Vernisáž Aleš Zapletal: Permakultura

Do 22.9.2017 bude v galerii NoD, Dlouhá 33, Praha 1 (první patro za kavárnou), přístupná zajímavá výstava obrazů Aleše Zapletala: Permakultura. Všechny fotky z výstavy i vernisáže: Petr.

Text kurátora Pavla Kubesy k výstavě:

Malířská tvorba Aleše Zapletala vychází z jeho primárně filosoficky, až analyticky založeného myšlení. Zapletalova zobrazivá a figurativní malba často odkazuje na známé filosofické problémy a poučky, apropriuje příběhy národní literatury, odvolává se na modernistickou tradici, kterou systematicky mapuje, reviduje a jejíž kontury ve vnitřním myšlenkovém boji neustále znovu-utváří. V dřívější sérii obrazů Earthworks se Zapletal prostřednictvím anachronistických motivů krajiny (s explicitními citacemi díla Roberta Smithsona), architektury a lidských či zvířecích figur dopracovával k obsáhlým narativním scénám nabitým často specifickým intimním nábojem. Obrazový formát se pro Zapletala stával jakýmsi prostorem „muzeální prezentace“, displejem, který v jednom čase předvádí ve svých vitrínách fragmenty rozličných civilizací, odlišných jak časem, tak i samotným druhem. Zapletal však čím dál tím více podrobuje tento formát “screenu” radikální kritice: rozkládá jej na základní funkční elementy, které mají v znovuvybudované jednotě vytvářet nové, komplexní, životaschopné obrazové systémy.

Právě téma životaschopnosti a udržitelnosti různých kategorií (eko)systémů stojí v centru permakulturního uvažování. Permakultura – coby věda empirická (tj. věda založena na pozorování) a současně věda aplikovaná (tj. věda předepisující určitý typ a procedury jednání za účelem dosažení žádaných cílů) – se sice stala v 70. letech 20. století především teorií dlouhodobě udržitelného přírodního hospodaření, ale rozvinula se také do obsáhlého filosofického postoje a životního stylu, jež byl popularizován v tradičně otevřeněji smýšlejících subkulturách a komunitách. V opozici k dominantním západním růstovým strategiím maximalizace ekonomického zisku z industrializovaného vytěžování zemědělské půdy konstruuje permakulturní perspektiva zcela nové struktury vnímání „vnějšího“ světa krajiny a naších rolí v ní. Permakultura značí změnu konceptuálního schématu Antropocénu.

Permakulturní přístup k budování soběstačných a trvalých samoregulujících se ekosystémů navazuje na potřebu pádu starého, antropocentrického paradigmatu chápání vztahu hmoty a půdy a lidského života. Hledisko permakultury vyžaduje podobný obrat jakým bylo například střídání teorií hoření látek na sklonku 18. století. V polovině 17. století byla navržena a přijímána tzv. flogistonová teorie, která předpokládá existenci jakéhosi základního elementu, tj. flogistonu, který je obsažen v matérii všech hořlavých předmětů a který se v průběhu spalování uvolňuje do okolního prostředí. Flogistón, z řeckého φλόξ (phlóx, tj. plamen), je tak jakýmsi původcem energie: plamenem, iniciátorem tepla a světla. Hoření a spalování je chápáno jako alchymistické uvolňování skrytého vnitřního elementu, jako „dávání“ tohoto elementu okolnímu prostředí, řekněme jako vytěžování látky předmětu. Teprve rozvoj analytické chemie koncem 18. století však objevil pravou podstatu hoření jako spalování kyslíku, tedy jako „braní“, spotřebovávání látky okolí, tedy řekněme jako zavlažování. Tato vědecká revoluce musela procházet ruku v ruce s opuštěním alchymistického pojetí hmoty a se zrodem moderní empirické vědy a jejího přijetí.

Podobné převrácení stojí v jádru permakulturního uvažování, které rozpoznalo neudržitelnost vytěžování živin z matérie půdy a dospělo k designování nehierarchických ekosystémů těžících ze symbiózy a synergie soužití různých živočišných a rostlinných druhů, včetně nedominantní role člověka mezi nimi. Lidská role spočívá v pozorování, napodobování přírody (mimésis) a vytváření přirozených podmínek pro její rozkvět a samozásobování. Půda není již více drancována, ale iniciací počátečního impulsu člověkem znovuzavlažována a obohacována vlastním okolím.

Analogický princip pak následuje i Aleš Zapletal ve své tvorbě: v zájmu o možnosti zobrazení. Zapletal ve svém snažení nedrancuje repertoár osvědčených či trendových forem malířského zobrazení ukrytých jako flogistonová energie v matérii dějin (post)moderního malířství a exprese, ale snaží se o ekologickou obnovu formátu obrazu. Středobodem jeho práce je potřeba vypořádat se s kategorií plochy (čtěme půdy) vůbec: ať už ve formě plošnosti obrazu samotného, tak s plochou coby námětem. Ve svých obrazech tak rozvrhuje různé kulturní symboly (indexy lidské přítomnosti v podobě otisků rukou, primitivních kamenných menhirů, skeletů příbytků či kulturních zahrad a záhonů) společně s archeologickými a geologickými monumenty (v podobě koster prehistorických živočichů) či transformačními momenty lokálních či globálních dějin (jakými jsou výbuchy sopky či atomové bomby). Jednotlivé děje přispívají k fungujícímu, udržitelnému ekosystému narace obrazu. A to i přesto, že jsou vyvedeny redukovaným zobrazením, často tematizujícím hranice naivního a primitivního vidění. Podobným způsobem rozprostírá v rámci plochy obrazu i různě pojatá gesta, která oscilují na hraně reprezentace a ryze neiluzivního malířského tahu.

Plochu však začíná chápat jako 2D index obsáhlejšího 3D objektu – tedy právě jako stopu půdy. U zobrazených plošin odkrývá i jejich hlubší, podpovrchové vrstvy, sedimenty organismů či ryze abstraktních, konkretistických forem. Podobně pak překonává plošnost obrazu sérií dřevěných malovaných desek, které plochou skicu uzavírají do cyklické prostorové malby, jakýchsi „hranatých globů“ virtuálních krajin.

Opakujícím leitmotivem galerijní instalace a obrazů samotných je legendární Spiral Jetty Roberta Smithsona z roku 1970, kterou Zapletal chápe jako završení a modernistických snah o redukované zobrazení a obrat v chápání díla jakožto uzavřeného, neměnného systému jež má podléhat galerijní či muzeální expozici. Šest tisíc tun vápence vytvořilo pochozí spirálu vedoucí do vod Velkého solného jezera ve státě Utah. Dílo je předurčeno k tomu do něj vstupovat, ne jej pouze konzumovat a vytěžovat voyeuristickým pohledem, ale přímo jej aktivně dotvářet svým pohybem v něm. Pro Zapletala se tato spirála stala metaforou vývoje modernistických tendencí, slepým molem, za nímž zůstala již jen postmoderně vytěžována pustina. Aleš Zapletal se chce vydat touto spirálou zpět a přispět k resuscitaci vyprahlé půdy prostřednictvím pozorování (empirií) a napodobováním (jednání, tj. mimésis) zbytků fungujících ekosystémů. Flogiston došel, je třeba rozfoukat oheň imaginace.