Vernisáž Michal Blažek: Ateliér

Do 25. 10. 2026 je v Galerii Nová síň, Voršilská 3, Praha 1, přístupná velmi zajímavá výstava Michal Blažek (1955 – 2025) : Ateliér.

Úvodní text kurátora výstavy Dušana Brozmana:

Blažkovo protipostavení

„Já si – stejně jako Palcr – myslím, že duchovní život lze předvést pouze ztělesněním figurálním, že se o to nelze pokoušet nějakým zpředmětněním.“, řekl Michal Blažek v roce 2000 v rozhovoru pro Revolver Revue.

To je základ tvorby a myšlení sochaře a od poloviny 80. let také aktivisty české duchovní kultury. Už jako vedoucí Galerie mladých v domě U Řečických Blažek v roce 1989 stál u zrodu časopisů Respekt, Revolver Revue, ale i Občanského fóra. Společně s Petrem Kofroněm založili a vydávali časopis Konserva/Na Hudbu. Zatímco sekci Na Hudbu měl na starosti Kofroň, za Konservu, která se zaměřovala na uměleckou kritiku, zodpovídal Michal Blažek. Kromě toho, že tento životní kontext vypráví o jeho politickém a intelektuálním rozhledu, i samotný název Blažkova časopisu dokonale charakterizuje jeho osobnost:

Nesmírně obdivoval sochaře, jako byli Otto Gutfreund, Zdeněk Palcr, Miloš Chlupáč nebo Zbyněk Sekal. Všichni byli figuralisté vycházející z kubismu. Špatnou sochu a zejména objekt, tento symbol současné kultury, Blažek nenáviděl stejně jako komunisty. A tak nekompromisně a urputně sledoval až do konce života svá konzervativní přesvědčení – jako občan i jako sochař.

Inspirován starořeckým uměním, byl Blažek přesvědčen, že člověk je schopen podat zprávu o svém prožitku světa, tedy o duchovnu, pouze prostřednictvím obrazu své tělesnosti, svého vzpřímení i tíhy, své fyzické přítomnosti. Výstižnými slovy Zdeňka Palcra, skrze „vazbu k základu“.  Pro Blažka byly důležité i další pojmy: „životodárnost“ a „opojná plasticita“.

Tak se ostatně jmenovala i velká přehlídka českého sochařství od Gutfreunda až po současnou sochu, kterou v roce 2005 koncipoval v Mánesu. Objekt oproti soše nemá v lidské zkušenosti žádné zakotvení. Je neživý, tedy neživotadárný, tudíž i neplastický, nemůže být tedy sochou. Nemá v sobě životní pnutí, tudíž je předmětem.

Od roku 1984 vznikaly v ateliéru na Haštalském náměstí práce s názvem Protipostavení, tedy jakási Blažkova zpolitizovaná varianta kontrapostu. Kubizující tvary sádrových a kameninových soch, z nichž se figura skládá, vyrůstají ze širokého základu do výše ke světlu. Jednotlivé plochy, terasy sochy v prudkém odrazu zachycují světlo, jež se pak v kolmých stěnách proměňuje v živé stopy sochařského rukopisu. Směrem k základně světlo postupně slábne a v prohlubních ustupuje temnotě. Tak vypadá Blažkova aktualizace barokní expresivity a ztělesnění duchovního světa, o níž pojednává celé jeho dílo.

Přes 30 let pracoval v půdním ateliéru na Haštalském náměstí, nad bytem svých rodičů, který byl v podstatě také ateliérem. Jaroslav Blažek, Michalův otec, byl jihomoravský rodák a malíř. Bytem se procházelo kolem desítek pestrých pláten. Blažek přezdívaný Haštal naopak pracoval se sypkým a bělostným materiálem, se sádrou. Kámen na sekání do podkroví nebylo snadné vynést. Poprašek sádry ležel všude, nosil ho na botách, svetru, byl na tašce, v níž přenášel knihy a časopisy. Později se Haštal přesunul na Letnou. Ateliér už nebyl v nejvyšším patře domu, bylo tu dostatek světla a možnost pracovat i s jinými materiály. Přesto Blažek u sádry setrval, ačkoli na sochařských sympóziích, nebo ve své usedlosti na Širokém dvoře na Moravě pracoval rád s kamenem i s kameninou.

Na výstavě „Ateliér“ jsou k vidění převážně práce z ateliéru na Letné, kde tento milovník fotbalu tvořil. Některé jeho sochy se v posledních létech staly součástí architektury, mnoho památek vděčí jeho sochařskému umění za citlivé a poučené restaurování.

Dílo Michala Blažka nicméně stále čeká na své zhodnocení.

Dušan Brozman

Hudba na vernisáži: Michal Pavlíček a Monika Načeva