Vernisáž Barbora Šlapetová a Lukáš Rittstein: Antropologie emocí

VÝSTAVA V GALERII VÁCLAVA ŠPÁLY V PRAZE A STEJNOJMENNÁ ÚVODNÍ INSTALACE V MUZEU FONDAZIONE GIORGIO CINI V BENÁTKÁCH (17.4. – 12.7.2026)

Tato výstava s názvem Antropologie emocí předznamenává monumentální instalaci s názvem Jak se dotknout Nebe, kterou jsme vytvořili pro prostor muzea Fondazione Giorgio Cini na ostrově San Giorgio Maggiore v Italských Benátkách. Expozici jsme pojali symbolicky jako zrcadlo basiliky Svatého Marka. Bránu do Italské multimediální svatyně tvoří stejnojmenný objekt. 

Na začátku byla touha, vize, emoce… Cestovali jsme pomocí kreseb a obrazů (Barbory Šlapetové) a ilusivních abstrahovaných modelů a soch (Lukáše Rittsteina) vnitřních i vzdálených světů. Antropologie emocí odkrývá intimní snový metaforický prazáklad našich, roky na sebe navazujících dobrodružství.

Dílo sochaře Lukáše Rittsteina a malířky Barbory Šlapetové se vzájemným soužitím proplétá do přirozeného i koncepčního souzvuku, v němž vzájemná interakce použitých médií vytváří jediný proud naléhavého meta-vyprávění. Společné téma nalezli v odlehlých lokalitách Papuy Nové Guineje, kam se poprvé vydali v roce 1997, aniž předem tušili, že se tam budou opakovaně vracet a vědomě i nevědomě vstoupí do neznámých končin nehistorické paměti a napojí se na fenomén související s extrémními polaritami „času civilizace“ – toho mýticky vzdáleného a toho technologicky nejvyspělejšího. Především opakovaná návštěva vzdálené vesnice kmene Yali Mek a kontakt s místní elitou, náčelníky a šamany přispěla k prodělání kulturního šoku. Po této zkušenosti se oběma Evropanům začala otevírat problematika „kultury“ v jejím komplexním založení. Sestup k fundamentům kulturních jevů, které jsou v Evropě převrstveny subtilně rozvinutými dějinami tvorby a její reflexe, vedl k revizi vlastní civilizační a kulturní identity. 

Půdorys, na kterém vznikla výstava pro Galerii Václava Špály, vytváří dílčí syntézu, v níž jsou sjednocovány natolik rozporné a protikladné jevy, že k jejich uchopení a sdílení je nutné vytvořit dramatické prostředí. Už francouzský filosof existencialistických tendencí Gabriel Marcel upozorňoval ve 40. letech 20. století na skutečnost, že určité hlubinné a vypjaté zkušenosti nelze sdílet jinak, nežli jejich znovu-přehráním, znovu-evokací, kolektivním znovu-prožitím tedy prostřednictvím dramatické formy (dialog, inscenace, divadlo). Výstava Antropologie emocí je tedy svého druhu „dramatizací“ zkušenosti, která uvnitř dvou subjektů – ženy a muže – otřásla hodnotovými jistotami starého kontinentu bezprostředním kontaktem s přírodním národem, jenž vymírá dříve, nežli je možné ho zachránit. A právě tato konfrontace se zrychlenou transformací času, jejími předpoklady a důsledky vyústila v tvorbě Barbory Šlapetové a Lukáše Rittsteina v existenciální východisko nového tvůrčího záměru, v němž se zhodnocuje zároveň čas civilizace i čas konkrétního jedince. 

 Vztahové pole civilizačních jevů je v instalaci výstavy elasticky roztaženo tak, aby do sebe pojalo jak rituální a animistické prožívání přírodního člověka, tak člověka – vyslance vědy mimo přirozené lidské životní podmínky = astronauta, který shlíží na Zemi z míst, na která s úctou vzhlíží a kam spirituálně létá přírodní člověk. Oba výkyvy lidské citlivosti a životní nutnosti jsou tu smiřovány a převáděny na společný ekvivalent – věčnost v dočasnosti / dočasnost ve věčnosti. Do této polarizace vstupuje lidský subjekt, snící v dětství o budoucnosti a vzpomínající ve stáří na svou mladost. Kontrapunkt je obloukem veden napříč lidskými sny, tužbami a vizemi. Technický a technologický vývoj, ke kterému se tak úzkostlivě přimykáme, přitom může být novým cyklickým zakončením další civilizační fáze a zároveň obrodou toho, na co jsme už jako lidé techniky dávno zapomněli. Mýtus člověka, jeho smyslu a významu je v díle Barbory Šlapetové a Lukáše Rittsteina opět aktualizován prostřednictvím forem, které propojují minulost, současnost a budoucnost, a které jsou stejně tak záchranou paměti, jako vizionářstvím budoucího vývoje. Spojovacím momentem celé výstavy je zvláštní plíživý neklid, emoce, která nás nutí nebýt lhostejní k tomu, co se děje kdekoliv na Zemi, a která nás nutí připravovat se na neznámé.   

Petr Vaňous, únor 2026

Za uměním a hledáním zdrojů lidské kreativity lze putovat jak po moderních cestách, tak po stezkách ztracených v čase a prostoru. V průběhu svých opakovaných misí na Novou Guineu si Barbora a Lukáš spontánně osvojili základní metodologický princip kulturní antropologie, totiž schopnost pohlížet na místní kulturu z perspektivy domorodců. V průběhu opakovaných pobytů v odlišném světě „těch druhých“, se postupně domorodá papuánská kultura proměnila v zrcadlo, ve kterém oba spatřili paradoxní obraz sebe sama. Na antropologické scéně se tak zrodila antropologie emocí, kterou lze považovat za inovativní a tvořivý přístup ke studiu člověka a kultury. Barbora a Lukáš dokázali ve svých dílech alegoricky, umělecky i dokumentárně transformovat svoji osobní zkušenost s domorodci do podoby emocionálně působících výtvarných objektů a podle mého názoru pobyt mezi Papuánci prohloubil jejich schopnost spojovat ve svých dílech to, co je v reálném světě nespojitelné.

Václav Soukup (kulturní antropolog a paleoantropolog na Filozofické fakultě UK v Praze), březen 2022