Vernisáž Dagmar Ultzenová & František Štorm: Rozkvetlý smutek

Jedná se o první výstavu z chystané trilogie na motivy symbolistně-dekadentní poezie Karla Hlaváčka. Její název se inspiruje stejnojmennou básní Rozkvetlý smutek na téma hledání naděje v nejtěžších chvílích. Vykoupení je v básni dosaženo skrze strastiplné zkoušky věčného ledu, nárazů polárních větrů a lijáku palčivých slz, které jsou překonány nezlomnou vírou v lepší budoucnost. Bolest zde není katastrofou existence, nýbrž procesem vývoje, a smrt neznamená anihilaci života, ale příležitost k dosažení nesmrtelnosti v jiné podobě, ať už jsou to vzpomínky našich bližních, přetrvávající odkaz ve formě zanechaného díla či zplozených potomků: „co by pak zmohla smrt, až půjdeš jednou s ní, / kdyby tu po tobě tvé já dál v dětech žilo?“ (W. Shakespeare, Sonet č. 6)

Výstava vychází dle Aristotelovy Poetiky z motivů utrpení (eleos) a strachu (fobos) směřujících k závěrečnému uvolnění a očištění (katharsis), kdy utrpení a strach ztratí svoji moc nejen nad dramatickým hrdinou, ale i nad divákem samotným. Ultzenová na fotografiích zachycuje snímky nevyléčitelně nemocných lidí, které jsou doprovozeny jejich autentickými výpověďmi, jak je zachytila Kateřina Janušíková ve své akademické práci The Lived Experiences of Palliative Care Patients. Fotografie však nemají v úmyslu vzbuzovat lítost či připomínat konečnost života – naopak vyjadřují posvátnost bytí a krásu lidského těla, které s blížící smrtí získává stále více duchovní transcendence a lyrické křehkosti.

Instalaci doprovází sound design a pohyblivá fenakistoskopická projekce Františka Štorma na motivy Charlese Baudelaira, jež připodobňuje lidský život ke grotesknímu tanci živých s mrtvými, jenž poukazuje na marnost a pomíjivost pozemských statků a apeluje obrátit se k metafyzickým rovinám ducha. Filozof Martin Heidegger ve svém díle Bytí a čas prohlásil smrt za radikálně osamělou zkušenost, avšak ve Štormově makabrické projekci i na fotografiích Ultzenové vnímáme Smrtku spíše jako našeho společného učitele a věrného průvodce typu Dantova Vergilia. Ať už jsme vzájemně jakkoliv odlišní, naše smrtelnost nás všechny spojuje.

Fotografie Ultzenové zachycují skrytou krásu a spiritualitu lidí, jejichž zestárlá, anémická a chřadnoucí těla by někým mohla být považována za „ošklivá”. Jak ve své eseji Smrt a její nesnadná postradatelnost podotkla Tereza Matějčková: „Hnusí se nám stáří, nesnášíme pomyšlení na blížící se smrt, a proto usilujeme o marné popření stáří, umírání i smrti.“ Právě výjev člověka před branami Hádu námi ale může pohnout daleko silněji a emocionálněji než jakýkoliv pohled na fyzicky zdravého člověka. Otto M. Urban na to konto dodává: „Umělecké dílo je jednou z možností, jak pohlédnout smrti do tváře, jak se jí vysmát, jak se ji pokusit pochopit, jak ji přijmout.“ Ultzenová se snaží tuto tvář fotograficky zachytit podobně, jako to ve svých melancholických verších činil předčasně zesnulý básník Karel Hlaváček, jehož památku si zde připomínáme.