Vernisáž a hudební večer Žižkovský bohém Radomil Uhlíř

Uchopit košatou osobnost Radomila Uhlíře je takřka nemožné, zasahoval jaksi mimoděk do rozličných uměleckých disciplín – vlastně do všech, ovšem jeho genialitu velmi často doprovázelo nepochopení průměrných.

Hřmotná postava byla ve zvláštním rozporu s jeho křehkou, poetickou duší.

V úvodu jednoho svého CD napsal: Zaposlouchejte se do příběhu umělce, pociťujícího zcela svoji nenaplněnost, problémy středního věku, osamocení, nezájem o jeho tvorbu.

To vše maskoval svébytným a bujarým humorem, stejně originálním, jako byl on sám, jeho schopnost improvizace přímo na jevišti – samozřejmě v souladu s jeho mumlavou sonorní dikcí – je nenapodobitelná. Často říkal: Vy si myslíte, že rád mluvím, ale já se rád poslouchám!

 

Jen ty jeho zenové vtipy, kterými prokládal koncerty a neustále je vybrušoval …

Ten, jak Li a Tuo šli na lov pandy, znáte?

„V bambusovém háji je smutno, smutné stvoly mlátí o sebe starou píseň Lao´c o marnosti bambusového háje.

Vydají se tedy úžlabinou vpravo a tam již vidí … ano, je to bambusový háj.

Li pohlédne a mezi stvoly bambusového háje vidí ruku pandy.

Strhne luparu a vystřelí.

Z bambusového háje vypadne Tuova žena zasažená na komoru.

Tu zneklidněn k přítel hovoří: Příteli, zastřelil jsi mi manželku!

Li v klidu odpoví: Vystřel si tedy na moji.

A přátelé se obejmou.

To byla historika z dynastie Ming.“

Tak pravil Radomil.

 

Nutno ale podotknout, že svůj úděl umělce bral naprosto vážně. Ale byl i vášnivým hokejovým a fotbalovým fanouškem, ostatně přivydělával si sázkami na výsledky třetí italské fotbalové ligy, byl špičkovým jedlíkem a samozřejmě bodrým a vtipným společníkem. Ztvárnil řadu hereckých rolí a jakým byl, tak i hrál, nebo spíš ve všech těch rolích zůstával stále Radomilem. Pokud tedy zrovna nebyl Ignátiem Reillym ve Spolčení hlupců. Ale možná, že naopak, že Ignatius byl Radomilem, kterého John Kennedy O´Tool kdysi potkal v jiném časoprostoru. Neboť i Radomil byl celou svou bytostí jakoby z jiného světa.

 

Dnes na něj tedy vzpomínáme zejména jako na výtvarníka, malíře fantaskních světů a postav, které tento svět obývají. Bohužel už nikdy nezažijeme jeho komentovanou prohlídku, kdy dokázal každému obrazu s patřičnou noblesou do detailu vtisknout neopakovatelný příběh, založený většinou, jak se říká, na skutečné události. A nemá smysl, aby se o to jiný obyčejný smrtelník pokoušel. Radomil v tvorbě balancuje – jako ve všech svých rolích – na hranici mezi vysokým a nízkým, směšným a vážným, plným a prázdným. Osciluje mezi spontánností art brut, freudovským filozofováním a snovou surreálností, na závěr vše obalí dvojobalem abstrakce. Ovšem každá jeho malba má základ v realitě, kterou Radomil ex-post dokáže vizualizovat a přitom také v každém obrazu uchovat svůj svébytný, autorský rukopis, což je ostatně cílem každého umělce: být rozpoznatelný, jedinečný mezi miliony dalších.

 

Přidanou hodnotu tvoří názvy obrazů: probouzejí fantazii a jsou samostatným příběhem bez ohledu na to, co se na obraze právě odehrává; Radomil je ne-vědomým pokračovatelem křížovnické školy čistého humoru bez vtipu. Jako příklad bych uvedl obraz, který namaloval pro svého přítele Mikoláše Chadimu a nazval jej „Gratulanti a zástup církevních restituentů“, případně „Ekonomika má skvěle našlápnuto“, obraz inspirovaný projevem tehdejšího předsedy vlády Bohuslava Sobotky, ovšem jak sám Radomil posléze naznal, jednalo se o „planý poplach“.

Ale vždy je to zejména oslava umělecké svobody a bezbřehých hranic Radomilova umění, v němž nebylo malých rolí, byť by byly sebenepatrnější.

 

V jedné sms mi z výletu do Číny napsal: „Růžové květy slivoní září v soumraku. Usmýkán čínskou silnicí a autobusem. Sedmou hodinu v kocovině z kořalky s hadem, želvou a hvězdicí se pomalu blížím k buddhově skalnímu chrámu. Na severu měsíc ze zatím vyhoupl nad Maj Tip Šan. Pobliju se či nepobliju? Toť otázka, kterou jen Mistr zodpoví.“

V jeho posmrtném bytí ho vlastně vidím jako zen-buddhistického mnicha sedícího pod zrající vinnou révou a balancujícího mezi dobrovolným asketismem a blahobytnou rozkoší.

Takové totiž bylo i jeho malování: na jedné straně malý, sychravý – nuzný, jak by řekl Radomil – ateliér, na straně druhé opulentní potěšení z barev a radost z řehole tvorby, jež pro něj byla “ prastarou šlechtickou radostí mimo všechny dimense určení.“

Svůj text bych uzavřel citací z nekrologu, který napsal pro Echo24 Jiří Peňás, cituji: Kdykoli jsem Radomila potkal a dal s ním krátkou řeč, smál jsem se ještě několik dní. Radomil byl vždy jakoby dobře naladěn, dobře vybalancován, vždy samozřejmě švorc, v posledních letech již dost nemocen, ale nikdy nepostrádající nadhled a jakousi velkolepost. Žil naprosto suverénně nezávislým způsobem jako poslední bohém haškovského typu, jako velký biblický pták nebeský, co neseje, nesklízí.

 

Vladimír „Lábus“ Drápal, Čítárna Unijazzu, 1. 9. 2025