Jednorázová vernisáž Small Talks with Fires – Iveta Schovancová, Hynek Alt, feat. Oliver Torr

Vítejte v aplikaci. Evidence pálení. Aplikace slouží k ohlášení plánovaného pálení místně příslušnému Hasičskému záchrannému sboru kraje. Nahlášením pálení nedochází k jeho schválení, je pouze evidováno Operačním a informačním střediskem hasičského záchranného sboru. Evidence slouží výhradně pro možnost ověření místa pálení s možným nahlášením požáru. Ohlášení pálení bez registrace. Pokud chcete pouze ohlásit jednotlivé pálení, nepotřebujete se registrovat. Pro zadání pálení bez registrace pokračujte kliknutím na tlačítko níže. Zadat nové pálení.

Hynek Alt a Iveta Schovancová ve svých Small Talks with Fires zapalují pochodně. Vyrábějí je z nasbíraného odpadu. Natáčí jejich vzplanutí ve zpomalených záběrech. Pořízené záběry ukazují v galerii.

Co kdyby se místo grantových žádostí, přihlášek na stáže a textů k výstavám psala radši hlášení o plánovaných ohních, jaká z bezpečnostních důvodů vyžadují hasiči? Co kdyby místo obvyklého strategického plánování, rozvíjení teorií a opírání tezí o příslušné autority stačilo prostě jen rozdělat oheň a pak ho podle potřeby přikládáním udržovat?

Tematicky by se dalo přikládat různými svazky, které se k ohni nějak vztahují. Tím by se snad vyjasnilo, o jakém ohni (anebo s jakým ohněm) se tu vlastně mluví. Nebo nemluví. První po ruce by byly zaprášené knihy Gastona Bachelarda. V Plameni svíce se Bachelard obrací k literárnímu archivu ohňových metafor a píše o zasněném pohledu do plamene, ve kterém poznává zdroj poetiky. Small Talks with Fires ale takhle poetické nejsou. Nejsou ani metaforické ani symbolické. Hořící asambláže sice ve své konkrétnosti připouští nekonečno významů a výkladů, to ale vyjde nastejno, jako by nepřipouštěly žádné. Pohodlné útočiště, které současné umění s oblibou nachází v nejednoznačnosti a mnohovýznamovosti, tu hoří před očima, i když ne rovnoměrnou rychlostí.

Svoji Psychoanalýzu ohně Bachelard otevírá tvrzením, že se oheň vzpírá vědeckému poznání, protože vyhovuje víc bezprostřednímu přesvědčení než zkušenosti a měření. Plameny tak plápolají naproti afektům, stejně jako obrazům. Když už se mluví o ohních a obrazech, nejde pominout výklad o spalující estetice, se kterým nedávno přišel T. J. Demos. Text byl publikován online, takže do ohně můžeme přihodit leda tak příslušné zařízení. Demos píše o stále přibývajících fotografiích stále rozsáhlejších lesních požárů. Takové obrazy podle něj záludně svádí k estetické kontemplaci. Na jednu stranu vzbuzují ochromující hrůzu, na druhou stranu se z nich nedá vyvodit ničí odpovědnost. Demosova estetika hoření je souběžně hořící estetikou. V éře pyrocénu totiž obrazy zániku zakrývají zánik naší schopnosti vnímat obrazy. Nejde přitom o obrazy ekosystémů, ale o ekosystémy, jichž jsou obrazy součástí.

Nejpříhodnější topivo nakonec možná nabízí Octavia E. Butler ve svém Podobenství o rozsévači, když popisuje fiktivní drogu přezdívanou „pyro“. Jméno je zkratkou slova pyromanie, jíž se uživatelé drogy nezřízeně oddávají. Zpomalené záběry prostředkují technologicky rozšířené vidění. Čím víc je obrazů, tím pomalejší se zdá jejich pohyb. Plameny, jaké bychom jinak neviděli, provází kouř, který vdechujeme tak jako tak. Předmět vydává světlo, je vidět. Světlo ho stravuje, ztrácí se. Dokud se neobjeví jiný a jinde. Podobně jako odrazy vzdálených lesních požárů na dotykových displejích. Zbývá jen Schaulust ve slo-mo.

 

Text : Vojtěch Märc