Vernisáž Daniel Šperl: Všednosti

Daniel Šperl si nadělil ke svým šedesátinám výstavu. Předem se rozhodl, že nechá stranou snímky, které vznikly během jeho pobytů v Japonsku, Americe, Francii, Velké Británii, Číně, Mongolsku nebo Ghaně a bude vybírat jenom ze svých fotografií, které pořídil na různých místech Česka. Po celé měsíce zvětšoval klasickou cestou stovky fotografií, jež by vrchovatě zaplnily Galerii Rudolfinum nebo Dům U kamenného zvonu. Ale Leica Gallery Prague má poněkud menší rozměry. A tak jsem spolu s ředitelkou galerie Mílou Dubskou před časem musel absolvovat velmi kruté chvíle, kdy jsme Daniela Šperla přesvědčovali, že ne všechny jeho kvalitní a pečlivě adjustované fotografie se do této galerie vejdou, a že některé bude muset vyřadit. Dobře chápu nemilosrdnost takovýchto podmínek, sám vím, že autorské rozhodování, kterou fotografii vystavit a kterou ne, mnohdy připomíná situaci ze slavného Styronova románu Sofiina volba. Ale nakonec vše dobře dopadlo a výsledkem je výstava, kterou přes  veškerou tematickou různorodost spojuje vyhraněný rukopis a autorova schopnost objevovat nevšední, poetické a mnohdy až přízračné okamžiky každodennosti. A Danielu Šperlovi zůstalo mnoho zde nevystavených fotografií pro první skutečně rozsáhlou retrospektivu jeho děl, kterou by si už určitě zasloužil.

Šperl v obou částech výstavy, jak ve výběru z fotografií, které vznikly většinou na venkově nebo v malých městech, tak v cyklu Homo Pragensis rozvíjí tradici humanistické fotografie, kterou dobře poznal zejména v intenzivních kontaktech s Jindřichem Štreitem během studia na FAMU. Jeho pohled na všední život obyčejných lidí v různých částech České republiky je většinou laskavý a chápající. Ne nadarmo autor zařadil na úvod svého webu výrok slavného fotografa Roberta Franka: „Jedna věc, kterou fotografie musí obsahovat, je lidskost daného okamžiku.“ V centru Šperlova zájmu stojí obecné lidské hodnoty, projevy radosti i smutku, láska, přátelství, osamělost, stáří, snaha o zachovávání tradic, víra, vztahy rodičů a dětí i vztahy „normálních“ lidí k různým společenským minoritám lidí nějakým způsobem vydělených z důvodů svých tělesných či mentálních handicapů či bezdomovectví. Autor v těchto fotografiích projevuje velkou empatii, schopnost získat důvěru lidí před objektivem a fotografovat je z pozice téměř nevnímaného pozorovatele. V mnoha prchavých momentech z běžného života objevuje jemné nadčasové metafory a symboly, jejichž interpretaci nechává na myšlenkové spolupráci diváků. Nachází je v široké škále prostředí od hospod přes rodinné oslavy, dětské hry, folklórní slavnosti až po kostely.

Ne všechny snímky z této výstavy zachycují lidi. Vidíme zde také výmluvné záběry různých interiérů, které vypovídají mnoho o lidech i bez jejich přítomnosti. Velmi častým motivem jsou zvířata a vztah lidí ke zvířatům. Právě v řadě nevšedních a překvapivých záběrů zvířat se nejvíce projevuje i Šperlův smysl pro humor. Většina fotografií ze souboru Všednosti, instalovaném na začátku výstavy, vznikla na vesnicích nebo v malých městech, protože tam se mezilidské vztahy i tradiční hodnoty uchovaly v krystaličtější podobě než v kosmopolitních velkoměstech. Ale i když záběry z rozsáhlého souboru Homo Pragensis vznikly ve velmi odlišném prostředí,

s fotografiemi z první části výstavy je spojuje snaha ukázat mnohdy až přízračné a někdy až surrealisticky vyznívající momenty kolem nás, které pro jejich prchavost často přehlížíme. A také je spojuje vycizelovaná obrazová prezentace, těžící z obsahových kontrapunktů různých motivů a paralelně probíhajících dějů a kladoucí důraz na podtext široce otevřený různým významovým interpretacím. Některé záběry vypadají jako pečlivě zaranžované fotosky z filmů, ale ve skutečnosti Šperl ve svých fotografiích nic neinscenuje. Řada snímků se vyznačuje jak opuštěním dějovosti a snadno verbalizovatelných obsahů, tak nevšedními kompozicemi, v nichž mají nemalou roli vržené stíny, které často zastupují skutečné lidi i předměty. Zůstává v nich mnoho nedořečeného, jen lehce naznačeného. Obrazové symboly a metafory přitom nejsou samoúčelné, často vizualizují autorův vnitřní svět, jeho zážitky a pocity.

Vladimír Birgus, kurátor výstavy

Daniel Šperl se narodil 12. dubna 1966 v Táboře. Od roku 1982 byl členem fotografické tvůrčí skupiny Ekran v Táboře, se kterou pravidelně vystavoval. V letech 1986 až 1990 vystudoval fotografii na Institutu výtvarné fotografie Svazu českých fotografů. V roce 1999 ukončil magisterské studium na katedře fotografie pražské FAMU. Doktorské studium absolvoval a ukončil na Institutu tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodovědecké fakultě Slezské univerzity v Opavě v roce 2019 a získal titul Ph.D. Věnuje se převážně černobílé dokumentární fotografii. Je věrný klasickým postupům negativ – pozitiv. Připravil přes sedmdesát autorských výstav a účastnil se na více jak šedesáti společných výstavách. Samostatně vydal několik autorských fotografických knih, například: …Bez hranic, Všední slavnosti, Japonsko, Homo Pragensis, Amerika. Věnuje se i kurátorské činnosti, dlouhodobě zpracovává archivy negativů málo známých českých fotografů jako třeba fotografie Miloslava Kubeše (současná výstava v kavárně galerie) či Roberta Riedla. Pracuje jako televizní a filmový kameraman. Žije v Praze.