Vernisáž Jan Uldrych & Adam Kašpar: Hieros gamos

Do 14. 2. 2026 je v Galerii Kvalitář, Senovážné náměstí 17, Praha 1, přístupná velmi zajímavá  a krásná výstava Jan Uldrych & Adam Kašpar: Hieros gamos.

Průvodní text kurátora Jana Dotřela:

Společná výstava Jana Uldrycha a Adama Kašpara v galerii Kvalitář představuje sepjetí dvou umělců, kteří se metaforicky vydávají do hlubokých primordiálních vod a vírů archetypálních symbolů. Oba jsou dlouhodobě zakořeněni v médiu malby, pomocí níž mnohdy sugestivním, jindy intuitivním a sporadicky i analytickým způsobem klíčují tajné kódy vyrité do sedimentů usazených mezi přírodními a civilizačními vrstvami. Hieros gamos je v tomto případě konsenzuální příslib obou autorů o vzájemné spolupráci na jedné výstavě, kdy každý z nich představuje určité naklonění k jednomu pólu tohoto posvátného sňatku. Tento starověký termín sahá až k nejstarším civilizacím, kdy se dynamicky vyvíjel od kultury sumerské, asyrské a babylonské přes egyptskou a řeckou, nadále se sofistikovaně infiltroval do tradice alchymistické i jungiánské psychologie až po obecnou evropskou kulturní sféru, jak ji známe dodnes. Význam hieros gamos původně leží v rovině mytologické, kdy dochází ke splynutí mužského a ženského principu na božské úrovni, kdy označuje rituální spojení dvou rozdílných principů, jejichž napětí vytváří nový význam. Ve starověkých kulturách šlo o akt, který nezajišťoval harmonii, ale plodnost, stabilitu a tvůrčí impuls světa, sílu vznikající z protikladů. Podívejme se nyní, jakým způsobem se tento praodkaz dávných civilizací zrcadlí v tazích štětce obou autorů.

Těžko můžeme začít jinde než u principu původního a mocnějšího, tedy u ženského. Tomu zcela propadl Adam Kašpar již u výstavy Urpflanze (prarostlina), jejíž semínko i tato současná výstava nadále živí. V sumerském mýtu jako ona prarostlina vystupuje Inanna (později Ištar), kterou král jako datlovou palmu zaléval při obřadu posvátného sňatku. Je to postava rozporuplná, bohyně války i sexuality, zároveň prométheovského charakteru, když přináší lidstvu kulturu proti vůli starších bohů. Tento její aspekt se ještě vystupňuje, když se postaví proti hoře draku, která představuje ještě starší aspekt ženství, primordiální oceán, instinktivní svět, matku, která byla dříve než svět a která nyní se vznikem lidství, vědomí, musí zemřít. Adam Kašpar se zde pouští do geneze obrovského plátna značícího mytického draka, představujícího podsvětí i ráj v jednom, ve kterém se smrt zrcadlí do zrození, kde se šupiny hadí kůže metamorfují v horu, kde se sám drak stává horou, nikoli však horou přírodního geologického jevu, nýbrž horou archetypální. A naproti této děsivé tvořivosti stojí Inanna se svým kopím a je připravena draka zabít. Drakobijectví je symbolickým vyjádřením zrodu vědomí, ona instinktivní samozřejmost mateřského světa umírá a přichází uvědomění sebe sama. Drak ale neumírá tak docela, prochází jen hlubokou proměnou a celý proces jako by byl spíše onou Tournierovou velkou inverzí, obrácením v rub. Tak se z nevědomí rodí vědomí, z přírody kultura a z temnoty světlo. Ne jako něco nového přicházejícího zvenčí, ale jako rub věcí samých. A tím také přichází do světa konflikt mezi protilehlými tvářemi božství, konflikt, v jehož smíření a velkou jednotu ležící za ním doufá každá forma hieros gamos, ať už se snoubí král s Inannou, Kristus a církev nebo albedo a nigredo alchymistů.

Tvorba Jana Uldrycha přistupuje k této problematice emblematicky podobným, ovšem zároveň zcela rozdílným způsobem. Genealogie jeho maleb stojí na základech přírodní zkušenosti, která je velice často definována poznáním posvátné geometrie, mysticismu i psychedelických vzorů, které lze nalézt v mnoha fazetách flory, fauny i lidského nevědomí. I pro Jana Uldrycha je zde právě pojem vědomí naprosto klíčový, ale plní zde mnohem univerzálnější a otevřenější rovinu než v případě interpelace Adama Kašpara. Vidíme úchvatnou velkoformátovou malbu, která poskytuje pohled na primordiální oceán. Tyto pravody jsou zde reprezentovány geometrickým vzorem táhnoucím se donekonečna až za horizont nevědomí, směřující k sakrálnosti poznání, k první hvězdě, až k mystériu prvotního světla. Jediné, co tento dokonalý vzor archetypálních vod narušuje, je zákrut pohybu gigantického ještěra vířícího pravidelné vlnění vědomí. I zde dochází k narušení původní stability.

Zatím jsme se v případech obou autorů pohybovali více na symbolické úrovni poznání, pokud však k tomuto tématu přizveme diskurz racionálního poznání, nenalezneme nic nepodobného. Každá harmonie žádá své porušení, veškerá dokonalost svůj rozvrat. Jinak není šance zrodu.

Jan Dotřel, kurátor výstavy