Vernisáž Vladimíra Večeřová a Petra Lelláková: Still Life

Do 31.1.2016 bude v galerii KIV v objektu Karlin studios, Křižíkova 34, Praha (vzadu), přístupná výstava Vladimíry Večeřové a Petry Lellákové: Still Life.

Kurátor: Eva Slunečková

Vladimíra Večeřová (*1988) a Petra Lelláková (*1985) vytvořily site-specific projekt Still Life přímo na míru prostorům galerie KIV. Obě autorky jsou absolventkami Ateliéru nových médií II Anny Daučíkové na AVU a společně tvoří od roku 2012. Duo Večeřová – Lelláková je na mladé umělecké scéně již poměrně etablované. Umělkyně jsou známé především díky sérii videí Můžeš (2013) a Nemůžeš (2015), které jim vynesly nominace v soutěžích Exit Prize 2013 a StartPoint Prize 2015, i videu Marmotour (2015), jež bylo nedávno oceněno zvláštním uznáním poroty na PAF 2015 v Olomouci.

Dosavadní práce autorek charakterizovaly jednak pečlivě komponované živé obrazy, které se ocitaly na hranici optických iluzí, tak jemný humor, ale i nepopiratelná snaha o obecněji uplatnitelná sdělení. Těch se snažily dosáhnout pomocí speciálních barevných obleků, které měly za cíl především utajit identitu svého nositele. S tím vším se setkáváme i v aktuálním projektu, avšak namísto jedné vycizelované polohy, na kterou jsme u Večeřové a Lellákové zvyklí, sledujeme více upřímné a odhalené vrstvy práce, intuitivně rozvíjené kolem názvu projektu. Umělkyně pokračují ve svém dlouhodobém zájmu o motiv oživení (Life) ve vztahu k pohybu (Still), přičemž stále vycházejí ze stejnojmenného videa Still Life (2015), které je zároveň i určitým komentářem k vlastnímu doslovného překladu. Dílo taktéž odkazuje k jejich předešlé práci a slouží i jako odrazový můstek pro rozvinutí jejich dalších alternativ.

Výstava je tentokrát plná protikladů, vytvářejících v práci Večeřové a Lellákové křehké napětí novým a dosud nezvyklým způsobem. V kontrastu k jejich obvyklé ironii nebo práci s momentem překvapení, tentokrát přichází na řadu meditativnější a odlehčenější strana téhož. Smyslová koncepce vybraných projekcí i momenty vlastního odkrytí, se staví do opozice nejen k dosavadní snaze o anonymitu, ale i tradiční nátuře jejich spolupráce. Provázanost obou autorek tentokrát spíše tušíme než, aby byla jasně rozeznatelná v podobě, v níž ji dosud známe. Viditelná spolupráce se zde transformuje v pozici pozorující a pozorované. Také nestabilita balancování v konstruovaném obraze v nás, oproti plynulému pohybu přírodních sil, vzbuzuje jakýsi vnitřní neklid. Přičemž i takový detail, jakým je rytmika odchylek vpřed a do stran, není náhodný a funguje jako nástroj vzájemného propojení. Přímočarou barevnost střídá jemná naturální monochromatičnost s důrazem na horizont, který se stává důležitým motivem celé výstavy, stejně jako způsob instalace jednotlivých děl. Moment ploch, jakoby vytržených z reality, je nejen zajímavým intermediálním přesahem nehmotného videa do hmatatelného obrazu, ale i působivým přispěním k interpretaci vlastních obsahů.