Vernisáž Jiří Matějů: Utopie

Do 12.12.2015 bude v nově otevřené Hauch gallery, Pobřežní 20a, Praha 8 – Karlín, přístupná výstava Jiřího Matějů: Utopie.

Otevřeno: St – So, 12 – 18 hod.

Text kurátorky Moniky Doležalové k výstavě:

Výstava v Hauch Gallery představuje výběr z díla malíře Jiřího Matějů z posledních dvou let. Autor působí na české scéně jako solitér, který nerušeně a soustředěně rozpracovává v ústraní svůj specifický výtvarný pohled a prezentuje se na výstavách převážně mimo centrum dění hlavních galerií. Přitom se jeho výtvarný jazyk vyznačuje neobvyklou filosofickou hloubkou a kontinuálně se vyvíjející výtvarnou zručností (získanou restaurátorskou činností). Matějů se dlouhá léta zajímá opsychologii, buddhismus, filosofii a další vědy, jejichž studium považuje pro výtvarného umělce za naprosto přirozené. Své názory a náhled na svět a různé skutečnosti si již několik let vyměňuje s filosofy Miroslavem Petříčkem a Václavem Bělohradským. Matějů svoji tvorbu definuje jako vizuální metaforu; profesor Petříček to dále rozvedl slovy: „Barva se na obrazech autora stává metaforou světla.“

Barva a linie jsou základními stavebními prvky obrazů Matějů, jejichž výsledná kompozice může zprvu působit technicistně, ale do jednotlivých struktur je vtisknut jistý lidský rozměr. Vyjevuje se hrou se zrakovým smyslem. „Zajímá mě výhradně tvář obrazu, nikoliv tvář na obraze. Vyprávění, narativní podtext se snažím nahradit podtextem metafory, vizuální metaforou, aby se viditelné mohlo stát vizuálním. Abstrakce, příběh barvy samotné, v níž lze cítit potkávání jednoho s druhým, tedy cosi bytostně společného, spojujícího,“ popisuje svou tvorbu Matějů, pro něhož v tuto chvíli znamená barva jeho pojetí utopie, ostatně odtud pramení název výstavy. „Taková utopie může mít i adjektivum mentální nebo i intuitivní. Na cestě k ní se snažím neztratit směr, nezbloudit,“ dodává Matějů.

V nejnovějších dílech, která jsou součástí výstavy, dochází k zásadní formální proměně – pro Matějů charakteristické symetrické sítě čar postupně mizí a nahrazuje je už jimi naznačený bezbřehý prostor. Tento pohyb k ještě prostší a abstrahovanější formě se odehrává přirozeně, nadneseně můžeme tvrdit, že byl pouhou otázkou času v autorově vývoji. Hmotu linie nahrazuje zmačkané plátno v celé ploše obrazu, jako například v triptychu (Místo setkání první, druhé a třetí) nebo jen v části rozměrného plátna. Těmto dílům vždy předchází studie v podobě zmačkaného papíru, v níž autor studuje struktury asymetrické symetrie, kterou můžeme pozorovat například na vodní hladině, jejíž jednolitá plocha je vlastně složeninou z mnoha malých vlnek. V monumentálním obraze Tobě, který nejsi předmětem mé zkušenosti protíná tato struktura ve zlatém řezu více než pět metrů dlouhé plátno. Vzhledem ke své velikosti musel být tento obraz malován v provizorním prostoru stodoly na chalupě a pouze při denním světle, bez použití jakéhokoliv umělého osvětlení. Plátno nelze shlédnout jedním pohledem, povzbuzuje k chůzi podél jeho délky a je třeba se několikrát zastavit.

Autor se ve své tvorbě nepřímo dotýká některých aspektů pozdní modernistické malby, vtěchto posledních pracích snad ještě více principů zohledňované abstraktním expresionismem, konkrétně jednou z jeho linií Colour Field Painting. Jeho představitel Mark Rothko ohlašoval vývoj malířství směrem kjasnosti, k eliminaci všech překážek mezi malířství a ideou, ideou a divákem. Za jednu z těchto překážek však Rothko považoval geometrii. Jeho formálním jazykem se stala barva, světlo, hieratická dispozice, plochy, abstraktní tvary, symetrie a rozměr. Zatímco divák nahradil opuštěnou obrazovou plochu; něco podobného se nyní odehrává v dílech Matějů. Jednotné pole barvy a monumentální rozměr obrazu diváka obklopují. Vzniká dramatický vztah, ve kterém povrch s nejasnou dráždivou (ne)barevností a fyzickým zásahem předkládá něco, co je nad rámec tělesnosti malby samotné. Oporou tohoto nekonečného abstrahování je konzistentní touha vyjádřit pocit a význam složité myšlenky jednoduchým vyjádřením.

Vedle výše zmíněných obrazů našla na výstavě své místo série 99 jednoduchých akvarelových kreseb. Tyto kresby vznikaly při večerech na podzim a v zimě loňského roku, na rozdíl od obrazů, které byly předmětem denní činnosti Matějů. Jsou reminiscencí na čáru a jejich formát sešitu napovídá, že do nich proniká snaha zen buddhistického myšlení po prostotě. Barevné skvrny rozpíjejí linie a narušují potřebu kontrolované činnosti. Jako by kresby vypovídaly o křehkosti a dočasnosti lidské existence, podobně jako dualita asymetrické symetrie v monumentálním obraze a triptychu. Jejich počet, nejvyšší dvojčíslo, nabývá s variacemi krácení, potažmo s možnostmi instalace tohoto bloku – jedenkrát 99, jedenkrát 33 a 66, třikrát 33 – řadu konotací, s nimiž autor jindy pracuje v poeticky pojatých názvech děl.

Monika Doležalová