Vernisáž Michaela Šindlerová: Když padáš, procitáš

Do 27. 11. 2025 je v galerii Platforma 15, Písecká 15, Praha 3 (kousek od metra Flora) přístupná velmi zajímavá a hodně energická výstava obrazů Michaely Šindlerové: Když padáš, procitáš.

Otevřeno: Úterý – Sobota, 14:00 – 18:00.

Průvodní text kurátorky výstavy Karolíny Juřicové:

Kresba jako záznam osudu, malba jako tělo paměti

Michaela Šindlerová rozvinula svůj výtvarný jazyk během studia na pražské UMPRUM a vzápětí přijala další výzvu v podobě magisterského programu na londýnské univerzitě Goldsmiths. Právě tato škola – jejíž profil formovaly výrazné osobnosti jako Tracey Emin či Sarah Lucas – naznačuje kontinuitu silných ženských hlasů v současném umění. Michaela se k nim věřím brzy zařadí. Její přirozenost v kresebném projevu a schopnost brilantně vrstvit tvrdé a měkké barevné tóny do expresivního malířského gesta, činí z jejích obrazů silné emocionální výpovědi.

Zvláštní odvahu nachází v práci s českou kulturní tradicí – konkrétně s pověstmi a bájemi, které volně propojuje s vlastními fotografiemi z dětství i současnosti. Nejvýraznějším inspiračním zdrojem je pro ni Erbenova Kytice, která se proplétá její tvorbou jako vnitřní rezonance – spouští osobní narace a formuje vizuální symboliku. Přenášet poetiku a temnotu tohoto literárního odkazu do kulturně odlišného prostředí Británie je neobvyklý, o to však odvážnější přístup. V Erbenových baladách se cyklicky objevují motivy paměti, tělesnosti, osudu, ženské identity, smrti a temnoty – a právě ty tvoří významové pilíře výtvarného jazyka. Reference na Kytici však nejsou ilustrativní. Michaela nevypráví konkrétní balady, ale vybírá si symbolické momenty a archetypy, které přetváří do transkulturního vizuálního kódu. Její obrazy tak oslovují napříč kulturními hranicemi – opírají se o základní konstanty lidské zkušenosti: ztrátu, tělo, mýtus.

Výchozím bodem její práce jsou fotografie – rodinné snímky, archivní materiály, filmové záběry – které opakovaně překresluje. Tento rytmizovaný akt repetice není pouze formální strategií, ale spíš rituálem introspekce. V obraze zůstává jen esence – fragment, silueta, stopa, která odemyká smyslovou imaginaci diváka. V procesu vzniká pulsující kresba, která se vrývá do barevných vrstev jako paměťové sedimenty. Barva, plocha, text a figura se navzájem prostupují a vytvářejí narativní pole, v němž se příběhy nezobrazuj, ale dějí.

Kurátorka výstavy: Karolína Juřicová