Jednovečerní výstava Michal Kalhous: Déjà vu (Šálek s víčkem)

20.7.2017 proběhla ve Fotograf gallery, Školská 28, Praha 1, jednovečerní výstava Michal Kalhous: Déjà vu (Šálek s víčkem).

Výstava Michala Kalhouse Šálek s víčkem byla zahájena týden před vánocemi roku 2009. Kurátorem byl Pavel Vančát a jednalo se o první počin nově otevřeného Fotograf Studia. Po více než sedmi letech provozu galerie, později pojmenované Fotograf Gallery, se Šálek s víčkemvrací v podobě jednodenního déjà vu. Michal Kalhous totiž souhlasil s opětovným vystavením souboru při příležitosti završení jedné kapitoly života instituce. Na podzim galerie bude otevřena v novém prostoru a Kalhousova výstava tak v pomyslném kruhu spojí první a poslední článek řetězce kulturních událostí v jeho dosavadním působišti.

Repríza výstavy po tolika letech není ale pouze záminkou ke společnému grilování na dvorku, jakkoli pro Fotograf Gallery a její sousedský Komunikační prostor Školská 28 tolik znamenal. Je výrazem nostalgie i radosti z neustálého ztrácení. Efemérnost, patřičně potvrzovaná fotografickou dokumentací coby závěrečným aktem smíření, je neodmyslitelnou podmínkou institucionálního provozu, v symbolickém významu ale i přihlášením se k přítomnosti a výrazem odvahy nespoléhat se na to, že vykonanou práci docení ti, co přijdou po nás. Těm je vyhrazena, budou-li o to stát, úloha jakýchsi „sběratelů kostí“ — forenzních antropologů skládajících obraz pravděpodobného průběhu událostí z místa činu. U déjà vu v názvu by tak mělo stát znaménko, které by vyjádřilo zápor a zpochybnění, avšak bez špetky negativního hodnocení.

Déjà vu je nečekaným a neodbytným pocitem již viděného. V případě výstavy Michala Kalhouse se v prvním plánu měla jednat o rekonstrukci již dříve viděné výstavy. Přibližování k její tehdejší podobě bylo možné, protože autor fotografie z nezjištěného důvodu zapomněl ve Fotograf Gallery, kde teprve nedávno byly náhodně objeveny. Téměř všechny tak už jen chvilku počkaly na příležitost opětovné prezentace u něj doma na půdě. Návrat do minulosti se však ukázal především otázkou pokusu o návrat k subjektivnější síti intencí, které nelze odbýt faktickým zopakováním. Bylo potřeba přibližovat se vzpomínkám. Tak se po sedmi letech Šálek s víčkem proměnil v konfigurací, která se od původního tvaru odvíjí, avšak zároveň zahrnuje snímky, které se tehdy do výběru nedostaly. Verze 2.0 je takto pokusem o evokaci, u které nemožnost návratu generuje možnosti nové.

Jiří Ptáček

Text Pavla Vančáta k výstavě Šálek s víčkem:

Jméno Michala Kalhouse se na přelomu třetího tisíciletí stalo postrachem pravověrných vyznavačů fotografie. Umělec, který schválně fotografuje zdánlivě jako desetileté dítě, ale dospěle se k tomu přiznává, byl naopak nadšeně přijat těmi, kdo ze současné fotografie cítili únavu a sklon k manýře. Kalhousovi to bylo v podstatě jedno, bavilo ho jen objevovat a dívat se na věci jinak. Není náhodou, že ačkoliv se Kalhous narodil na Valašsku, dnes bydlí deset minut cesty na Ukrajině (a pět minut Formanem) od rodiště Jana Svobody. Kruh hanácké melancholie se uzavírá. Zároveň zde hraje důležitou roli tradice prostoty. Současná civilizace se v Kalhousových fotografiích objevuje jen v náznacích, snímky vlastně mohly vzniknout kdykoliv za posledních padesát let. Kalhousovo fotografování je na jednu stranu rozvážným mapováním a znovuobjevováním možností média, stále víc je však poslední dobou nepřímým deníkem jeho vlastní rozrůstající rodiny, které bez okolků přiznává spoluautorství. Jeho fotografie nikdy nebyly polemikou, spíš zamyšlením. A právě v jejich soukromí je jejich největší síla.

Pavel Vančát