Vernisáž Ján Bátorek (obrazy) a Vojtěch Diatka (poezie): Betonový Oidipus
Pouze do 1. 5. 2026 se můžete v (A)VOID Gallery, Rašínovo nábřeží, Praha 2 (pod Tančícím domem, v oblouku v nábřežní zdi č. 17, u přístaviště parníků), podívat na velmi zajímavou výstavu Ján Bátorek (obrazy) a Vojtěch Diatka (poezie): Betonový Oidipus.
Ve spolupráci s HIDDEN Gallery.
Průvodní text kurátora Kamila Prince:
Výstava vychází z Freudova Oidipovského komplexu, kdy chlapec během falické fáze svého vývoje začne podvědomě toužit po sexuálním spojení se svou matkou, zatímco otce vnímá jako svého rivala. Bátorek tento koncept posouvá do vlastní umělecké roviny, kde matka chybí, a zůstává jen otec coby nedosažitelný vzor i existenciální nepřítel. Malíř pracuje s motivy bolestného dospívání, kdy Oidipovský komplex již metastázoval v závažný vnitřní konflikt. Mučednická pouť od chlapectví k dospělosti rozehrává na plátnech vystavených obrazů drama novodobé antické tragédie.
Ostny představují obranné antisociální trny introvertní duše a prázdné budovy jsou nejen podobenstvím prázdnoty lidského nitra, ale i alegorií prázdných významů zbytečných slov a gest, kdy mluvíme mnoho, ale neříkáme nic. Gigerovi vetřelci, démoničtí pavouci a steroidoví golemové ztělesňují naše vnitřní démony v podobě postav z násilných videoher jako Tekken nebo Doom. Stegosaurus s lidským obličejem a čepelemi na zádech zastává roli mantikory, a naopak deindividualizované platónské eidosy bez tváře bloudí jako duchové mezi světem idejí a bezútěšnou realitou nehostinného sídliště.
Falešný sentiment a temná traumata tvoří vzájemně propletenou pavučinu, do které je návštěvník výstavy zachycen, aby spolu s autorem prožíval jeho 90kový příběh, v němž je hranice mezi bromancí a kainovskou zradou děsivě křehká. Odlidštěnost, úzkost a agrese nás provází jako tři šelmy z prvního zpěvu Dantova Pekla. Šedivé můry betonových paneláků a minová pole opuštěných hřišť evokují depresivní atmosféru černobylské katastrofy. Bátorkovy polygonové postavy čerpají z monumentální sošnosti totalitního umění, přecházejíce až do disproporční hypermaskulinity komiksových superhrdinů, kteří nepřišli tento svět zachránit, ale zanechat v troskách. Je také patrná inspirace punkovou a metalovou subkulturou – sám autor je aktivním muzikantem. Malby postrádají prostorovou hloubku, prostřednictvím čehož vznáší obžalobu, že industrializuje společnosti vede k zploštění člověka.
Malíř přebírá přesvědčení Paula Cézanna, že svět má vnitřní řád zobrazitelný pomocí základních geometrických forem. Tvar vzniká u Bátorka bez kontur, a to skládáním barevných ploch, přičemž barva plní objemotvornou funkci. Zvolený odstín je fundamentálním konstrukčním prvkem, a nikoliv pouhou dekorací. Tento přechod od napodobování reality k její dekonstrukci a následné analýze přivádí umělce k averzi, a zároveň fetišizaci betonu. Beton není jen materiál, ale i symptom civilizační choroby. Slouží jako sarkofág města rozkládajícího se zevnitř. Anonymita metropole vede k sartrovskému odcizení, kde existence nepředchází esenci, nýbrž dekadenci. Jak napsala česká prozaička a publicistka Iva Pekárková: „Beton je úžasně dekadentní médium: stačí pár desítek let a beton do sebe nasaje tesknotu a světobol, jaké do sebe za celá staletí nenasákly staré kamenné hrady.“
Betonové hrady coby funkcionalistické babylonské věže nalezneme i u Bátorka, a to v jeho několikadílné sérii pomalovaných plechů. Plech je stejně jako beton „mrtvý“ anorganický materiál, jehož ostrost a chlad jsou nepřátelské k životu. Beton zde představuje symbol uzavřenosti a zkamenělého strachu – ne nadarmo jej francouzský filozof Paul Virilio označil za fyzický otisk permanentního ohrožení modernity. Autor ve svých obrazech ukazuje, že brutalistní beton je skutečně vředem celé architektury, neboť je bez ornamentu, bez krásy a bez vztahu k okolí. Souběžně ho ale sám adoruje, detailně studuje a maniakálně nadužívá.
Výstavu doprovází poetický manifest českého lingvisty a literáta, Vojtěcha Diatky, s názvem Betonění. Ten pracuje s metaforou betonu jako jazyka města, a zároveň vrstvení zla a tíhy života, jehož statika je narušena jeho vlastní tíhou. Básník nás provádí krajinou „ne‑míst“ (non-lieux) – funkčních, ale bezvýznamných, používaných, ale nezabydlených, přechodných, i když v nich trávíme veškerý náš čas, který nám protéká mezi prsty jako tekutý písek rozbitých přesýpacích hodin: „když krvácíme smutněním i ranou / teče beton / bílé krvinky nestačí ho žrát / padneme-li, ihned z krvácejících ran raší krovy našich betonových hrobů / […] / lidstvo vkročilo do doby betonové / potom co do pórů a ozubených koleček evoluce / ukápnul beton“ (Zbetonění lidské formičky). Kamil Princ, kurátor výstavy
Fotografie z výstavy
Creative Commons Attribution