Quirin Bäumler: Rhymes and Couplets

Do 23. 5. 2015 bude v Polansky gallery, Veletržní 45, Praha 7, přístupná výstava Quirin Bäumler: Rhymes and Couplets.

Zapouzdření – Puzení k životu
Umění podporuje to nejlepší v člověku – víru, lásku, krásu, posvátnou úctu a vše, o čem sní nebo v co doufá. Pokud se neplavec vrhne do vody, jeho tělo, nikoli on sám, začne vykonávat instinktivní pohyby ve snaze zachránit se. Umění je v tomto aspektu podobno lidskému tělo vrženému do vody – existuje jako určitý instinkt, který nenechá člověka utopit se v duchovním slova smyslu.

Andrej Tarkovsky

Quirin Bäumler tvoří kresby a plastiky. Obě tato média existují a vyvíjejí se paralelně a nezávisle jedno na druhém – jako samostatné, plně autonomní proudy. Navzdory této základní odlišnosti však nacházíme také v hloubce ležící podobnosti a spojitosti mezi těmito dvěma oddělenými způsoby vyjadřování se.

Jeho kresby se mohou na první pohled jevit jako různorodé a mnohotvárné a budit dojem spontánního a okamžitého tvůrčího toku. Tyto bezprostřední, často až těkavé motivy nebo dokonce i zdánlivě nahodilé projevy jsou tvořeny s využitím čehokoli, co bylo zrovna po ruce: tužka, kuličkové nebo plnicí pero, jako podklad slouží různé druhy papíru často i různého stáří. Obdobně různorodé jsou i způsoby provedení, které oscilují od výrazných vinutých linií přes sebejisté obrysové linie až po křehké, téměř plaché výrazivo.

To, co Quirin Bäumler zachycuje ve svých kresbách, není abstraktním vyjádřením, nejedná se o projev zájmu o formální struktury, jako jsou geometrická, zhuštěná nebo minimalistická témata, usiluje spíše o vyjádření něčeho reálného, vnitřního a ze samotné podstaty plynoucího. Jeho kresby budí dojem spontánních a bezprostředních obrazů. Linie jakoby vyskakovaly z určitého nevědomí, předvědomí nebo stavu nebytí, jako náhlé projekce z těchto světů, které okamžitě začínají tvořit cosi antropomorfního, živým bytostem podobného. Ze strohých, přerušovaných tahů se rodí rozpjatá ptačí křídla, jakoby šlo o automatickou kresbu. Bytosti – lidé a zvířata – vyplouvají na povrch obrazů, projevují se zde, puzeni k vlastní existenci. Toto puzení, toto drama života a momentálního stavu vývoje bytostí v kombinaci s otázkou možnosti dalšího růstu se jeví významným, možná i základním motivem, který u Quirina Bäumlera nalézáme, a to jak v jeho kresbách, tak plastikách.

Dalším velmi významným motivem objevujícím se v jeho kresbách je téma kontaktu a setkávání: moment kdy jedinci je přidáno cosi dalšího – jeho doplněk, něco, co jej završuje nebo naopak zpochybňuje formou souznění nebo zdvojení, jako jeho protipól nebo dokonce hrozba. Člověk ve své aroganci je znázorněn jako Narcis, jež se zrcadlí dynamikou neviditelné stoupající diagonály jako zvíře – je tak odhalena bytost, která se s hrdostí hlásí nebo možná jen kapituluje před svou zvířecí podstatou. Člověk (muž) hrozící jinému člověku (ženě) ve své touze po fyzickém spojení a duševním splynutí. Dítě, bytost závislá na dospělých, s výrazem odrážejícím vnitřní emoční konflikt, oči dokořán plné láskyplné něhy a zároveň strachu z kontaktu s někým jiným (jeho matkou). Pták blížící se ke geometricky zjednodušené lidské figuře jako výraz nepokryté hrozby.

V průběhu tohoto úchvatného a místy až protichůdného pnutí mezi kontaktem, setkáváním, hrozbou a kolizí se objevuje rovina roztříštěnosti, náznaků, nesourodosti a propastnosti. Dochází k chmurným až groteskním metamorfózám lidská bytost – zvíře. Jedná se o kontext, ve kterém se objevují prvky a ukořistěné fragmenty různých řečí modernismu: kubické a kubistické slepence, surreálná prodloužení a zkapalnění prvků, odkaz na nevěřícný výraz tváře Paula Kleese nebo Alfreda Kubinse zírajících na zohýbanou, bezhlavou lidskou bytost, ožívají existenciální studie Wilhelma Lehmbrucka o anonymnosti a motivu vržení do existence z údajného nejvyššího vývojového stupně stvoření, avšak nikoli jako postmoderní, odtažité, ironické citace nebo stylistická propojení, nýbrž jako odkazy a vzpomínky na kolektivní podvědomí, chaotický formální repertoár 20. století a do velké míry solipsistický rozbor stylu, který nebyl schopen poskytnout mnoho nového, co se možnosti vypořádat se s tragickým konfliktem lidské rasy týče.

Také z plastik Quirina Bäumlera cítíme zoufalou až beznadějnou situaci člověka, která vede mimo jiné k pnutí mezi obrovským spektrem jeho možností a faktem, že je chycen v pasti sebe samého. Jejich bílé, bezbarvé, neutralizované, avšak zároveň konkrétní a naturalistické formy se objevují na pozadí skrytého a nejasného. Jsou doslova vytahovány ven z nicoty. Své plastiky nevytváří umělec běžným, řekněme pozitivním způsobem. Používá negativní nebo, chcete-li, obrácenou techniku, kdy tvary a formy pečlivě hloubí do bloků materiálu. Toto tvarování pak vynáší pozitivní formy na světlo a negativní hmotu ponechává na pozadí.

Obdobně, jako je tomu u jeho kreseb, i zde je evidentní, že bytostnost slouží jako jakési vodítko. Jeho plastiky nezachycují jen to skutečné, ale i to metaforicky „nahé“ – vynořující se a již vynořený život. Jsou ve své podstatě ztělesněním procesu zrodu a nabízejí pohled na klíčící semena, rašící život, organický růst a vývoj až do bytostí, jako jsou ryby, ptáci, sovy, které svými roztaženými křídly stvrzují svou existenci. Objevují se zde i lidé – jako redukované, zdánlivě androgenní, antropomorfní bytosti zobrazené s nevinnosti dítěte, jehož vlastní existence musí být teprve prokázána.
Bäumlerovy figury s sebou nesou prvky odkazující na proces vlastního zrodu, nejsou úhledně vylíhnuté z vajec, spíše se dají popsat jako syrové a neupravené, stále ještě částečně pokryté placentou, materiálem, který se doposud zcela neoddělil, jakousi primární hmotou. Bytosti se vynořují ze zvláštního pole energie, které současně ztělesňují, jejich formy jsou otevřené, puzené k životu, zároveň však uzavřené ve svých schránkách, oddělené a jakoby zapouzdřené. Tyto protichůdné prvky odkazují na kontrakce vynořujícího se a rostoucího. Dovnitř a ven, vzestup a zanikání, sdělení a stažení se jsou vzájemně propojeny v téměř zrcadlovém vztahu k sobě navzájem, čímž se snaží objasnit logiku stvoření a tvorby, které probíhají na základě matoucího spolupůsobení protichůdných energií a forem existence.

Quirin Bäumler zachycuje a vyvolává síly, které člověka strhávají k zemi nebo povznáší vzhůru. Svojí tvorbou odkazuje přímým a nevyumělkovaným způsobem na nezbytnost vzestupu a růstu, na tento ústřední motiv inkarnace a lidství. Bäumlerovy plastiky a kresby v sobě nesou obojí – téměř protichůdnou a místy zdánlivě groteskně bezstarostnou tragičnost a zoufalství tváří v tvář slabosti, pádům a existenciální opuštěnosti, avšak zároveň i potenciál a možnost růstu a vývoje.

Thomas Groetz

http://polanskygallery.com/cz.php