Vernisáž Lenka Falušiová: Když déšť utichne

Do 8. 11. 2025 je v Galerii Kvalitář, Senovážné náměstí 17, Praha 1, přístupná velmi zajímavá  a krásná výstava Lenky Falušiové: Když déšť utichne.

Průvodní text kurátorky výstavy Barbory Kundračíkové:

Z Jesenicka pocházející vizuální umělkyně Lenka Falušiová je ve své tvorbě zaujatá především jedním – a to sice vytvářením prostor, v nichž se obraz stává rozhraním mezi viditelným a tušeným. V tomto smyslu jeho omezující rám cíleně a důsledně překračuje, respektive shodně důsledně a vědomě zasahuje do jeho vnitřního řádu. Její monochromní tisky, kresby a malby fungují jako vizualizační matice, nezobrazují, ale zprostředkovávají – klid, strukturu, vnitřní rytmus. Redukce barevnosti na jeden či dva tóny zde není pouhým stylistickým gestem, je osobitým epistemologickým nástrojem, jak „číst svět jinak“ (Johanna Drucker, 2014), jak jeho chaosu a proměnnosti dodat na významu.

Monochrom máme tendenci chápat jako transformovaný výňatek z reality. V tomto případě je však spíše příkladem analytické operace – jakési estetické filtrace, která vyzdvihuje texturu, hloubku a materiální zrnitost obrazu jako klíčové proměnné naší osobní vizuální zkušenosti. Podobně jako vědec modeluje data, aby v nich odhalil skryté vzorce, Falušiová modeluje krajinu do podoby „vizualizace neviditelného“, čímž se její obrazy přibližují pojmu „epistemické věrohodnosti obrazového modelu“ (Peter Galison, 1997). Není realistkou v tom smyslu, že by svět okolo sebe zaznamenávala a jako takový předkládala naší pozornosti, ale v tom původním, filozofickém – ve svět jako strukturu věří, prožívá jej, uchopuje a ve vizuálním spektru ustaluje.

Strom, zvíře, nakonec ale i ono „nehmatné“ a nehmotné – přitom klíčové, protože proto-strukturální – představují symbolické uzly organizující sítě vnitřního prožívání. Les tak, jak jej známe, jak jim procházíme a zpětně jej vizualizuje, sníme o něm, zde funguje jako projekční plocha osobních mentálních map, které nejsou exaktní, ale extatické – podobně jako „mentální obrazy zrozené z datového ztišení“ (Frank Wilczek, 2015). Právě v této kontemplativní redukci Falušiová nachází formu ticha, které není prázdné, ale naopak nasycené. „Žádné ticho není absolutní, každé má svou rytmiku“, připomíná nakonec James Elkins ve svých reflexích percepce obrazu, tj. uměle vytvořeného vizuálního spektra (Elkins, 1999).

Obraz v pojetí Falušiové se tak stává jakousi teoretickou analýzou převedenou v praxi, během níž je subjektivní zkušenost zasazena do rámce racionální vizualizace, utváření či artikulace pojmu. Forma v tomto smyslu není výrazem emoce, ale výsledkem vnitřní strukturalizace. Obrazy neukazují svět – konstruují jej jako smyslový a mentální model, čímž se naše potěšení z nich, přímo snad fascinace, pouze násobí.

Barbora Kundračíková, kurátorka výstavy