Vasarelyho Muzeum Budapest – stálá sbírka

Ve Vasarelyho muzeu, Szentlélek tér 6, Budapest III. – Óbuda, můžete navštívit stálou sbírku z díla Victora Vasarelyho.

Victor Vasarely (9. dubna 1906, Pécs, Maďarsko – 15. března 1997, Paříž, Francie); vlastním jménem Vásárhelyi Győző byl maďarsko–francouzský malíř, grafik a sochař, který je obecně považován za jednoho z představitelů op-artu a kinetického umění.

V roce 1955 definoval ve svém Žlutém manifestu myšlenku sériového šíření uměleckého díla. Svojí tvorbou ovlivnil také reklamu, propagaci, dekorativní umění, módu a architekturu.

Vasarely se narodil v Pécsi a vyrůstal v Piešťanech, tehdy Pöstyén, a v Budapešti, kde začal v roce 1925 studovat na tamější univerzitě medicínu. V roce 1927 však Budapešťskou univerzitu opustil, aby se mohl věnovat studiu tradiční kresby na soukromé Akademii Podolini-Volkmann. Roku 1928 vstoupil na grafickou školu Sándora Bortnyika, jíž se říkalo „Budapešťský Bauhaus“ a která existovala až do roku 1938. Vzhledem k nedostatku financí však nemohla nabídnout všechno, co nabízel německý Bauhaus. Proto se zde soustředili především na užitkové grafické umění a typografický design.

V roce 1929 namaloval Modrou studii a Zelenou studii a roku 1930 se oženil se svojí spolužačkou Claire Spinnerovou (1908 – 1990). Měli spolu dva syny, Andrého a Jean-Pierra. V Budapešti navrhoval reklamní plakáty pro společnost vyrábějící kuličková ložiska. Ve třicátých letech se stal grafickým designérem a autorem plakátů, který vzájemně kombinoval vzory a organické obrazy.

V roce 1930 odjel Vasarely z Maďarska a usadil se v Paříži, kde pracoval jako grafický umělec a jako kreativní konzultant v reklamní agentuře Havas, Draeger a Devambez (1930 – 1935). V tomto období byly jeho styky s ostatními umělci omezené. Přemýšlel o založení podobné instituce, jako byla grafická škola Sándora Bortnyika v Budapešti a pro tento účel vytvořil několik učebních materiálů. V letech 1942–1944 se usadil v Saint-Céré v departementu Lot.

Po 2. světové válce si otevřel ateliér v pařížském předměstí Arcueil. Po roce 1945 se intenzivně zapojil do uměleckého života. Účastnil se Salonu nadnezávislých, Májového salonu a Salonu nových skutečností. Získal řadu ocenění na prestižních mezinárodních přehlídkách, především za grafiku. V roce 1961 se nakonec usadil v Annet-sur-Marne.

Během následujících třiceti let vyvrcholil jeho styl geometrického abstraktního umění, zaměřeného zejména na využívání optického klamu. Pracoval s různými materiály, ale používal jen minimální počet forem a barev:

1929–1944: Rané grafiky: Vasarely experimentoval s texturálními efekty, perspektivou a se světlem a stínem. Výsledkem tohoto raného grafického období byly práce jako Zebry (1937), Šachovnice (1935), a Girl-power (1934).
1944–1947 Les Fausses Routes – Falešné cesty: Během tohoto uměleckého období experimentoval Vasarely s kubistickými, futuristickými, expresionistickými, symbolistickými a surrealistickými kresbami, aniž si rozvinul jakýkoli jedinečný styl. Později prohlásil, že byl na falešné cestě. Svoje práce vystavoval v galerii Denise René (1946) a v galerii René Breteau (1947). Jacques Prévert ho ve svém úvodu do katalogu zařadil mezi surrealisty. Do tohto období jsou řazena díla Autoportrét (1941) a Slepý muž (1946). Aby je mohl Prévert popsat, vytvořil termín imaginoires (images + noir = obrazy + černá).
1947–1951: Rozvíjení geometrického abstraktního umění (optické umění): Vasarely nakonec našel svůj vlastní styl. Jednotlivé série prací pojmenovával podle míst, která ho inspirovala. Denfert se tak vztahuje k pracím, jež ovlivnily bíle obložené stěny pařížské stanice metra Denfert-Rochereau. Kameny elipsoidního tvaru a mušle, které našel během prázdnin v roce 1947 na bretaňském pobřeží v Belle Île, jej inspirovaly k pracím, jež nazval Belles-Isles. Od roku 1948 Vasarely obvykle trávil letní měsíce ve vsi Gordes v Provence na jihu Francie. Na základě tamějších domů s krychlovými tvary vytvořil skupinu děl, jež nazval Gordes/Krystal. Pracoval jednak na problému prázdných a vyplněných prostorů na rovné ploše a jednak na stereoskopickém pohledu.

1951–1955: Kinetické obrazy, černobílé fotografie: Jeho předchozí práce Gordes mu byly východiskem pro kinematické obrazy. Navrstvené tabulky akrylátového skla tvořily dynamické, pohyblivé dojmy (imprese), jež závisí na úhlu pohledu. V roce 1954 navrhl společně s architektem Carlosem Raúlem Villanuevou keramický nástěnný obraz Pocta Malevichovi o rozloze 100 m2, jenž zdobí kampus Caracaské univerzity ve Venezuele. Je to hlavní práce jeho černobílého období. Kinetické umění vzkvétalo a Vasarely, Alexander Calder, Marcel Duchamp, Man Ray, Jesús Rafael Soto a Jean Tinguely vystavovali své práce v galerii Denise Reného pod názvem Le Mouvement (Pohyb). V tomto období vydal Vasarely svůj Žlutý manifest (Yellow Manifest, 1955), v němž definoval myšlenku sériového rozmnožování a rozšiřování uměleckého díla, které se má stát přirozenou součástí moderního života. Vycházeje z myšlenek a prací pionýrů konstruktivismu a Bauhausu stanovil, že vizuální kinetika (plastique cinétique) se spoléhá na vnímání diváka, jenž je považován za výhradního tvůrce díla, který si hraje s optickými klamy.
1955–1965: Planetární folklor, permutace a sériové umění: 2. března 1959 si Vasarely nechal patentovat svoji uměleckou metodu unités plastiques. Šlo o obměny geometrických tvarů vystřižených z barevné plochy a různě přeskupovaných. Pracoval s přísně definovanou paletou barev a tvarů (tři odstíny červené, tři zelené, tři modré, dva fialové, dva žluté, černá, bílá a šedá, dále tři kruhy, dva čtverce, dva kosodélníky, dva dlouhé obdélníky, jeden trojúhelník, dva půlkruhy a šest elips), jež později rozšířil a očísloval. Z této „plastické abecedy“ pak vycházel při vytváření sériového umění (serial art), jež nabízelo možnost bezpočtu nejrůznějších kombinací barev a tvarů, což měli na starosti jeho asistenti. V roce 1963 představil Vasarely svoje umění nazvané Folklore planetaire (Planetární folklor) veřejnosti.
1965– : Pocta šestiúhelníku, Vega: Tato série je tvořena nekonečnými transformacemi vroubkování a reliéfního přidávání barevných variací, čímž je vytvářen „věčně proměnlivý optický klam“. V roce 1965 se Vasarely zúčastnil v Muzeu moderního umění v New Yorku výstavy nazvané The Responsive Eye (Vnímavé oko), kterou uspořádal Viliam C. Seitz. Série obrazů nazvaných Vega si pohrává se sítí kulových vypouklin, jež vytvářejí optickou iluzi objemu. V rámci této výstavy byl Vasarely označen za otce op-artu. V říjnu 1967 mu designér Will Burtin nabídl prezentaci na konferenci Burtinovy vize ´67 (Burtin’s Vision ’67), která se konala na Newyorské univerzitě.
5. června 1970 otevřel Vasarely svoje první muzeum v renesančním paláci v obci Gordes v Provence (uzavřeno roku 1996), v němž vystavoval více než 500 prací. Druhým podobným podnikem byla Vasarelyho nadace v Aix-en-Provence, jejíž budovu speciálně navrhl sám Vasarely. V roce 1976 muzeum slavnostně otevřel francouzský prezident Georges Pompidou. Dnes je budova bohužel v dezolátním stavu, několik vystavovaných děl dokonce poškodila voda protékající z neopravené střechy. Téhož roku byl v Centre Georges Pompidou v Paříži nainstalován Vasarelyho velký kinematický objekt Georges Pompidou. V roce 1976 vzniklo i Vasarelyho muzeum v jeho rodném městě Pécsi v Maďarsku, jemuž Vasarely věnoval značné množství svých prací. V roce 1982 vytvořil 154 speciálních sítotisků, jež s sebou vzal kosmonaut Jean-Loup Chrétien do vesmíru při letu sovětsko-francouzské posádky v kosmické lodi Sojuz T-6 k orbitální stanici Saljut 7. Později byla tato díla prodána ve prospěch UNESCO. Roku 1987 došlo k otevření druhého maďarského Vasarelyho muzea s více než 400 pracemi v Zichyovském paláci v Budapešti.

Victor Vasarely zemřel ve věku 90 let v Paříži 15. března 1997.

CV: Wikipedia