Vernisáž Jakub Janovský & Jan Vytiska: The Devil gazes also into you

Výstava se inspiruje slavným citátem Friedricha Nietzscheho: „A hledíš-li dlouho do propasti, vhlédne pak propast i do tebe.“ (Mimo dobro a zlo) Motiv propasti zde byl zaměněn za postavu Ďábla, jehož uťatou hlavu zříme na Vytiskově stejnojmenném obraze The abyss gazes also into you. Fenomén propasti je příznačný i pro Janovského, který ve své tvorbě výrazně pracuje s klamající osobní i kolektivní pamětí, tedy nezajizvenou propastí mezi deformovanými vzpomínkami a zapomenutou skutečností. Vyprchávání vzpomínek jde ruku v ruce s oprýskaností a drolením pomalu se sesouvající architektury konce totálních režimů. Rozpad socialismu je stavěn do paralely se společenskou dekadencí hroutící se římské říše. Původ pojmu „dekadence“ je odvozen právě z latinského „decadere“, tedy padat a upadat.

 

Patologie diktatury se u Janovského zrcadlí i v sérii nacistických koncentračních táborů postavených z kostek dětské stavebnice. Obraz propasti se pak posouvá i na motiv masových hrobů, z nichž nás probodávají pohledy zavražděných obětí, jimž nebylo pomoženo. Autor ve svých inkoustových kresbách a kolážích zachycuje místa bez duše a duše bez těla, tj. přízračně bledé bytosti, které by mohly být stejně tak vybledlou vzpomínkou jako i duchem nebo přeludem z jiného století. Propast zde tedy krom prostorové vzdálenosti pojímá i vzdálenost časovou. Dozvuky minulosti jedné epochy (anemické betonové Československo u Janovského a valašský vesnický folklor u Vytisky) se potkávají s odcizenou současností, předznamenávající možný konec člověka.

 

V dílech si můžeme povšimnout návaznosti na psychoanalytickou tradici. Zatímco v tvorbě Janovského figuruje sdílená paměť Jungova kolektivního nevědomí, u Vytisky nalezneme Lacanův rozštěpený subjekt. Tento pojem označuje necelistvou lidskou identitu, která je vnitřně rozpolcená a nikdy si plně nerozumí. Vytiska na svých plátnech ztvárňuje démonické sacra conversazione několika protichůdných archetypů – venkovské děti, čerti, kostlivci, vlčí a kozí lidé, personifikace umírající a znovu se rodící přírody aj. Ty představují propastně rozklíženou osobnost člověka, rozštěpenou do několika oddělených a vzájemně kolidujících částí. Všechny jsou puzeny silnou, avšak neukojitelnou touhou po něčem nevysloveném, kterou si kompenzují hédonickým a destruktivním chováním, jako je obžerství a alkohol, žhářství, čarodějnictví, nekromancie atd.

 

Zatímco ďábel je u Vytisky spíše charismatický anti-hrdina jako Goethův Mefisto, u Janovského není pojem ďábla myšlen doslovně, ale spíše jako metafora lidské zkaženosti a náš vnitřní stín. Ďábla zírajícího do nás jako do propasti představují naše potlačené neurózy a vzpomínky na ne vždy šťastné dětství. Janovský nachází Satana v zákrutech negativních osobnostních vlastností, kdežto Vytiska jej chápe jako nezkrotného černého koně žádostivosti z Platónova dialogu Faidros, který nás navádí k amorálnímu počínání.

 

Dalším důležitým tématem jsou u obou umělců již zmíněné děti. Dítě je zde bytostí ještě nezačleněnou do principů morálky, racionality a sociálních pravidel. V tvorbě Vytisky jsou děti magneticky přitahovány hédonismem, uctíváním ďábla, destrukcí a smrtí. Místo ztělesnění nevinnosti je ztvárňuje jako memento prvotního hříchu: „Neboť nikdo není od hříchu čist před tebou, ani nemluvně,“ (sv. Augustin, Vyznání) V Janovského pojetí nejsou děti nositeli špatných vlastností, ale jsou spíše jejich „hromosvodem“. Jsou primárně bázlivé, osamělé a nepochopené – podobně, jako malý Franz Kafka ve svém Dopise otci. Jinými slovy, u Vytisky jsou děti původci zla a u Janovského jeho příjemci.

 

Nietzsche kdysi hovořil o „soumraku bohů“, avšak dnes, když víra v bohy pominula, zůstal už jen soumrak. Ten je ve výstavě transformován do výtvarného motivu tmy, noci a černi. Vytiska ve svém obraze Osvícení přenáší tenebrickou atmosféru barokního Georgese de La Tour do térově černého pokoje roubenky. Postava kozlího Lucifera držící svíčku kontrastuje s všeobjímající temnotou, ač je venku paradoxně bílý den. Janovský vytvořil noirovou sérii nokturn, kde čerň jako mrtvá řeka Léthé obtéká vanitas starých, rozbitých a nepotřebných předmětů. Brýle s rozbitým sklem, rezavé kbelíky, dohořívající narozeninová svíčka, zlomené pírko – vše odkazuje ke křehkosti a pomíjivosti věcí, a tedy i života, ale zároveň i kráse této dočasnosti. V tomto uměleckém dialogu se mísí Janovského industrializace japonské estetiky mono no aware a Vytiskova hra s pohanským rituálem prolnutým s námětem Kubrickova hororu The Shining. Vytiska zakořeněn v myšlenkové tradici slovinského filozofa Slavoje Žižeka vnímá svět skrze ponuré filmy a béčkovou popkulturu, které slouží jako oko do podvědomí naší společnosti. Zálibu v symbolu zlovolného oka sdílí s Odilonem Redonem, avšak v jeho případě jde o oční bulvu vyhřezlou z důlku. Možná právě toto ďábelské oko vidí nejlépe propast hluboko v nás…

– Kamil Princ

———————————————

Jakub Janovský (*1984, Jihlava) vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze (2004–2010; Ateliér kresby Jitky Svobodové). Často se vyjadřuje napříč výtvarnými médii prostřednictvím kresby (včetně intervenční), malby, objektu/sochy, videa i ready-made. Své náměty, nezřídka sublimující stopy násilí a deformací, čerpá z výchovných a socializačních procesů spojených s dětstvím. Zároveň je fascinován formami, které tuto sublimaci fixují v pozdějším lidském životě (např. sexuální fetišismus, smysl pro výkon, soutěživost, neurózy apod.). Skutečná identita a osobnost jeho aktérů je často skryta za anonymní maskou. Umělec reflektuje subverzivní stránky lidského jednání napříč dějinami a kulturními oblastmi. Jeho sondy mají znakový, nadčasový charakter a fungují jako varovné typologické situace. Má kladný vztah k estetice E. A. Poea, Charlese Baudelaira a Paula Verlaina, s nímž ho spojuje záliba v komplikovaném šifrování pocitů. Emoce ve svých dílech lyricky přibližuje, výrazově zpřítomňuje a sdílí, ale nevyřkne je v celé šíři – není doslovný. Používá spíše nuanci a náznak: „My chceme básnit odstínem, / nikoli barvou.“ (Básnické umění). Paralelně však ve své tvorbě vstřebává i temnou industriální estetiku alternativních kapel vycházejících ze syrovosti post-punku, jako např. Swans, Einstürzende Neubauten nebo coldwave. Historik umění Petr Vaňous o něm napsal: „Nejčastěji mají jeho díla povahu sarkastických provokací, agresivních výpadů nebo krutých ironií. Otevírají nepříjemná témata lidské smrtelnosti, pýchy, narcisismu, egoismu, naivity, bezohlednosti či krutosti.“ V roce 2011 byl oceněn 2. místem v Ceně NG 333, Národní galerie Praha. Vystavoval na mnoha místech v Čechách i zahraničí (USA, Velká Británie, Belgie, Německo, Rakousko, Maďarsko aj.).

 

Jan Vytiska (*1985, Praha) vystudoval Fakultu umění Ostravské univerzity (2005–2010, ateliér Nových médií Jiřího Surůvky). Jeho malby navazují na specifickou pop-surrealistickou linii současné české malby. Jsou směsicí popkultury, aktualizovaných prvků venkovských mytologie a folkloru, který se postupně překlápí do polohy trashového fantasy s prvky antropologických reflexí. Vymyšlené antropomorfní příšery se jako přízraky vynořují ze zapomenutých světů prastarých společenství. Objevují se tu momenty sadismu, vizuálního šoku a morbidně laděných scén. Předkládané výjevy zůstávají jinotajně nereálné, ale imaginativně konkrétní. Svět je stejně jako u Janovského pojímán jako opakující se rituál. Autor propojuje filozofické myšlenky Friedricha Nietzscheho a Slavoje Žižeka s psychoanalýzou i fascinací existenciálními a hororovými filmy (např. Panna a netvor), čímž vzniká bizarně eklektická pavučina. Umělcův výtvarný projev je prudký, ostrý a brutální, ale kompoziční obsahy mají spíš sarkastický a černohumorný přídech. Okultní invokace plné černé magie jsou na obrazech prováděny ležérně a bezstarostně, jako by bylo vyvolávání démonů nevinnou dětskou hrou. Výjevy hrůzy, teroru a zkázy odehrávající se v kulisách zdánlivě idylických vesnických skanzenů sám autor ironicky bagatelizuje jako „turbofolk“ nebo „balkánská diskotéka“. V zobrazování zmaru a zániku je zároveň silné gesto dionýské oslavy života a hledání metafyziky mimo pomíjivý pozemský svět. Smrtka není pro autora strašákem, ale hospodským kumpánem. Pohanské symboly odkazují k vitálnímu pudu a slepé univerzální vůli Arthura Schopenhauera a mlží hranici mezi dobrem a zlem. Umělec také pracuje s dekonstrukcí a následnou malířskou rekonstrukcí vlastních snů. Říká se, že tváře ve snech jsme už někdy předtím viděli, na základě čehož umělec ve svých obrazech často používá portréty reálných lidí. V roce 2011 získal na veletrhu současného umění Art Prague cenu UniCredit Bank Prague Photo Young Award pro umělce do 30 let a v následujícím roce byl vybrán mezi finalisty Ceny kritiky pro mladou malbu. I on se může pochlubit četnými výstavami v tuzemsku i ve světě (Francie, Německo, Polsko, Rumunsko atd.).