Vernisáž Alexandra Jiříčková: Poslední útočiště
Do 30. 11. 2024 je v galerii kavárny Velryba, Opatovická 24, Praha 1, přístupná velmi zajímavá a krásná výstava obrazů Alexandry Jiříčkové: Poslední útočiště.
MgA. Alexandra Jiříčková (nar. 1978)
Studium: Akademie výtvarných umění v Praze
(ateliér klasických malířských technik profesora Zdeňka Berana), 2003 – 2009.
Věnuji se převážně olejomalbě a malbě akvarelů.
Techniku malby a kresby jsem také vyučovala.
Část textu Ivany Beranové o autorce a její tvorbě:
Celou tvorbou Alexandry Jiříčkové se prolíná snaha o zachycení více či méně reálného světa klasickou realistickou technikou olejomalby. Ve své tvorbě postupuje po vrstvách – na monochromní podmalbu nanáší několik vrstev samotné malby, při jejíž realizaci opakovaně kombinuje lazury s pastóznější malbou. Tím se snaží dosáhnout efektu větší plastičnosti obrazu. Kromě velkých maleb na plátno vytváří také akvarely na kartonu.
Tematicky se věnuje přírodním motivům. Ráda ztvárňuje květiny a ptáky, občas se na malbě objeví figurativní prvek. Také se zdá, že autorka je tím typem člověka, pro kterého méně znamená více. Zatímco zpočátku své tvorby malovala jak na plátno, tak na sololit a karton, v současné době tvoří a precizuje techniku olejomalby výhradně na plátně a snaží se tak stále svůj výtvarný projev zdokonalovat ve spojitosti s médiem, na kterém je výjev zachycen.
Malby vytváří v ucelených sériích (starší Denní snění, nová Vedlejší dopad), přičemž novější z nich, a na této výstavě prezentovaná, má v sobě jasnější autorský rukopis a vlastní téma. Starší cyklus za novějším ale nijak výtvarně nezaostává. Obrazy předešlého cyklu jsou zachyceny ve velmi lyrickém tónu a s velkým citem pro porozumění ztvárňovanému okamžiku. Někdy její malby z této série budí dojem, jakoby autorka se zachycovanými objekty-ptáky rozmlouvala, obdivovala jejich přirozené křivky, polohy a pohyb či se obdivovala ladnosti momentu vzletu, letu a přistání.
Při pohledu na květinovou kompozici ve váze (Velká kytice) by se nám mohla vybavit známá série květinových zátiší od Brueghela, pojatá však v autorčině duchu s jakousi chladnou elegancí odpovídající „nadživotné“ kráse krystalů
Jiná krása? Ne až tak křehká?
Krása krystalů trvá, je odolná, na rozdíl od bující rostlinné a uvadající nádhery. Surrealisté mluvili o kráse křečovité, když se snažili překonat stávající, vyprazdňující se model toho, co bylo všeobecně nazíráno jako krásné. Připravuje nás snad Alexandra svou vizí na další model krásy, který je schopen přežít tvrdé postapokalyptické podmínky? Bude možné si v takovém světě uchovat krásu díky její nové houževnatosti vyplývající z odolnosti krystalů a jejich pevných struktur, které si dokáží vytvářet? Snad ano. Rozhodně jsou takové malby a úvahy nad nimi požehnáním pro naši neklidnou a zřejmě v jistém slova smyslu také zlomovou dobu.
Ivana Beranová (kráceno)