Vernisáž Adéla Janská & Martin Skalický – Hard Work

Název společného projektu malířky Adély Janské (1981) a sochaře Martina Skalického (1976) je víceznačný. S přihlédnutím k osobní rovině se v tomto případě může přirozeně vztahovat k samotnému procesu tvorby, stejně jako nutnosti neustáleho sebepotvrzování v konkurenčně motivovaném prostředí výtvarné scény, nebo řádově náročnější situaci autora žijícího mimo umělecké centrum. Přestože se všechny tyto aspekty obou umělců fakticky vzato týkají, nejsou pro ně už nějakou dobu zcela relevantní.

Adéla Janská v nové sérii Nevěst navazuje na svou genderově podmíněnou linii ženského nazírání světa, rozprostřenou mezi subjektivní spektrum každodenního prožívání a ideál Královen krásy nebo Slovanských bohyní. Změna se projevuje i v tvářnosti obrazů. Jakkoli jsou všechny ukotvené v realitě, zřetelně přecházejí od individuální věcnosti a privátních emocí směrem k arche/typu s obecnou výpovědní hodnotou.

Tento prostor představuje základní zdrojovou platformu také pro Martina Skalického a stává se tak jedním ze zásadních průsečíků společného projektu. Originální přístup tohoto sochaře totiž spočívá v tvarové dekonstrukci už existujících plastických děl, kdy v souvislosti s defragmentací původních forem dochází i k posunu v jejich významové rovině. Tento autor zhusta pracuje s klasickými odkazy minulosti. Ať už jsou křesťanského, obecně mytologického původu nebo se jedná o historizující alegorie, téměř vždy mají charakter univerzálního exempla daného tradicí nebo původním posláním.

Oba dva figuralisté se při své práci velmi často soustředí na hlavu, respektive tvář jako centrum racionality i zrcadlo pocitů. V jejich podání ale tento stěžejní aspekt jakoby záměrně potlačovali, takže ji nezřídka mění v neutrální masku bez výrazu. Ta je v obrazech Adély Janské ještě zdůrazněna průsvitným hledím (ochranou i zábranou zároveň) nasazeným před obličej, v němž se skelně třpytí živé oči. U Martina Skalického bývá tvář pro změnu zbrázděna rýhami a záhyby, které ji deformují někdy až k nečitelnosti. Právě konflikt dvojbytí mezí tím, co se odehrává před a za maskou je tím, o co tu jde především.

Klíčové kategorie, kterými se tito vizuální umělci ve druhém plánu intenzivně zabývají, jsou tedy uvnitř a vně. Dávají je – každý pomocí jiných prostředků – do protikladu, aby na nich více či méně skrytě demonstrovali paradigmata přesahující do reálného světa. Může to být třeba neslučitelnost mezi tlakem společenského očekávání a sebezáchovným instinktem.

Jejich prolínavá expozice v mnoha ohledech staví na diferencích, ale přesto mluví podobným jazykem. Možná o tom, že vůbec největší práci dá vzepřít se údělu, který je nám souzený. Stejně jako ho přijmout, ale nepodlehnout mu.

Radek Wohlmuth

 

kurátor: Radek Wohlmuth
koncept výstavy: Petr Hájek
grafika k výstavě: Eva Hanzalová