V době uzavřených institucí a jejich expozic hledáme nové způsoby, jak se setkávat s uměním. Dějiny dokazují houževnatou invenci tvůrců, díky nimž umění nadále zůstává relevantní a nablízku lidem. Tato prezentace z depozitářů Národní galerie Praha představuje historické momenty 20. století, kdy umělci přenesli svou tvorbu do společného prostoru města a volné krajiny. Šli vstříc vnitřní potřebě být, co nejblíže k běžnému životu a každodenní realitě. Zásah do veřejného prostoru byl zároveň způsobem, jak proniknout do společného vnímání a reflektovat určitou situaci či obecný úděl bytí. Jindy se autoři vydali do krajiny, aby pomohli vidět existenci v širších souvislostech, ve vztahu k přírodě. Podněty pro toto směřování za hranice institučního rámce vyplývaly také z dané doby a různého stupně svobody i nesvobody; umění si svou cestu našlo za každých okolností.
Venkovní výlohová výstava Umění se děje venku
Už jen do 1. 6. 2021 je v přízemní výloze Korza Veletržního paláce Národní Galerie, Dukelských hrdinů 47, Praha 7, k vidění velmi zajímavá výstava Umění se děje venku.
Průvodní text k výstavě:
Výběr ze sbírky Národní galerie Praha představuje demonstraci Milana Knížáka, land artovou akci Zorky Ságlové, happening Jany Želibské, body art piece Karla Milera, performance Jiřího Kovandy i návrhy in situ instalací Ivana Kafky a Jana Ambrůze do struktury města. Umění ve společném prostoru zdůrazňuje nutnost pospolitosti i uvědomění si sebe sama. Zároveň zasazuje člověka do širšího kontextu společnosti či celkového životního prostředí, čímž uvádí naše existenční vnímání do větší rovnováhy. Ve spojitosti s realitou dnešních dnů na pozadí pandemie cítíme o to více naléhavost těchto potřeb. Umění má ve společnosti několik důležitých funkcí, od duševní obrody přes intelektuální stimulaci až po vytváření komunity.
Kurátorka: Adéla Janíčková
Fotografie z výstavy
Creative Commons Attribution