Vernisáž 0105 / Juraj Kollár

Do 20.3.2018 bude v Galerii Zahorian & Van Espen, Šmeralova 3, Praha 7, 2.patro, přístupná výstava 0105 / Juraj Kollár.

Text Zuzany Janečkové k výstavě:

Juraj Kollár (1981) je nenápadně nápadný umělec a ryzí malíř. Klasická fotodokumentace jeho díla není prakticky možná, respektive je tak zploštěná, že postrádá veškerou přenositelnost zážitku, který se naskytne při pohledu na jeho díla z bezprostřední blízkosti. Obejde se i bez konceptuálních konotací a je vidět, že malba se tu neskrývá za něco dalšího, ale právě naopak zasahuje diváka ve své přirozené formě, ať už se jedná o abstrakci, krajinu, město, portrét nebo figurální motivy. Důslednost, s jakou autor přistupuje k pozorování a následnému malování, se projevuje i v tom, jak vnímá celý prostor a světelné podmínky. Když jsem přišla do jeho ateliéru, bylo šero. Nerozsvítil. Pracuje pouze během přirozeného světla, které je v zimním období v našem zeměpisném pásmu kratší. Toto přizpůsobení se přírodním podmínkám, i když v městském prostředí ateliéru a ne v plenéru, je evidentní i v jeho chápaní obrazu jako propustné struktury. Na obraz nazírá jako na strukturu, přes kterou je možné vidět ven, a tato struktura je pak více či méně propustná. Nasvícení obrazů umělým světlem zářivek pak tvoří další filtr vnímání, který na požádání můžeme vypnout.

Struktura, síť nebo mřížka, které se často v olejomalbách Juraje Kollára objevují, evokují také renesanční přístup k perspektivě. Z pohledu autora můžeme tuto perspektivu vnímat nejen jako technickou pomůcku, ale i v rovině posunu významu obsahového sdělení. Síť se stává jednak prostředkem, jednak nosnou konstrukcí významů, upozorňuje na vizuální rastr nebo pixelaci informací, přes které vnímáme každodenní realitu kolem sebe. Ta je tak pokroucená subjektivním vnímáním a optickými klamy, že často jen stěží můžeme bez manipulace zahlédnout její podstatu na delší moment. Zastavení nebo zmražení okamžiku pravdy je pak nezapomenutelné.

Důležitým aspektem v tvorbě Juraje Kollára je kromě světla a rastru také velikost obrazu a pastóznost malby. Oba prvky hrají svou roli v rámci přesahu do jiných médií – díky pastóznosti se obrazy blíží k objektu a vytváří reliéfy připomínající místy až nástěnné keramické mozaiky. Není možné tuto paralelu přehlédnout. Mírka obrazů je záměrně ve vztahu k samotnému autorovi a divákům naddimenzovaná. Někdy se „zvětšenina“ skládá z menších čtvercových formátů a vstupuje do architektonického řešení prostoru ještě dominantněji, tak, jako se to děje i v stávající výstavě, jejíž název je odvozen od názvu abstraktního obrazu 0105. Právě tento obraz se stal motivací pro vznik „dvojdomé“ malby 01052017, kterou zde vidíme. První malba 0105 vznikla v Praze v roce 2008, nová v Bratislavě v roce 2017. Autor pozoruje malbu 0105 s odstupem času a zvolil její aktuální zobrazení přes analogový after effect sklobetonových tvárnic evokujících architekturu 70. let. Vidíme tedy něco z minulosti přes filtr něčeho, co navíc minulost i evokuje, a to dvojím způsobem – jednak nepoužívá na změnu optiky současné digitální efekty, jednak si vybírá materiál historicky spjatý z minulostí. Rozdvojenost a zamlženost pohledu na jeden obraz se stupňuje také v rámci různých filtrů, kterých je tu hned několik – původní malba, čas, sklobeton, interpretace, světlo. Dominantní pozice „původní“ malby jako výchozího bodu je zcela zásadní, i když fyzicky na výstavě absentuje, figuruje v názvu výstavy. Právě její nepřítomnost formuje významy obrazu nového. O nové malbě můžeme uvažovat jako o analogové reprodukci, která však vytváří nový originál. Tato dvojice obrazů je ukotvena jistými místy v jistých časech. Zároveň je tato dvojice jedním obrazem s time a site specific sebereflexí na vlastní dílo – 2008 – 2018 / Praha – Bratislava. Ve výstavě se navíc objevuje díky sklobetonovému objektu a zabudovaným sklobetonovým tvárnicím při vstupu do galerie také přesah do site-specific instalace, který je sice nenápadný, ale není náhodný. / Zuzana Janečková