Vernisáž Liza Libenko a Lucie Hošková: Die Wurzel der Nacht

Do 30. 10. 2026 je v uměleckém knihkupectví Page Five, Veverkova 5, Praha 7, v galerii Mandl, přístupná zajímavá a silná výstava Liza Libenko a Lucie Hošková: Die Wurzel der Nacht.

Z textu o autorkách k jedné z předchozích výstav:

LIZA LIBENKO (*1996, Kryvyj Rih), původem z Ukrajiny, reflektuje svým vlastním způsobem současnou situaci ve světě. Její diplomová práce Terra Oblivionis, kterou zakončila studium na AVU symbolicky odrážela individuální pohled autorky na současnou situaci ve světě. Navazovala přitom na její práce z posledních dvou let, kdy experimentovala s formátem a různými materiály a docházela k přechodu od malby k objektům. Své současné prezentace chápe jako abstraktní dekadentní vizuální poezii. Pracuje často se symbolem slunečnice – černé, ohořelé, spálené, temné jako je naše doba. Standardně odkazují ke slunci a k životu. U Lizy Libenko je tomu naopak. Bylo by ale zavádějící spojovat její díla a jejich alarmující účinek čistě jen s reflexí válečné vřavy na Ukrajině. Libenko míří mnohem dál. Její květiny jsou symboly současných států a obšírnějšího pozorování dnešního světa.

Druhá mladá autorka tohoto projektu LUCIE HOŠKOVÁ (*1999, Praha) se ve své tvorbě zabývá tématem smrti, rozkladu a konfliktu mezi duší a fyzickým tělem. Zajímá ji, jak vyjádřit jeho tělesnou křehkost a animalitu zároveň. Pro znázornění tíhy těla používá vrstvení látek, které staví do opozice k čistým nebo méně vrstveným plochám symbolizujícím metafyzično. Dalším jejím tématem je zrození, porod, jako počátek zániku. Moment, kdy duše (či cokoliv jiného, co předchází náš hmotný stav) přijímá svou tělesnou schránku. Tu většinou znázorňuje pomocí špíny a imitace skvrn tělních tekutin, jakožto nejryzejší tělesné substance. Výjevy sexuálního charakteru jsou často spjaty s marnivostí užívání slastí a pohrdáním dnešní přesexualizovanou společností. Ručním sešíváním částí plátna vytváří vztahy mezi jednotlivými výjevy a současně i významovými vrstvami. Některá plátna nechává i několik měsíců rozkládat v zemi. Výsledné obrazy jsou pak ultra naturalistická maximálně autentická díla, ve kterých se kříží jemná emocionální kresba s materiálovou brutalitou.

(Z textu ke společné výstavě autorek v Galerii Felixe Jeneweina města Kutné Hory v roce 2024.)