Vernisáž Adam Soukup a Serhij Ďakiv: U pramene jsem a zizni hynu

U pramene jsem a žízní hynu

„Násilí je posledním útočištěm neschopných“ – Isaac Asimov

„Jako každý ráno, stojíš před zrcadlem… dnes však nekoukáš na sebe. Otevírá se ti krajina, lehce zastřená, něčím však moc dobře známá, přesto jiná. Co se ti zrcadlo snaží ukázat? Čím blíže se díváš, rozpoznáváš na jindy dokonale rovné pevné skleněné tabuli pohyby, jaké znáš z klidné hladiny jezera. Opatrně se snažíš dotknout tekutého povrchu… „zdá se mi to?“.

Skrze jakýsi časoprostorový koridor, jsi vtažen dovnitř. Je ti příšerný horko, pomalu se vzpamatováváš a zaostřuješ svůj pohled. To co vidíš, vypadá skutečně, ale nechceš tomu věřit. Holá pláň, která je zřídka přerušená zvláštními rostlinami. Je v celku rozlehlá, lemovaná požáry a ruinami středověkých zdí. Nebe skrze dým nevidíš.

Při průzkumu okolí zahlédneš obezřetně kráčející postavu. Rozběhneš se za ní. „Je to šašek? Proč má meč a štít?! To nedává smysl.“ Přibližuješ se a šašek už o tobě také ví. Zastavil se, aby se napil.

„Promiň, ty jsi šašek?“
„Ano.“ Odpoví.
„K čemu ta výzbroj, nemáš snad jiné poslání?“
„Kdysi tomu tak bylo… dnes však nevím, kdo nebo kým jsem. Zbyl mi jen tenhle kostým. Každý kdo opustí svůj úkryt, musí mít něco, čím se ubrání… nebezpečí je moc velké. Žijeme v neustálém válečném konfliktu. Ty zbraň nemáš?“
„Ne, nikdy jsem nebyl v nebezpečí…“
„Zvláštní. Pojď raději se mnou, mohl bys tu zemřít.“
„Kam to jdeme?“
„Na setkání. Snad nás nikdo nepronásleduje.“

Cestou ti šašek vypráví, jak se jeho všední prací stal hlavně boj o přežití. Po tom, co si císař kousek po kousku podmanil celou Zemi, až na pár posledních odbojářských území, ztratilo vše význam. Krajina je vypleněná, zbylo už jen pár mutujících organismů, které jen vzdáleně připomínají rostliny. Na čistou vodu narazíš jen výjimečně. On prý většinu času hasí žízeň vlastními slzami. Práce existuje jen nucená, pro jeho blaho a pohodlí a stejně tak pro jeho nejbližší podporovatele. Kdo pro něj pracovat nemusí, může vycházet pouze v den oslav jeho impéria. Pokud pravidlo porušíš, čeká tě jistá smrt. Tajní žoldnéři jsou všude, je však těžké je poznat. Ztrátou všedních zvyků, se z lidských identit staly hybridy, kombinující několik identit v jedné osobě. Máš tedy štěstí, i takový šašek může být ve skutečnosti jen další podrazák, který tě klidně napráší, s vidinou vlastního prospěchu a odměny.

Když dorazíte na místo setkání, mezi skalnatými rozvalinami, čeká tu už skupinka dalších, kteří se stejně jako šašek, tajně bouří, proti nastolenému systému. Všichni vypadají jako zvláštní pohádkové bytosti z minulosti… hlavou ti proletí otázky: „Kde to vlastně jsem? Jsem v minulosti? V budoucnosti? Je to jen sen nebo se to skutečně děje?“
Ze setkání začínáš pomalu chápat, že jde o jedince, kteří se rozhodli vybudovat komunitu, založenou na pospolitosti a vzájemné pomoci. „Snažíme se vytvořit strukturu, se kterou bychom mohli překonat hranice labyrintu a najít z něj cestu ven, do laskavějšího světa“ vysvětluje ti Čaroděj.

„Z labyrintu?“ podivuješ se.
„Ano, ty požáry, zdi, to vše tu je aby nás udrželi v impériem kontrolované pasti. Nesmíme nic než poslouchat imperiální propagandu. Ti šťastnější smějí pracovat pro císaře. Kde to však je, my ostatní netušíme. Jakákoliv sebemenší neposlušnost se tvrdě trestá. Prahnout po vědomostech je tabu. Tajně si předáváme texty, které nám pomáhají pomalu formulovat laskavější svět. Nejsme si však jisti, jestli vůbec ještě nějaká cesta z labyrintu existuje. Chtěl by si nám i přesto pomoci?“

Než stihneš cokoliv říct, vyběhne zpoza skal tlupa žoldnéřů. Všichni se rozprchnou. Někteří skončí jako potrava chladné oceli mečů. Utíkáš, co jen to jde. Po chvíli se zastavíš, protože dál už nemůžeš. Ten smog ti to nedovolí. Celý*á zadýchaný*á si uvědomíš, že jsi zase sám*sama. Teď už ale víš, co dělat.“ – Štěpán Krahulec