlově, kde jsem měla měsíc možnost věnovat se volným věcem, ke kterým jsem se skrze obživu ilustrací tolik nedostala. Rezidence, nebo zkrátka odtržení od běžného provozu je pro mne téměř jediná možnost se dlouhodoběji soustředit. Obrazy vycházely z techniky, kterou jsem vyvinula pro ilustrace afrických pohádek (Malé černé pohádky, Baobab, 2010) a měla jsem chuť ji rozvinout i jinak. Jednalo se o omítkové nátěry v celkem omezené škále, které jsem pak dále proškrabovala. Dostávala se tam drobná nahodilost, která je ale prospěšná. Obrazy byly volné práce, ovšem opět s nějakým příběhem – částečně inspirace z Krumlova, něco ze snů, vše hodně intuitivní.

GK: Současná výstava v Galerii Jelení vznikla na základě residenčního pobytu v Banské Štiavnici. Při vytváření jsi použila netradiční techniku malování suchým štětcem na papír. Mohla by jsi k ní něco říci? Běžně se asi nepoužívá u větších formátů a je to technika pravděpodobně velmi časově náročná?

AS: Vzniklo to opět spontánně, měla jsem možnost se dva měsíce soustředit v nádherné sopečné krajině kolem Banské Štiavnice. Asi čtrnáct dní jsem malovala záznamy, drobné akvarely deníkového charakteru a postupně jsem se dostala k větším formátům. Techniku jsem použila již dříve pro jednu (zatím moji největší) malbu, bylo to ale na škole a tehdy nastoupily další nové výzvy. Vrátila jsem se k ní až s touto potřebou vystižení šera. Náročné to bylo, ale pro mě dobrodružné, nutné soustředění na to, neudělat jeden tah špatně, neudělat chybu…

GK: Výstava má zvláštní, trochu temnou atmosféru, pocit těsně před západem slunce. Je to tak, že tento okamžik je velmi silný, ale velmi krátký?

AS: Kdysi na škole jsem malovala krajinu takto monochromní přímo v plenéru, ovšem zde mě začal zajímat určitý světelný moment, kdy ptáci utichnou, šero, kdy vystupují z krajiny poslední bílé akcenty a člověk je může zaměňovat s ledasčím. Je to pro mě velmi silný okamžik. Až když jsem ty dvě figury namalovala, došlo mi, že jedna je den a druhá noc, ta jedna bílá mi nějak nestačila. Nechala jsem na sebe tamní prostředí jen působit, folklor, zbytky industriální těžby, umělé vodní nádrže, intenzivní zeleň…

GK: Děkuji za rozhovor