Vernisáž Josef Husák: Skryté divy města

Do 11. 1. 2026 je v Leica gallery, Školská 28, Praha 1, přístupná velmi zajímavá a krásná výstava Josefa Husáka: Skryté divy města.

Průvodní text Tomáše Vocelky k výstavě a autorově fotografiím:

Některé věci jsou tak zjevné a samozřejmé, že je přestáváme vnímat. Jednou z nich je zásadní význam takzvaného „obyčejného života“. Už jen to slovní spojení, které jsme si sami vytvořili, v nás upevňuje pocit, že jde o něco nevýznamného. Vždyť co může být podstatného, zajímavého a hlubokého na něčem „obyčejném“? Jenže – bez toho obyčejného života, který je základem všeho, by nebyly žádné velké momenty, historické milníky a okamžiky rozhodující o dalším běhu dějin.

Fotografie Josefa Husáka, řazené k subjektivnímu dokumentu, se právě onen zdánlivě obyčejný život a jeho skutečnou neobyčejnost snaží zachytit. Na první velmi letmý pohled by snad někomu mohly připadat jako „obyčené“ obrázky z ulic. Jenže nejde o pouhé dokumentační zrcadlení skutečnosti v duchu: tak to tehdy vypadalo a takoví jsme tehdy byli.  Je za nimi něco víc. Snaha dobrat se k podstatě, k tomu, co se skrývá za viditelným. „Vždy mě lákalo spíš to, co je za kulisami, za hlavním dějem. Z pohledu fotky je to podle mě obvykle zajímavější,“ říká Husák.

Autor často pracuje s jemným humorem, vizuálně překvapivými momenty a neobvyklými kontrasty mezi situacemi i mezi objekty a hrdiny snímků. Typické jsou pro něj také mnohovrstevné kompozice obrazu: v jednom záběru k sobě klade několik zdánlivě nesouvisejících dějů.

Je v tom autorova záměrná hra s divákem. Obvykle totiž čekáme – a jsme k tomu vedeni – že pokud jsou v obraze společně zarámovány objekty či osoby, mají k sobě také nějaký přímý vztah. Jinak by přece nebyly zobrazeny spolu. Jenže co když tento předpoklad tak úplně neplatí? Mozek začne hledat vztahy i tam, kde na první pohled nejsou, rozběhne se fantazie, člověk do obrazu vnáší svou interpretaci a vytváří vlastní příběhy. „Snažím se o to cíleně, jsem rád, když fotografie nutí diváka nějak ji číst,“ říká Josef Husák, který má dar podobné momenty vidět a zachytit.

Většina fotografií uvedených na této výstavě vznikla v rozmezí let 1984 až 2025 v ulicích Prahy, některé však také v Paříži, v Londýně či třeba v Berlíně. Město a jeho obrazová poetika Josefa Husáka přitahovaly od počátku. „Jsem rodilý Pražák, jak se říká odkojený Vltavou,“ vysvětluje a dodává, že město a ulice jsou pro něj přirozeným prostředím. „Přírodu mám samozřejmě rád, ale cítím se tam spíš jako na návštěvě,“ říká.

Proto ho to kdysi také, jako člena vinohradského fotoklubu, netáhlo ke krajině, zátiším či aktu, ale k dokumentu. Zcela logicky pak stál u počátků fotografické skupiny Město (1983), které dal jméno další milovník města a lidí v něm, fotograf František Dostál.

Mnoho snímků z Husákovy volné tvorby vzniklo v době, kdy už byl profesionální firemním fotografem, zaměřujícím se především na architekturu, dokument a reportáž. Dělal tuto práci třicet let, přesto ho to vždy táhlo do ulic: po focení v práci fotit ještě pro sebe.

„Je to můj způsob relaxace, přináší mi to naplnění a pocit, že tady snad nejsem úplně k ničemu. A že možná vytvářím něco, co by snad mohlo někoho oslovit,“ říká.

Tomáš Vocelka
novinář a fotograf