Výstavy Galerie Pekelné Sáně Kroměříž 2025 – Dalibor Chatrný100, Martin Skalický, Jakub Tomáš, Břetislav Malý, Pavlína Kvita, Lea Dravcová

Do 28. 9. 2025 jsou v Galerii Pekelné sáně, Malý val 1552, Kroměříž, přístupné výstavy:
Martin Skalický, Jakub Tomáš: Funny Games, Břetislav Malý: Volcano Ash, Pavlína Kvita: Červená zem, Lea Dravcová: Žebra(ví) a skupina autorů Dalibor Chatrný 100: zvuk/vibrace/chvění.

Martin Skalický, Jakub Tomáš
Funny Games
kurátorka: Marika Svobodová

Společná výstava Martina Skalického a Jakuba Tomáše představuje sochařskou a malířskou tvorbu dvou rozdílných uměleckých osobností, jejichž tvůrčí postupy se však v řadě aspektech přibližují. Oba autoři vychází ve své práci ze záznamů reality a zároveň používají postprodukční strategie, které výchozí motivy rozkládají, dekonstruují a převrstvují. Oběma je přitom vlastní určitá hravost, humor a zájem o fyzickou “rukodělnou” práci s materiály, která předchází samotným výsledným dílům. Finální obrazy i sochy mají výraznou vizuální poutavost, ale zároveň obsahují momenty ambivalence, dráždivě nepříjemného pocitu nepatřičnosti a znejistění. Realita zde hraje pouze zástupnou roli, je zprostředkovaná, stává se podle termínu francouzského filozofa Jeana Baudrillarda simulakrem, v němž je nakonec obraz skutečnější než jeho předloha. Meta díla se přiznaně vyjevují jako překódovaná a odkrývají malířskou a sochařskou iluzi. Hrají si s otázkou: co je skutečnost v umění?
Společným motivem výstavy se staly portréty a květiny, podivně zvláštní kombinace dvou klasických uměleckých kategorií, které si spojujeme s idylickými výjevy a událostmi. Díla zde vystupují v nejrůznějších podobách, v pestré směsi nečekaných spojeních, hravých i absurdních sestavách, kde se humor střetává s ironií, zábava s napětím, idyla s hororem. Pod líbivou slupkou se tak může vyjevit i jiná, temnější tvář. Zpřítomňují se zde dokonce sami autoři ve vzájemně vytvořených portrétech, kde v rolích umělců tvoří tuto svébytnou realitu a zároveň na nás, diváky, pohlíží ze svých děl. Kdo se tedy dívá?

Martin Skalický připravil pro výstavu řadu nových děl, ve kterých pracuje a experimentuje s materiálovými posuny. Často využívá fotografii jako předlohu pro sochařské práce. Problém převedení dvojrozměrného obrazu do trojrozměrného díla řeší transponováním různých úhlů snímku do sochařské formy, kterou na závěr ještě prostřednictvím projekce fotografie maluje. Staví se tak proti principu klasického modelování sochy a sochařského přístupu. V polystyrenových prořezávaných reliéfech, kde plastický tvar vzniká odebíráním ve vrstvách materiálu, vytváří iluzi kamenných desek zachycujících portréty blízkých jako historické relikty. V novém souboru závěsných soch s názvem Květy zla spojuje atraktivní pestrobarevné květy orchidejí s motivem lebky jako s protiklady krásy a nebezpečí nebo smrti.

Jakub Tomáš se ve své malířské tvorbě dlouhodobě věnuje figurativním námětům a portrétům, které v procesu vzniku prochází několikanásobnou transformací. Kresebnou skicu převádí do trojrozměrného modelu, který má charakter scénografického prostoru, s kolážovanými fotografiemi, barevnými lepenými papíry a textilními kostýmy, podle nějž vzniká výsledný obraz. Zatímco v dřívějších malbách byla modelovost obrazů zjevná a prozrazená, v novějších dílech zůstává skrytější, ale stále přítomná skrze tvarové deformace, kompoziční posuny a nesourodé partie. Projevuje se především v napětí mezi zobrazovaným a skutečností, v neuchopitelnosti výjevů, které vytváří magický obraz nové reality.

text: Marika Svobodová

Břetislav Malý
Volcano Ash
kurátorka: Marika Svobodová

Břetislav Malý vystudoval letech 2006–2012 brněnskou Fakultu výtvarných umění VUT (doc.Petr Veselý, doc. Tomáše Lahoda). Své obrazy prezentoval na výstavách v mnoha soukromých i státních galeriích. Jeho tvorba je ukázkou nejaktuálnějších tendencí v současné malbě a každá jeho další výstava nám nabízí novou možnost zažít a prozkoumat v jeho obrazech to, co on sám řešil před i v průběhu vzniku obrazu. V současné době vyučuje na Fakultě výtvarných umění VUT Brno, žije v Polešovicích.
Co znamená namalovat bílý obraz? Je bílá plocha prázdná nebo plná? Kolik hmoty má bílá barva? Na co se vlastně díváme? Co je tady malba? Malba je malba je malba. Tak by mohla znít parafráze na známý citát Gertrudy Stein. Malba je výsledkem i východiskem procesu, malířské cesty, kladením vrstev pigmentu a pojiv na plochu plátna, jejichž cílem není námět, téma nebo motiv, ale obraz sám. Stejně jako u řady příkladů historické malby, která se přes vnější zobrazení krajiny, zátiší nebo figurálních výjevů, zabývala především vnitřními zákonitostmi a prostorem obrazu, ohledává Břetislav Malý dlouhodobě a neúnavně malbu jako pole své vlastní autonomní existence nezávislé na vnějším zobrazení. Malba, jak upozornila řada teoretických i uměleckých konceptů, nezobrazuje a nenapodobuje viditelnou skutečnost, ale jako tvůrčí akt tvoří skutečnost novou, dosud nepoznanou.
Východisko práce Břetislava Malého není konceptuální, ale ryze malířské. Práci si neusnadňuje, naopak podstupuje náročné, zdlouhavé technologické procesy, vynakládá značné úsilí, nanáší vrstvu za vrstvou, brousí, lepí, leští, lakuje a znovu maluje. Vlastnosti barev, formát obrazu, ohraničení a další témata sleduje Malý na základě teoretických, filozofických východisek a teorie barev a systematicky je uplatňuje při vlastní práci. Nezobrazivá malba nabývá u Malého nejrůznějších podob, překračující v řadě případech prostor klasického závěsného obrazu, a posouvá se v posledních letech od zkoumání vlastností barev k samotné matérii malby. V této souvislosti je zajímavá návaznost na současný filozofický směr a kulturní teorii nového materialismu, v němž je kladen důraz na materiál, jeho vlastnosti a působení. Reaguje na potřebu současných otázek po společenských vztazích, dějinném místě lidí ve světě a způsobech jakými produkujeme, reprodukujeme a spotřebováváme naše materiální prostředí. Umělcům může nabídnout příležitosti pro rozšířené interpretace materiálů a předmětů a našich vztahů k nim.
Pro výstavu připravil Břetislav Malý sérii nových bílých maleb, navazujících na předchozí cyklus lesklých černých grafitových obrazů. Použil pro ni několik minerálních a křídových pigmentů a zejména specifický lehký prášek ze sopečného popela. Výběr materiálů byl pro práci klíčový, jejich vlastnosti určovaly a ovlivňovaly způsob malby i výslednou podobu děl. Na rozdíl od leštěných grafitových prací, které odrážely světlo, bílé obrazy jej absorbují a pohlcují. Základem pro nanášení barvy se staly vrstvy pláten spojených pojivem do pevného kompaktního celku. Charakter a struktura podkladu se v některých případech na okraji spojuje s malbou a stává se její součástí. Postupné nanášení vrstev barvy, jejich zabrušování a přetírání vytváří mapu zásahů, které se na obrazech projevují pouze v náznacích. To co se v malbě odehrává, se děje pod povrchem, uvnitř bílé barvy. Výsledný obraz, malba a její povrch uzavírá tento proces do sebe a my jej pouze tušíme z nepatrných nepravidelností, barevných odchylek vzniklé plochy. Vznik obrazu se uskutečňuje ve vzájemném vztahu zvolených prostředků, formátů, materiálů a v rovnocenném dialogu s malířem. Bílé obrazy Břetislava Malého nejsou v tomto procesu záznamy nehmotného a dematerializovaného stavu prázdna ale jsou jeho opakem – demonstrací jejich fyzické přítomnosti v prostoru a čase.

text: Marika Svobodová

Pavlína Kvita
Červená zem
kurátorka: Marika Svobodová

Pavlína Kvita (*1988, Valašské Meziříčí) vystudovala nejprve Střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti, po níž následovalo studium na AVU v sochařském ateliéru Lukáše Rittsteina a Jaroslava Róny. Mladá, talentovaná sochařka se zúčastnila mnoha soutěží ve veřejném prostoru. Její práce jsou vystavovány po celé České republice i v Evropě.
V posledních letech rozvíjí Pavlína Kvita soustředěně vlastní figurativní sochařský jazyk, v jehož středu stojí abstrahované zoomorfní nebo antropomorfní bytosti. Stylizované mýtické postavy strážců, válečníků a zvířecích fantómů vyrůstají z redukovaného, lapidárního a pevného sochařského tvaru, v němž se projevují příbuznost a inspirace z literárních předloh, archaického umění, modernistického sochařství, moorovské plastiky, archetypální tvorby sochařské generace skupiny Tvrdohlavých, subkulturních prvků a vlastní imaginace. Hravý postmoderní přístup, v němž se intuitivně prolínají různé předobrazy a tvary, vytváří svébytnou sochařskou formu, která se nám zdá povědomá, ale zároveň je nová a současná. V kontextu současného umění můžeme tvorbu Pavlíny Kvity vnímat v souladu se zájmem o rematerializaci a narativitu, které se obrací k zapomenutým prazákladním vrstvám, příběhům a kořenům naší lidské zkušenosti a paměti, aktualizující je pro dnešní postmediální a technologizovanou situaci. Práce Pavlíny Kvity v něm představuje osobitý umělecký názor zkoumající možnosti současné sochy jako osobního ale také obecně sdělného symbolu.

V mytologických příbězích a legendách mnoha archaických kultur byla červená zem spojena s představou stvoření světa a prvních lidí, posvátného sepětí s přírodou, hlubokým poutem s rodnou zemí a předky, uchovávající paměť a historii lidského pokolení, v níž se odehrává koloběh zrození a zániku. Červený pigment měl ochranné vlastnosti, odvracel zlé duchy a nemoci, používal se při rituálech, obřadech a pohřbech. V některých kulturách býval spojován s krví, životní silou a energií a červená země byla v této souvislosti matkou a dárkyní života.

Pro Pavlínu Kvitu se červený pigment spojený se symbolikou země stal výchozím bodem výstavy a spojujícím prvkem jednotlivých děl. Připravila pro ni soubor nových soch, kde vedle umělého kamene, acrystalu a betonu nově vyzkoušela také práci s hlínou. Spojení s půdou, zemí, představuje pro autorku moment fyzické i emoční stability a ukotvení. Patří k jejímu dlouhodobému zájmu o téma čtyř základních elementů – země, ohně, vody a vzduchu jako určujících životních sil.

Vedle hliněných objektů-bytostí, které vychází z motivu rhytonů, starověkých rituálních nádob s lidskými nebo zvířecími výjevy, se na výstavě objevuje několik bájných bytostí napůl zvířecích, lidských nebo neurčitě amorfních, jejichž symbolický význam umocňuje umístění na geometricky tvarovaných soklech na pomezí sochy a designu. Spojení soch s podstavou věnuje Pavlína Kvita zvláštní pozornost. Sokly nemají jen praktickou a podřadnou roli, ale reagují na dílo a podporují jeho vyznění, případně mezi nimi vzniká materiálové a tvarové napětí. Sochařské práce Pavlíny Kvity nejsou únikem do fantasy světa před krizemi současné společnosti. Jsou zpřítomněním sil, které jsou tu od pradávna, jen jsme jim možná zapomněli naslouchat a vnímat je.

text: Marika Svobodová

Lea Dravcová
Žebra(ví)
kurátorka: Markéta Hamzová

Lea Dravcová (*1999, Praha) je mladá malířka, čerstvá absolventka Katedry designu a umění Ladislava Sutnara na Západočeské univerzitě v Plzni, která letos se svým souborem diplomových prací pod názvem Zdánlivě konkrétní rozhovory úspěšně dokončila studium v ateliéru pod vedením Vladimíra Vély. Do kolekce diplomových prací, která nese podtitul Loučení s důsledky (s)ublížení, patří také vybraná díla, jež byla použita pro výstavu Žebra(ví).
Pro přiblížení autorčiny tvorby, obsahové i formální stránky děl vystavených na výstavě, k níž se vztahuje tento text, je potřeba věnovat pozornost následujícím aspektům. Lea Dravcová si navzdory stále neukončenému a nadále postupujícímu vývoji, během studentských let, vytvořila schopnost přesvědčivého formálního vyjádření, na velmi dobré úrovni ovládla práci s barvou a našla také do velké míry jedinečný způsob tvarosloví pro vlastní definici obsahové stránky, která se v některých momentech mohla nezáměrně přibližovat k tvarosloví používaného Davidem Pešatem. Cit pro barvy a silnou jednoznačnou barevnost pomáhá autorce při zachycení vyjadřovaného tématu, které tak velmi silně, až obdivuhodně harmonicky souzní v obsahové a formální stránce. Přitom jsou to především barvy a velmi jednoznačně a přesně definované tvary, které zároveň do obrazu přinášejí silný emocionální náboj, neklid i vnitřní napětí, které má tendenci diváka silně „drapnout“, upoutat jeho pozornost a zasáhnout svým vyjádřením. Jak už napovídá název diplomové práce, po obsahové stránce se soubor věnoval vnitřním rozhovorům, dialogu, který mladá malířka přicházející o své jistoty a překračující brány svého dosavadní útočiště, vede sama se sebou a svým okolím. Osahává vlastní hranice, hledá samu sebe a svou přirozenost, na kterou útočí (byť nezáměrně) autorita učitele, školy, tlak očekávání i vlastní pochyby. V celém souboru tak sledujeme zápas, ale také poctivé hledání vlastní cesty pramenící z niterného poznání sebe sama. To, jak se tato cesta mladé autorce podařila, může zhodnotit každý sám, pokud se však ptáte po kurátorském pohledu, nabízím své zhodnocení v následujících řádcích.
V celém souboru je znát autorčino hledání, které se odehrává pod různými vlivy a jde cestou nové zkušenosti. V některých momentech je znát silná autorita vedení Vladimíra Vély, místy ještě příklon k dřívějšímu tvarosloví a experimentu s propojováním vrstev a stékáním barev, jež se v její tvorbě objevují už dříve. Experimentu, jenž ještě nemá konzistentní tvar a podobu potřebné vyzrálosti. Není ale přesně tohle nakonec poctivá cesta mladého tvůrce, možná všech tvůrců, kteří se vydali na cestu hledání? Mezi tím vším, jsem přesvědčena, že autorka nachází sama sebe. Téma vnitřního bezpečí prožívaného fyzicky až v útrobách pod žebry, která moc dobře ví, komu se úží dech a čí žaludek vibruje pod obavou, nervozitou či se stahuje úzkostí. Všechno však přebíjí obrovské množství energie a elán, odvaha mladého člověka, který nakonec jde světu vstříc, jde do světa. Energické barvy, kontrast, ze tmy skrze žebra prosvítající energie života, nádech, radost z pouhého bytí. Jistota tahů, jistota vyjádření je u tak mladého člověka nečekaná, až překvapivě, až dechberoucně. Na závěr se při odchodu do světa a balení pár švestek sesbíraných na konci studia sluší popřát šťastnou cestu. Leo, neztrať svůj směr, ať se ti vždy podaří najít správný krok na cestě vlastní tvorby. Nakročeno máš velmi dobře.

text: Markéta Hamzová

skupina autorů
Dalibor Chatrný 100: zvuk/vibrace/chvění
kurátorka: Martina Vítková

výstava ke 100. výročí narození Dalibora Chatrného
Jana Babincová, Jan Dudešek, Eva Francová, Jakub Guziur, Daniel Hanzlík, Jolana Havelková, Vladimír Havlík, David Helán, Vladimír Houdek, Dušan Chládek, Libor Novotný, Vladislav Mirvald, Pavel Rudolf, Jiří Staněk, Jaromír Šimkůj, Daniel Vlček, Martin Zetová

Dalibor Chatrný, klasik středoevropského neokonstruktivního umění, prozkoumal fyzický svět z mnoha různých úhlů, přemýšlel nad prostorem a zdáním, pracoval s literaturou, experimentoval se zvukem a hudbou. Nenechal se omezit hranicemi mezi uměním, vědou a filozofií. Poselstvím jeho tvorby je hledání a svoboda. Inspiruje, i když se na průzkumnou misi vydal už v polovině minulého století. Oslavit sté výročí narození je nejlepší výstavou, která soustředí umělce svobodně objevitelského typu. Vystaveným souborem prochází několik hlavních témat. Zvuk, iluze, koncept, jazykové hry se promítají do malby, kresby i nových médií. Někteří autoři sledují linku konkretismu, kdy umělecké dílo je nově vzniklým esteticky fascinujícím faktem, zamýšleným bez sentimentu a imprese, zaměřeným na moderního člověka. Naopak pro konceptuální umělce není hmotný artefakt zdaleka tak podstatný jako myšlenka, záměr. Mnozí pracují s jazykem geometrie, vycházejí z minimalistických tendencí a teorie spirituálního pole sjednocujícího svět idejí s fyzickým světem přírody. Zvláštní kapitolou je vztah vizuálního umění ke slovu, znaku, k jeho sémantickým a lingvistickým významům. Umění perspektivou Dalibora Chatrného je svobodný proces, je v něm prostor pro všechny autentické cesty, jež hledající tvůrce z dobrého důvodu zvolí. Krátká verze Nekonečného štěstí, jak nazval zvukovou sochu jeden z autorů, zvlnila a rozpohybovala prostor, v němž je všechno jinak. Na půdě vržou staré skříně (recyklovaný minimalismus), zpívají stopy bruslí v ledu. Zvuk hudby se chvěje uzamčen v partiturách, na strunu narazí tón gravitace. Má zvuk tvar? Jak zní trojúhelník?

Výstava je součástí celoročního cyklu výstav a aktivit Dalibor Chatrný 100, který inicioval Klub konkretistů 3. Aktuálně dílo brněnského experimentátora připomínají výstavy v Gočárově galerii v Pardubicích, v Galerii Škroupovka v Hradci Králové a v Památníku Leoše Janáčka v Brně.

text: Martina Vítková