Dernisáž Pavel Karous a KundyCrew: Apps. Occupation

4.6.2020 se v nově otevřené Modern Art Gallery, Na Královce 1 / Rybalkova 59, Praha 10 (tram Ruská, 3 stanice z Náměstí Míru), konala dernisáž výstavy Pavel Karous a KundyCrew: Apps. Occupation.

Na konci minulého roku měla v severočeském Mostě premiéru výstava Pavla Karouse „Velká mostecká stávka“ a nyní míří do severočeského Ústí na Labem, výstava slovenské skupiny KundyCrew. Oba projekty se mezitím protnou v Praze u příležitosti výročí okupace republiky z roku 1939. Karous ve svém novém cyklu soch parafrázuje kánon socialistického realismu, ale staví své hrdiny do současné společenské situace. Také KundyCrew parafrázují tradiční techniku výšivky, ale plní ji aktuálním a netradičním obsahem. Oba po svém odkazují k Československým tradicím, ale s novým, radikálním obsahem.

Jedna z Karousových soch vychází přímo z díla Břetislava Bendy, Lidé bez domova z roku 1938, který takto zpracoval téma utečenců z pohraničí. Je tak přímým odkazem k výročí okupace, ale v současném globálním kontextu hledají uprchlíci cestu, ne na staré mapě, ale v aplikaci Google Maps na Smartphonu. V tomto duchu ožívá i stará technika výšivky radikálně aktuálními hesly, jako např.: „Taká bola doba“ nebo „POMALY, ALE TISO“ a „Bolo nám to Kotleba?“.

Samotný termín Occupation dnes nabývá radikálně nových významů. Vedle vzpomínky na zabrání území cizím státem je dnes i odkazem k hnutí „Occupy“ upozorňující na chamtivost globálních korporací a společenskou i ekonomickou nerovnost v současném světě, nebo k tématu Squattingu, které obsazováním nevyužívaných domů upozorňuje na slabiny a úskalí neregulovaného trhu s nemovitostmi. Společná výstava realistické sochy a lidové výšivky je plná zcela konkrétních a aktuálních témat, jako je radikalizace slovenské politiky nebo sociální a bytová situace v Praze, ale také témat globálních, jako aktuální snaha některých vlád více zdanit nadnárodní technologické firmy a s tím spojená prekarizace práce, nebo krize na Řecko Turecké hranici.

k: Jan Vincenec

—

Ve srovnání s tím, jak optimisticky si mnozí představovali budoucnost světa po skončení studené války, jako triumf svobody, demokracie a prosperity, jsme se o tři dekády později ocitli ve značně neradostné situaci. Zejména poslední finanční a hospodářská krize naplno vyjevily nefunkčnost systému, který privatizuje zisky, ale socializuje náklady. Otřesené, destabilizované západní společnosti byly zakrátko na to vystaveny zatěžkávací zkoušce migrační krize, ve které nejedna z nich logicky neobstála. Valí se na nás však další – recese a ekonomická krize je v kapitalismu vždycky za rohem, na prahu té další již dost možná vlivem šíření koronaviru právě stojíme; překotné technologické změny hrozí masovou nezaměstnaností i novou technologickou totalitou a klimatická krize možná učiní v horizontu dekád velké části planety v podstatě neobyvatelnými.

Společnosti jsou přitom asi v nejhorší myslitelné kondici těmto hrozbám čelit – rozložené ekonomickou a politickou doktrínou neoliberalismu, která velí hledět si předně svého, protože všichni ostatní jsou hlavně našimi soupeři o omezené zdroje a pozice. Každý se má co nejvíc snažit – a komu se nedaří, ten se prostě snažil málo, a tím pádem si moc nezaslouží žádný soucit. Neoliberalismus zkrátka povýšil sobectví na přednost a hlavní princip všeho. Rozložená je tak solidarita jak mentální, tak v důsledku škrtů a privatizací ve jménu co nejštíhlejšího státu i ta institucionální. Co je však možná nejfatálnější: zcela byl zdiskreditován a vytlačen také jazyk, kterým by bylo vůbec možné skutečné problémy artikulovat.

Nerovnosti dosahují bezprecedentních výšin, není výjimkou, že členové dozorčích rad vydělávají tisícenásobky toho, co běžní pracující v téže firmě – ale vykořisťování se to nazývat nesmí. Existují rozsáhlé vrstvy obyvatelstva, které žijí primárně ze mzdy za práci a jsou odkázaní na dobře fungující a dostupné veřejné služby a bydlení – ale pracující třídu s podobnými společnými zájmy, které jsou v ostrém protikladu s preferencemi spekulantů, investorů a rentiérů už údajně nemáme. Žijeme v tak do očí volající oligarchii, že už se v západních zemích miliardáři neobtěžují zdlouhavým lobbingem na pozadí, ale rovnou se chopili nejvyšších státních funkcí – my tomu ale kvůli existenci formálně svobodných voleb nadále bez dalšího říkáme demokracie.

Jsme proto svědky toho, že se oprávněný vztek ze strádání, nespravedlnosti a bezmoci obrací zcela pomýleným směrem – proti těm, co na tom jsou ještě hůř, jako uprchlíci, Romové nebo chudí, nebo proti ženám a homosexuálům, kteří chtějí mít možnost svobodnější volby jak žít. Na druhé straně barikády pak panuje naprosté nepochopení, odkud se tyto ošklivé dynamiky berou – že nejsou nutně projevem zabedněnosti, občanské nevyspělosti nebo pomatení nepřátelskou propagandou, ale reakcí na situaci, kdy jiné možnosti artikulovat svou vlastní bídu chybí, protože byly zdiskreditovány a odepsány jako nelegitimní. Rozklad společnosti tak pokračuje, skutečné problémy se prohlubují a místo nich bojujeme s čím dál větší vášní bitvy zcela zástupné.

Pokusit se obrátit pozornost a energii tím správným směrem je tak hlavním úkolem dneška. Bez řešení systémové nerovnosti, nespravedlnosti a bezmoci obstojíme v každé další výzvě hůř a hůř a dost možná nás brzy čeká taková dystopie, že si ji je těžké vůbec představit. Společenský rozvrat se bude navzájem posilovat s rozvratem ekologickým a technologickou totalitou. V této situaci si každý nutně musí klást bájnou leninskou otázku „Co dělat“, umělce a umělkyně nevyjímaje.

Návrat k určitým formám realismu a doslovnosti, který dlouho platil za překonaný či dokonce pokleslý, se v tomto světle najednou jeví jako potenciálně cenný nástroj. Potřeba toho, aby umění promlouvalo o současných problémech k širokým masám lidí, kterým k pochopení sofistikovanějších uměleckých projevů může chybět předporozumění, jež je specifickým distinkčním znakem vyšších tříd, ale i prostě jen čas a energie, nikam nezmizela. Realismus tak byl zdiskreditován do jisté míry neprávem – v postkomunistickém prostoru zejména v podobě reflexního odmítnutí socialistického realismu, byť i jeho ospravedlnění bylo přesně takové a tím veskrze legitimní.

Návratem k realismu první poloviny dvacátého století i k tradiční rukodělné tvorbě se tak dá s pomocí jejich důmyslné aktualizace nejen srozumitelně vykládat o problémech dneška, ale i vytvořit most do dob, které se svými sociálními problémy jeví těm našim podivuhodně podobné, ačkoli by za námi mělo být století pokroku. Jenže chudoba, těžká, nejistá a nezdravá práce či bytová krize a bezdomovectví i útlak žen jsou tu jaksi nadále. Výstava ale zároveň odkazuje taky k dobám vzniku širokých sociálních hnutí a stran za emancipaci a sociální spravedlnost, období, kdy se tlakem na změnu věcí podle správných konfliktních linií dosáhlo zkrácení pracovní doby, volebního práva žen i masové kvalitní bytové výstavby. A právě v tom také spočívá její pronikavá odpověď na otázku „Co dělat“.

text k výstavě: Kateřina Smejkalová

—

PAVEL KAROUS (CZ)

Asistent ateliéru skla od roku 2008.
*1979, Praha
1998-1999  UJEP, Ústí nad Labem, FUD, Atelier Sklo (Ilja Bílek)
1999-2005  VŠUP v Praze, ateliér Prostorové tvorby (Marian Karel)
2002-2003  University of Plymouth, Exeter, Velká Británie, ateliér sochy (Andy Clussan), stáž Akademie výtvarných umění, Praha, ateliér monumentální tvorby, (Aleš Veselý).
Zabývá se i scénografickými návrhy (např. pro hru Michala Pěchoučka Muži malují nebo hru Cybercomix), projektem Vetřelci a volavky, který má ochraňovat a popularizovat sochy ve veřejném prostoru z období normalizace (námět a scénář dokumentárního filmu pro Českou televizi, přednášky a výstavy).

—

Vyšíváním proti fašismu (Alarm, 2.11.2018)

—

KundyCrew (SK)

Sme kolektív autoriek, ktoré tradičnú formu plnia netradičným obsahom. Radikálnemu vyšívaniu ako priesečníku umenia a aktivizmu sa venujeme od roku 2010. Reagujeme na aktuálne témy- niekedy vtipne, niekedy vulgárne, niekedy vážne. Krížiková výšivka v našom podaní slúži ako nosič politického posolstva, považujeme za dôležité reagovať na sociálnu nespravodlivosť. Vystavovali sme vo viacerých európskych krajinách, no radšej než výstavy máme workshopy. Aktuálne sa z vyšívacej kanavy presúvame na alternatívne podklady- hygienické vložky či drôtené pletivo.

….

Všechny fotky z výstavy a dernisáže: Petr