Dernisáž výstavy Zdeňka Thomy: Kouzelné Kjóto

Už jen do 22.7.2016 bude v křížové chodbě a rytířském sále Staroměstské radnice, Praha 1, přístupná zajímavá výstava legendárního cestovatele a fotografa Zdeňka Thomy: Kouzelné Kjóto.

Výstava je pořádaná v rámci Dnů Kjóta v Praze.

Přední český fotograf a cestovatel Zdeněk Thoma má na svém kontě celou řadu obrazových publikací a ucelených autorských výstav u nás i v zahraničí. Japonsko se mu stalo láskou i osudem, starobylé císařské město Kjóto, a především pak jeho tradiční klášterní a palácové zahrady, jedním z životních fotografických témat. Nelze se proto divit, že Zdeněk Thoma ve svém výstavním souboru veřejnosti představí Kjóto nejen jako místo slavností, chrámů a malebných uliček, ale hlavně jako město kouzelných zahrad, jež patří k vyhlášeným klenotům nejen japonské, ale i světové zahradní tvorby.

Kunsthistorička a japanoložka Helena Honcoopová hodnotí autorovu tvorbu slovy: „Thoma skrze síto své vzdělanosti citlivě vnímá estetiku tradiční japonské kultury, jež se vyjadřuje v pojmech melancholie (aware), tajemna (júgen), prostoty (wabi), omšelosti (sabi), ale i elegance (mijabi). Kromě této příznačně japonské estetické atmosféry vynikají jeho snímky i dominantami vlastními japonské výtvarné tradici – zdůrazněním velkého detailu v celku, diagonální kompozicí, znělostí prázdného prostoru a barevnou střízlivostí…“

S tvorbou Zdeňka Thomy se můžete blíže seznámit na jeho www stránce.

Zdeněk Thoma (* 2. září 1938, Praha) je český fotograf, publicista a cestovatel, původním povoláním chemik. Je členem Asociace profesionálních fotografů, Syndikátu novinářů ČR a Obce spisovatelů.

V roce 1970 absolvoval roční cestu do Asie, kterou od té doby systematicky fotografuje. V osmadvaceti zemích tohoto kontinentu, hlavně v Japonsku, Číně, Tibetu, Nepálu, Indii a na Filipínách strávil přes sedm let života. Výsledkem jeho práce je řada cestopisů, obrazových publikací a více než 160 fotografických výstav. Nejvíce ho zajímá kulturní historie čaje, umění orientálních zahrad a krajina v proměnách světla.

Od svých dětských let fotografoval a sám si také snímky zpracovával. Když se ve svých čtrnácti letech vydal s ještě mladším kamarádem na cestu autostopem kolem republiky, napsal si z putování podrobný deník ilustrovaný kresbami a svými snímky, a tehdy se začalo formovat to, co ho baví a živí dodnes: fotografování, psaní, cestování.

Studoval Vyšší průmyslovou školu chemickou v Praze, maturoval 1958. Po studiu pracoval jako chemik v laboratořích Kovohutě Hostivař, ale jeho záliba ve fotografování a první publikační úspěchy ho v roce 1964 přivedly k odvážné myšlence pustit se na volnou nohu.

Intenzivně spolupracoval s časopisy MY 64, Student, Univerzita Karlova, Reportér a Mladý svět. Současně v letech 1964–1970 vykonával funkci organizačního vedoucího tehdy slavného bigbeatového Divadelního klubu Olympik se scénami ve Spálené ulici a v Divadle Sluníčko založeného populární dvojicí Miloslav Šimek a Jiří Grossmann.

V letech 1967–1969 studoval obor fotografie na pražské FAMU, kde jeho profesory byli Ján Šmok, Ludvík Baran a na literaturu Milan Kundera, ale školu opustil, protože přišel podstatný zvrat v jeho životě: cesta na druhý konec světa.

Na sklonku Pražského jara se mu podařilo zorganizovat Expedici Sakura – roční cestu čtyř kamarádů autostopem napříč Asií s cílem na Světové výstavě Expo 70 v Japonsku. Tato dobrodružná cesta poznamenala jeho příští profesní směřování i názor na svět. Zdeněk Thoma o tom říká: „Jenom do Singapuru jsme se protloukali, většinou na náklaďácích, pět měsíců. V Indii jsme už totálně ztratili schopnost vnímat veškeré děje a jevy evropskýma očima. Vše bylo pro nás svým způsobem přirozené, ničemu jsme se nedivili, nechávali jsme se unášet dojmy, tak jak šel den za dnem, a byli dalece vzdáleni toho, abychom poměřovali odlišnosti zdejšího života evropským metrem a místní způsoby života kritizovali či se nad nimi ošklíbali.

Tolerance, to byla vlastně ta nejlepší zkušenost, kterou jsem si z této dobrodružné a na zážitky bohaté cesty odnesl, a jež poznamenala můj další pohled na asijský svět a konec konců i na můj vlastní život. Od té doby jsem se chtěl vracet znovu a znovu do Asie, toulat se těmi krajinami, psát o nich, fotografovat, pořádat výstavy a přednášet. Bylo to svým způsobem osvícení, a kdybych tenkrát věděl víc o buddhistické filozofii, tak bych tomu přičítal velký spirituální význam, jakýsi osudový okamžik prozření.“

Počátky splnění jeho záměru v sedmdesátých letech byly obtížné, ale když mu po třech následujících cestách do Japonska vyšel v roce 1980 cestopis Toulky po Japonsku a o rok později velmi úspěšná obrazová publikace Umění japonských zahrad vydaná v Artii ve třech jazykových mutacích, zajistilo mu to, spolu s jeho výstavami fotografií, určité renomé. V následujících třiceti letech intenzivně cestoval a vydal celou řadu cestopisů a obrazových publikací z Asie i z Česka, často ve spolupráci s manželkou Soňou a synem Michalem.

Kromě toho zásoboval svými reportážemi časopisecké týdeníky a měsíčníky jako Mladý svět, Svět v obrazech, Květy, Vlasta, Lidé a země, Nový Orient. Nedá se zapomenout ani i na četné přednášky pro veřejnost, rozhlasové relace a občasná vystoupení v pořadech Československé televize – při některých z nich působil i jako spoluautor scénáře (Širým světem – 3x v letech 1979–1982, Lidé, země, kontinenty – 3x v letech 1986–1989, Chata u poutníka – 1989, Napříč světem – 1993).

Publikační a výstavní činnost je uvedena v příslušných rubrikách, ale nelze se nezmínit o jeho rozsáhlé kalendářové tvorbě v letech 1982 až 2010, kdy vytvořil kolem 40 autorských nástěnných kalendářů pro PZO Centrotex a pro Obchodní tiskárny Kolín, vydavatelství Apolo, Helma, Prescogroup a další s tematikou převážně krajin, folklóru, orientálního umění, japonských zahrad a čajové kultury.

V roce 1973 měl příležitost setkat se se slavným americkým fotografem Eugenem W. Smithem a pobývat krátce v jeho domě v japonské Minamatě na ostrově Kjúšú, kde Smith vytvářel cyklus fotografií o šokujícím případu smrtelných otrav místních rybářů kozumujících maso ryb otrávených rtuťnatými sloučeninami vypouštěnými minamatskou továrnou Chisso. Reportáž Zdeňka Thomy z domovů postižených a zmrzačených obyvatel vyšla v časopise Mladý svět (č.3,), kde byly zároveň vyhlášeny zásady ekologického hnutí Brontosaurus, jež v mnoha případech dráždilo budovatele socialismu.

V letech 1975 a 1977 spolupracoval v Japonsku s redakcemi mediálního koncernu Asahi Shimbun a jako asistent doprovázel fotografa Takeshi Sasakiho za reportážemi. Získal tak neocenitelné zkušenosti se stylem práce v japonských médiích. Pracoval i pro sportovní časopisy koncernu Kóbunsha a pro fotografické agentury Pacific Press Service (zastupující v Japonsku Magnum) a Camera Tokyo Service.

Díky novinářské akreditaci u Foreign Press Center v Tokiu mohl oficiálně pracovat na mezinárodních výstavách Expo 1975 na Okinawě zasvěcené oceánografii a EXPO Portopia 1981 v Kóbe.

V sedmdesátých letech spolupracoval s tvůrčí skupinou prof. Friče (Art Centrum) a fotografoval pro ně v roce 1975 v Japonsku a hlavně v roce 1977 v Íránu. Drobnou epizodou jeho života je působení v redakční radě časopisu Penthouse v letech 1996–1999.

V roce 2012 působil jako kurátor fotografických výstav v pražském Buddha baru, kde uspořádal 9 tematických výstav.

Zdeněk Thoma je v současné době členem představenstva Česko-japonské společnosti a cení si toho, že byl pozván do Čestné rady Dětí Země. V souvislosti s jeho ekologickým založením je také členem 113 členné komise vybírající adepty na populární anticenu Ropák roku.

Je také zakladatelem hnutí dálkových pochodů 100 kilometrů za 24 hodin, které revolučně ovlivnilo vývoj turistické činnosti v šedesátých letech.

CV: Wikipedia

Na dernisáži promluvili historička japonského umění dr. Helena Honcoopová, publicista a spisovatel Ondřej Neff a japanolog Robin Shoen Heřman.
K dobré atmosféře přispělo duo Irena a Vojtěch Havlovi, jež zahrálo zhudebněné haiku slavného japonského mistra Macuo Bašóa.
Na místě bylo připraveno i malé pohoštění od japonské restaurace Myabi, ochutnávky sake dodané firmou Susi.cz, delikátní japonské čaje podávala Dobrá čajovna z Václavského náměstí.