Vernisáž Martin Mulač: Po polích sirné plameny nad mrtvolami svítí

Výstava obsahuje soubor výtvarných děl Martina Mulače coby doprovod 12 básní Karla Hlaváčka z knihy Mstivá kantiléna, jejíž speciální vydání v edici Smrtisyn vychází současně s výstavou. Obrazy jsou k veršům ve vzájemném dialogu, polemizují s nimi, doplňují je, ale i přepisují. Transponují příběh básní do moderní doby, která je v komparaci s érou fin de siècle, kdy Hlaváček žil a umíral, neméně strašlivá a bolestivá. Konec 19. století i současnost mají společnou úzkost z úpadku civilizace a rozkladu tradičních morálních hodnot. Tuto blízkost zlomu umělec cítí, reflektuje a paradoxně vítá, přičemž užívá makabrozitu a funebrální motivy coby záchranné psychoterapeutické lano před devastující rezignací tohoto depresivního věku.

Jedná se o druhou ze tří chystaných výstav tzv. hlaváčkovské trilogie. Obsahově navazuje na předchozí výstavu Dagmar Ultzenové a Františka Štorma Rozkvetlý smutek, jež se zaobírala motivem umírání. Tématem Mulačovy výstavy je nyní samotná smrt a vzdor vůči ní jejím groteskním oslavením. Malíř se se smrtí nesmiřuje, ale podobně jako Hlaváčkovi gézové, tj. potomci zchudlé nizozemské šlechty revoltující proti vrchnosti, smrti zatvrzele vzdoruje. Tam, kde Sókratés hovořil o cvičení se v umírání a Heidegger se svou koncepcí bytí-k-smrti využíval vědomí budoucího skonu k autentičtějšímu pojetí života, Mulač vykopává ze svého budoucího hrobu válečnou sekeru a rozhněvaně odmítá uzavřít příměří se svou vlastní dočasností.

Expozicí prostupují truchlivé pietní nuance a melancholické imprese odkazující k lidské konečnosti v kontradikci k drsným a živelným gestům středověkých gézů, které Mulač ve svých pandemoniích ironicky aktualizuje do postav subkultur anarchismu a punku. Nálada chmurnosti a splínu v protipólu k naturalistické realitě bídy a existenciálního hněvu vytváří dynamické pnutí, kdy tragická minulost ožívá v chorobné přítomnosti. Autor využívá boschovského námětu lodě bláznů, zobrazuje morové znamení krysího krále a odkazuje i k baroknímu imperativu mementa mori, kdy ve svých dílech pracuje se hřbitovní hlínou, zvířecími mršinami a lidskými ostatky.

Hrůza přechází v euforii, když malíř prostřednictvím vystavených děl rozechvívá naše nitro černým paprskem strachu i fascinace z morbidity, která nám může pomoci lépe pochopit naši pomíjejícnost, a tedy i sebe sama. Jak to popsal Josef Bolf: „Horor je mi nějak blízký, asi i proto, že umění, alespoň to, jak ho vnímám, nás může přiblížit k neznámu, k tajemství, kterým jsme, a že taková cesta k sobě se může zdát někdy nepříjemná, a možná i děsivá.“ Expozice zvěstuje morózní poselství, že pozemská existence je plná utrpení. Avšak to neznamená, že bychom měli pít tento pohár hořkosti do dna. Je to právě tento pelyňkově trpký vzdor Hlaváčka, Mulače i všech odbojných duší, který zde nejen ve formě uměleckých děl přetrvá dlouho po autorově smrti. Umění je ostatně i podle knihy Vita activa Hannah Arendtové ten nejtrvalejší ze všech lidských výtvorů, a tudíž nejblíže věčnosti…

XII.
Již mrtvo vše, již mrtvo vše, kraj ani nezavzdychá –
a marno vše a marno vše – ten tam je vzdor a pýcha,
ryk msty již nikdy nezazní zde do mrtvého ticha.

Tlí v polích marné modlitby na tělech hnisajících,
těch, kteří známku gézovství ve vpadlých měli lících
a kteří mstili, mstili ji na krézech hodujících.

Po polích sirné plameny nad mrtvolami svítí –
ó moje Manon ješitná – hle konec, konec žití,
jen plačte s mojí violou – i její struny cítí:
neb mrtvo gézů království – ó, muselo tak býti.