Vernisáž Štěpánka Šimlová: Léta levitace

Do 20. 3. 2016 bude v Colloredo-Mansfeldském paláci, Karlova 2, Praha 1, přístupná velká profilová výstava Štěpánky Šimlové: Léta levitace.

Kurátorka výstavy: Olga Malá

Nová výstava Štěpánky Šimlové Léta levitace v Colloredo-Mansfeldském paláci je jedinečným tvůrčím
projektem, který lze chápat také jako další krok v rámci dlouhodobé spolupráce mezi autorkou a GHMP.
Její počátky spadají do konce devadesátých let, kdy galerie otevřela své výstavní prostory mladým
začínajícím umělcům, které podporovala svými akvizičními a výstavními aktivitami.
Štěpánka Šimlová participovala na třetím Bienále mladých Blue Fire (Dům U Kamenného zvonu, 1999– 2000) a po úspěchu jejích tehdy vystavených enigmatických digitálních Krajin jsme jí nabídli samostatnou výstavu v experimentálním prostoru Staroměstské radnice (Sladké sny za hořkých nocí, 2000).
Štěpánka Šimlová je autorkou, která se výrazně podílela na formování české scény devadesátých let. Byla to doba, kdy se umělci mladé nastupující generace zaměřovali na nová témata související s přeměnami ve společnosti: kupříkladu stále rostoucí vliv médií přinášejících nové aktuální zprávy a „poselství“ ze světa reklamy, showbyznysu, módy či života slavných filmových hvězd. O slovo se důrazně přihlásily také mladé české autorky, jež povzbuzovalo dění na mezinárodní výtvarné scéně, kde tehdy slavila úspěchy řada umělkyň. Jejich tvorba začala stále více reflektovat tzv. ženská témata. K poměrně frekventovaným tématům patřily také různé recyklace a koncepty čerpající z dějin umění.
Na rozdíl od některých svých souputnic a souputníků, jejichž tvorba naplno souzněla s aktuálními „vlnami“, Šimlová dobové podněty reflektuje, avšak s odstupem v unikající, přesně nepostižitelné podobě.
V polovině devadesátých let vytváří práce, v nichž se konstituují rysy charakterizující i její následující
tvorbu. Je to především určitá dualita „objektivního“ a „osobního“ přístupu prezentovaná ve dvou velkých fotografických triptyších z poloviny devadesátých let. Fotografická koláž Starý dobrý šedesátý konfrontuje rodinné snímky první dámy USA Jackie a jejího prezidentského chotě Johna F. Kennedyho, jako protagonisty kennedyovské legendy, s raketou startující do vesmíru a dalšími futurologicko optimistickými vizemi. O rok pozdější rozměrný triptych Kino (1996) zachycuje s přídechem voyeurismu tváře čekajících diváků v sále v okamžiku bezprostředně předcházejícím promítání filmu. Snímek je indiferentním záznamem běžné situace z městského života a zároveň reflexí konceptuálního přístupu autorky, jež se zde pokusila o svého druhu gigantickou aranžovanou fotografii.
Určité napětí mezi „objektivním“ a osobně prožívaným charakterizuje také nový výstavní projekt Štěpánky Šimlové, který připravila pro prostor Colloredo-Mansfeldského paláce, Léta levitace. Autorka sama se však tentokrát cíleně zaměřila na druhý pól: osobní prožitek, zachycení dojmu a uvolnění asociací. K tématu výstavy poznamenává: „… Je to jako při usínání, člověk poslouchá nějaké zprávy, informace z rádia, a ty se mu v nějaké pozměněné podobě zapisují do usínající mysli. A mě dnes už nezajímá význam těch zpráv samotných, ale to, jakým způsobem je má mysl vnímá, zpracovává a podle jakého klíče si je ukládá…“
Šimlová balancuje-levituje mezi realitou a jejím subjektivním vnímáním.
Pro pojetí výstavy je klíčovým dílem rozsáhlý fotografický cyklus Zátiší mikrosvětů. Tematicky svým
důrazem na osobní prožitek a vnímání navazuje na výstavní projekt Osobní archeologie z roku 2012,
a půjdeme-li ještě dále, také na Deníky z roku 1996, do nichž autorka „překreslila“ fotografie rodinných
příslušníků a přátel a doplnila je komentáři. Obrazy i obsahy vět byly inspirovány osobními vzpomínkami, pocity a událostmi, tak jak zůstaly otištěny v paměti autorky – fascinovalo ji, jak hluboké rozdíly existovaly mezi jejími vlastními vzpomínkami a vzpomínkami dalších zúčastněných osob; stejnou situaci si každý pamatoval a prožíval zcela jinak. A tento moment rozporu ji nepřestal fascinovat ani dnes. V cyklu Zátiší mikrosvětů záměrně realitu různými způsoby rozmlžuje, kupříkladu hrou s měřítky. Jednotlivé tisky Zátiší vznikají podle určitého opakujícího se schématu: před digitálně vygenerované pozadí (zasněžené horské krajiny, siluety velkoměst, tapety) autorka klade různé drobné žánrové plastiky (akty, srnky, dvojice plameňáků) a pak celý naaranžovaný výjev nasnímá. Jde tedy o přefocovaná zátiší, nikoli fotografie skutečné věci. Autorka záměrně volí porcelánové sošky, které se stejně jako banální pohlednice krajin pohybují na hraně kýče. Nainstalování „sošek z domácích vitrín“ před pohlednice heroických krajin (pes pod v dáli se ztrácejícím zasněženým horským vrcholem) vyjadřuje jemnou ironii a odstup, zároveň však i určité dojetí. Nostalgii starých časů a pastorální idylické ladění zátiší (Dvojice plameňáků v tapetě z růží, Sedící dívčí akt v horské krajině) střídají výjevy odkazující k nebezpečí a zkáze skryté za klamnou iluzí důvěrně známé každodennosti.
Určitými ikonickými postavami cyklu je dvojice velké a malé školačky držící se za ruce, která se na své
„cestě do školy“ střetává s běžnými i apokalyptickými výjevy hroutících se měst. Školačky stejně jako
všechny další plastiky jsou vždy znázorněny se svými stíny v pozadí a jsou-li k divákovi obráceny zády,
sledují kromě dění za nimi i svůj vlastní stín. Drobné sošky popředí alternují s běžnými předměty jako zubní kartáčky, jež jsou uváděny do surreálních paradoxních souvislostí. Autorka pracuje s naší kolektivní pamětí.
V jejích předobrazech lze vidět odkazy k druhé světové válce stejně jako ke komunistickým totalitám
(asociace s filmovými snímky Leni Riefenstahlové nebo s velikášskými stavebními monumenty). Jednotící červenou nití celého cyklu je sentiment autorkou chápaný v pozitivním slova smyslu: „… V mé tvorbě postupně krystalizovala práce se sentimentem ve smyslu hnací síly společnosti, s tím druhem sentimentu, který vzbuzuje soucit a je na něm založena například charita…“.

Olga Malá