Martin Fryč
back
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy

Vernisáž Alena Anderlová: Iluze rovnováhy

Do 11. 7. 2021 bude v Galerii Václava Špály, Národní 30, Praha 1, přístupná velmi zajímavá výstava obrazů Aleny Anderlové: Iluze rovnováhy.

Úvodní text kurátora výstavy Petra Vaňouse:

Alena Anderlová v rámci studia na AVU prošla dvěma malířskými ateliéry orientovanými na narativní postupy při práci s předmětností.

První vedl Antonín Střížek se svým smyslem pro svébytný popis interiérů a exteriérů prostřednictvím vnitřního naladění, využívající v rámci malířské metody latentní nostalgii s prvky aranžovaných ironických zkratek a emocionální distance. V čele druhého ateliéru působil Michael Rittstein pracující s rychlým, impulzivním výrazem a okamžitou, expresivní asociací. Často také ve své ikonografii zacházel/zachází se zvířecím komparzem operujícím v civilizačním světě lidských symbolů. Obě tato východiska jsou, zdá se, pro tvorbu Aleny Anderlové směrodatná. Tvoří jakýsi genealogický základ, který autorka rozvíjením proměňuje, přetváří a sjednocuje ve vlastní osobitou malířskou poetiku.

V obrazech Aleny Anderlové se snoubí cit pro barvu a barevnou kompozici se smyslem pro křehkou absurditu a jemnou ironii. Kultivovaný kolorit propůjčuje dílům specifickou atmosféru nočních tišin, opuštěných míst, rozjímavého nokturna. Zároveň vyvažuje přítomnost sémiotických kontrastů a narativních zlomů, kterými autorka rozrušuje automatismy vidění a vnímání, aby v divákovi probudila zájem o věci a témata, která ji osobně zajímají nebo trápí. Lidskou figuru často nahrazuje zvířecí, aby na jedné straně stupňovala disparátnost okamžiku v jeho malířské totalizaci a na straně druhé vyjevila samotnou podstatu – čistě lidský problém založený na obavách rozumu, který se před určitými otázkami ocitá v koncích. A je to právě rozum, který člověka zdánlivě odlišuje od zvířecích jednatelů a jejich pudového založení. Zdánlivost této „jistoty“ prověřují ale momenty spojené se změnami životních podmínek. Mohou to být krize, které náhle sjednocují člověka s říší přírody. Dávají mu pocítit nedělitelnost světa. Usvědčují ho z principiální závislosti na podmínkách života, které máme společné se všemi živými organismy na této planetě. Mohou to být ale i „měkčí“, civilizační příklady. Například sport, v rámci jehož stanovených pravidel se člověk mění na odosobněný mechanismus sledující stanovený cíl. Rozum je tu vytěsněn pudem, stimulovanou touhou po výkonu a naplněném vítězství. 

Jedním z hlavních motivů, jenž svou malbou autorka tematizuje, je proto „akt proměny“ (dlouhodobý i okamžitý). Každou situaci umělkyně vnímá jako místo souběhu různých příčin a následků. Jako určitý transformační uzel (křižovatka), z něhož lze couvat v čase zpět k původním prapříčinám „děje“, nebo vizionářsky uvažovat, hádat o budoucím, co že zpřítomněný okamžik může na horizontu našich představ rozehrát. Motiv transformace je tu přímo navázán na schopnosti lidské imaginace vyrovnávat emocionální rozkolísání způsobené vnějším podrážděním organismu. Je to právě práce s obrazovou „atmosférou“, která zhušťuje či naopak uvolňuje napětí sémantických zvratů, potažmo dějových přerodů. A je to také velmi působivé zacházení s jemnou ironií, jež je schopna se prostřednictvím distance emancipovat i od velmi závažných, často osudových témat (např. klimatické změny, epidemie, fake news, totalita, násilí apod.), které otřásají našimi dosavadními jistotami. Jistotami rozumu s jeho nezpochybnitelnou říší vědy (výzkum a aplikace).

Metaforu „proměny“ Anderlová používá v obrazech i přímo, v jejím „procesuálním zvěcnění“. Je to například fyzikální proměna vody v různá skupenství (tekutina, led, pára, mlha) či proměna jejích vlastností za určitých podmínek (tekutost, zrcadlení, hladká rovina). Patří sem také motiv ohně (s procesem hoření) plnící svůj evoluční úkol: „Živel, který mě zajímá a objevuje se v několika mých obrazech, je oheň (Táborák, Home, Noční můry, Adam, Dynamit ad.). Schopnost člověka rozdělat a udržovat oheň, je schopnost, která nás odlišuje od zvířat.“ Dalším rozměrem je zoologická metamorfóza živočišných druhů (motýl, žába). U Motýla autorka zdůrazňuje kontrast mezi vývojovou fází plazící se housenky a vzletností vzduchem plachtícího, barevně často okouzlujícího organismu. Tento symbol emancipace, jenž je opět lidským výkladem, tedy výkladem rozumu, ale umělkyně dále posouvá až do oblasti absurdity: „V mých obrazech však (…) metamorfóza pokračuje. Postupnou mutací se motýl mění v medvěda, zajíce další tvory, tak aby nakonec zmutovat do podoby člověka nebo letadla.“  

Sebestřednost člověka je v každém případě alarmující. Vše kolem nás nasvědčuje tomu, že se pod povrchem známého světa odehrává cosi neznámého, co v budoucnu může komplexně prověřit náš status quo (civilizace) v jeho zdánlivých jistotách. Umění a obraz, jako výsostně lidská činnost, jsou v ohlašování předzvěstí tohoto druhu proto tak úspěšné, protože jsou schopny podprahově propojovat rozum s volnou imaginací, racionální problém s jeho polozapomenutým rituálním a pudovým rámcem. A je to právě malířské dílo Aleny Anderlové, které slibně ukazuje, jak lze bez zbytečných angažovaných efektů budovat v rámci obrazového média silně rezonující POCIT SOUČASNOSTI, který přirozeně komunikuje a vede ke sdílení. Efekty tu nejsou potřeba. Stačí se umět vyjádřit.

Petr Vaňous, kurátor



Fotografie z výstavy

Licence Creative Commons
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ 4.0 Mezinárodní Licence. Stránky jsou archivovány Národní knihovnou ČR
×

REPUBLISHING TERMS

You may republish this article online or in print under our Creative Commons license. You may not edit or shorten the text, you must attribute the article to Martin Fryč and you must include the author’s name in your republication.

If you have any questions, please email martfryc@gmail.com

License

Creative Commons License AttributionCreative Commons Attribution
Vernisáž Alena Anderlová: Iluze rovnováhy