Vernisáž Martin Mulač: Rainbow City

Rainbow City není městem a systémem bez temnoty. Naopak. Je prostorem, v němž se počítá s tím, že ani člověk není jednobarevná bytost. Každý v sobě nese schopnost tvořit i ničit, soucítit i ubližovat, překračovat vlastní hranice i selhávat. S některými svými povahovými rysy se člověk naučí žít, proti jiným celý život bojuje. Někdy zvítězí on, jindy jeho temnější část.

 

Právě proto se na obrazech Martina Mulače vedle osobností, které se nějakým způsobem zapsaly do dějin a postav z jeho blízkého okolí objevují také lidé, jejichž příběh skončil zločinem, selháním nebo společenským vyloučením. Nejsou tu proto, aby byli oslavováni ani aby se jejich činy omlouvaly. Jsou tu jako připomínka, že hranice mezi „námi“ a „jimi“ není vždy tak bezpečná, jak bychom si chtěli myslet. Všichni nějak řeší svůj život. A všichni zároveň zápasí s tím, co v sobě mají.

 

Rainbow City je proto spíše představou prostoru než hotovým ideálem o světě, kde už není zlo, násilí, selhání ani bolest. Je spíš vyslovenou otázkou, zda dokážeme vytvořit místo, v němž tyto skutečnosti existují, aniž by kvůli nim člověk přestal být člověkem. Zda s nimi dokážeme pracovat a přetvářet je. Místa, kde se člověk může svobodně projevovat, rozvíjet své schopnosti, hledat vlastní podobu a zároveň zůstat člověkem i ve chvíli, kdy se mu něco nepodaří. Tolerance zde neznamená bezbřehou shovívavost a respekt neznamená popření odpovědnosti. Znamenají především neztratit schopnost vidět v druhém člověka. Platí to zvláště v situacích za hranicemi svobody. Ani pokud člověk překročí zákonem přijatelné meze, je vyřknut trest a je vězněn, nemělo by tím být zpochybňováno jeho lidství. I s člověkem, který selhal, lze zacházet jako s člověkem. Bez toho, aby mu byla odebírána důstojnost. I světlo a tma existují současně.

 

Malířský svět Martina Mulače tomuto pohledu odpovídá jak svým obsahem, tak formou. Jeho obrazy vznikají přepisováním. Autor vychází z precizní a technicky suverénní kresby, v případě portrétů často z výrazu, který je lehce karikovaný. Některé grafické listy rozrušuje tepelně. Tímto procesem vznikají hlavně portréty, které působí historicky, mají patinu „zašlosti“ a zároveň jsou křehké. Na plátnech výchozí kresbu převádí do malířské zkratky, doplňuje texty, do obrazu vlepuje další komponenty. Celkové výjevy také překrývá, do portrétovaných těl chemicky otiskuje další kresby jako tetování nebo pracuje s tavnými hmotami, které na obrazu následně vytvářejí reliéfní texturu. Původní kresba se mění, ale nezmizí. Něco z ní stále zůstává. Poupravené, vyspravené, zalátané … a díla tak zároveň nezůstávají pouhou reprodukcí mnoha kresebných předloh. Procházejí procesem proměny. Stejně jako v člověku, který pochybil, pořád přetrvává něco z jeho křehkého lidství.

Rainbow City tak stále zůstává prostorem mezi světlem a tmou, prostorem, který jsme ještě nedokázali definitivně vyřešit. Zůstává nedokončen… ale v pohybu. Člověk také.

… můžeme se neustále snažit na něm pracovat.

 

Ivana Beranová

kurátorka výstavy

září 2026