Vernisáž 50 let od založení Divadla za branou a vzpomínkový večer
Pouze do 25.11.2015 bude ve Výstavní síni Antonína Navrátila, Nové sdružení, Husinecká 8, Praha 3, přístupná výstava 50 let od založení Divadla za branou. 23.11.2015 se zde konal vzpomínkový večer za účasti bývalých herců a zaměstnanců Divadla za branou.
Text Jiřího Tichého o divadle a o výstavě:
23. listopadu 1965 bylo otevřeno jedno z nejproslulejších divadel šedesátých let, Divadlo za branou. Jeho bývalí zaměstnanci a spolupracovníci chtějí toto výročí připomenout výstavou i krátkými vzpomínkovými texty. První z nich zde zveřejňujeme.
O nezapomínání
„Prosím, znovu,“ řekl při zkoušce už poněkolikáté nesmlouvavým hlasem, jenž ostatně byl mu vlastní, rozčílený režisér. „Tady nehrajeme blbé divadlo, v němž, když herec odchází ze scény, dveře v kulisách musejí se před ním otevřít a za ním zavřít,“ dodal, a šel se posadit na své místo v hledišti. Dotčená osoba, charakterní představitelka jedné ze tří hlavních ženských postav Čechovovy komedie, se rozplakala a odešla do zákulisí. Tato drobná, čistě osobní leč dramatická scénka, odehraná pochopitelně mimo scénář, výstižně charakterizovala režisérův úmysl dělat divadlo, které „není stroj, ale ústrojí, organismus…“. Divadlo, v němž stěžejní nejsou polopatická rozmáchlá gesta, nýbrž metaforická jemná gestika a mimika herců, například.
Úvodní odstavec není pro vážené čtenáře jistě hádankou, v režisérovi nepochybně poznali Otomara Krejču a v unikátní scéně již tenkrát, na přelomu 60. a 70. let, „jeho“ Divadlo za branou. Herečku nejmenuji, neb se to nesluší. A proč právě nyní, koncem dubna, cítím neodkladnou potřebu zmínit tohle divadlo, když, jak čtenáři také vědí, 50. výročí jeho vzniku připomeneme si až v druhé půlce listopadu?
Galerie Antonína Navrátila v žižkovské Husinecké ulici, patřící Novému sdružení pražských malířů, laskavě propůjčila svůj výstavní prostor, aby v průběhu několika listopadových dnů toto významné jubileum zaniklého divadla veřejnosti připomněla. Vždyť právě 23.11.1965 uvedlo Divadlo za branou premiérové tituly Topolovu Kočku na kolejích a Ghelderodovy Maškary z Ostende, na jejichž výpravě se podílel významný sochař a malíř Jan Koblasa. A jak vědí divadelní uměnovědci a publicisté, ale i někdejší návštěvníci divadla, genius loci (nebojme se tohoto výrazu) nespočíval pouze v režisérské dovednosti, dramaturgické vynalézavosti či hereckých výkonech sehraného souboru, nýbrž v mimořádné soudržnosti se všemi ostatními nepostradatelnými jevištními profesemi. A právě divadelní harcovník z jevištní a osvětlovací techniky, s divadlem od jeho počátků svázaný pupeční šňůrou zájmu a umu, Pavel Štaral, shromažďoval a schraňoval po zániku (zákazu) divadla v roce 1972 nejrůznější fotografické, textové či rekvizitové materiály (v neposlední řadě unikátní, pololegálně natáčené videozáznamy jednotlivých komedií) dokumentující historii tohoto dramatického tělesa. Je s podivem, že i přes množství dokumentačního materiálu, včetně unikátních fotek a štočků, Krejčových osobních poznámkových črt ve scénářích a tak dále a tak podobně, které dávno před převratem svěřil do péče již nežijícího dramaturga Karla Krause, nebyly tyto dosud nikým využity ke zpracování samostatné publikace o tomto divadle, jak bylo slíbeno. Materiály stihl bohužel osud archivu Divadla za branou, který nyní vlastní rodina Otomara Krejči a je velice obtížně dostupný.
Je proto obdivuhodné, že nezávisle na možných připomenutí výročí divadla oficiálními institucemi, rozhodl se s několika dalšími nadšenci (a za podpory Institutu umění – Divadelního ústavu, který slíbil poskytnout materiály ze svých fondů) zorganizovat a uspořádat vzpomenutý výstavní projekt. I tento text, s půlročním předstihem upozorňující na významné výročí, klade si mj. za cíl vyzvat čtenáře k zapůjčení dokumentačních materiálů souvisejících s divadlem, popřípadě věnovat je následně Divadelnímu ústavu k vyplnění bílých míst v jeho archivu.
Post scriptum: Výstavní projekt bude doplněn o videozáznamy z divadelních představení Provaz o jednom konci, Oidipus a Tři sestry.
Jiří Tichý