Vernisáž Olga Karlíková: Mám trvalý pocit smutku

Do 14. 6. 2025 je v galerii Hunt Kastner, Bořivojova 85, Praha 3, přístupná velmi zajímavá výstava Olgy Karlíkové: Mám trvalý pocit smutku.

Kurátorský text Pavlíny Morganové k výstavě:

Olga Karlíková byla výjimečnou osobností českého výtvarného umění. Byla nejen malířkou a oceňovanou textilní designérkou, ale též naslouchající pozorovatelkou života. Její vizuální záznamy ptačího zpěvu, dodnes fascinují vytříbenou kresebnou kvalitou, ale i svou konceptuální povahou. Od konce 70. let 20. století žila v ústraní v těsném sepětí s přírodou. Už tehdy hluboce prožívala devastaci planety a zajímala se o ekologická témata. Když se v roce 1995 historička umění a kurátorka Marcela Pánková Karlíkové v rozhovoru pro sborník Zakázané umění zeptala: „Můžeš mi na závěr říct, jak se cítíš teď, téměř šest let po listopadových událostech?“, přišla od této stárnoucí a po roce 1989 znovu objevované umělkyně nečekaná odpověď: „Mám trvalý stav smutku nad devastací přírody a planety…“1 V dnešní době se Karlíkové environmentální žal stává široce přítomnou emocí, stejně aktuální je i její tvorba, široce rozkročená od konceptuálních kresebných záznamů, přes textilní návrhy až po krajinomalbu.

Jak ukázaly retrospektivy autorčina díla po roce 1989 a v roce 2020 pak výstava Olga Karlíková 1923–2004 / Naslouchání v Museu Kampa, jedná se o výjimečně autentické dílo. Cílem současné výstavy je připomenout život a dílo této unikátní umělkyně a představit její méně známá raná i pozdní díla, která svým environmentálním charakterem rezonují s aktuálními krizemi současného světa. 

Život Olgy Karlíkové (1923–2004) je neodmyslitelně spjat s její tvorbou. Ilustrovaná chronologie, v níž se objevuje řada politicko-společenských obratů 20. století, které poznamenaly osud této talentované ženy, je dokladem vytrvalosti, s níž odolávala nepřízni doby. Je též záznamem vývoje jejího výtvarného směřování a jakýmsi privatissimem dokumentujícím obtížnou cestu poválečné umělecké generace. Karlíková prožila druhou světovou válku v citlivém věku dospívání, zažila poválečné naděje a nastoupila na Vysokou uměleckoprůmyslovou školu. V jejím životě pak sehrál roli komunistický puč v roce 1948, kdy mimo jiné došlo k zásadnímu obratu na české výtvarné scéně. V té době se jí narodila dcera a ona se pak na dlouhou dobu skryla v Ústavu bytové a oděvní kultury (ÚBOK), kde přežila nejtěžší 50. léta a svou textilní tvorbou dokonce významně zasáhla do dějin českého průmyslového výtvarnictví. Přestože od konce druhé světové války kontinuálně malovala, svou první samostatnou výstavu volné tvorby uskutečnila až v roce 1964, kdy ji výrazně ovlivnil český informel. Od roku 1965 experimentovala se záznamem ptačího zpěvu a v době normalizace, kdy odešla do předčasného důchodu, se definitivně rozhodla pro vnitřní emigraci, což zpečetila podpisem Charty 77.

Odstěhovala se na chalupu v Deštné, kde žila v těsném kontaktu s přírodou a nadále intenzivně pracovala. Ostatně záznamy ptačího zpěvu najdeme v její pozůstalosti ještě z let těsně před smrtí. Jsou kresleny roztřesenou rukou a skromnějších rozměrů, nicméně dojímají pro své neutuchající zaujetí přírodním děním. Obnovený zájem o dílo Olgy Karlíkové po roce 1989, byl dán především touto originální složkou její tvorby. Kresebné záznamy ptačího zpěvu byly pro svou preciznost a originální vizualitu oceňovány nejen v uměleckém prostředí, ale též ornitology. Karlíková si totiž pro jednotlivé ptačí hlasy vytvořila čitelný slovník znaků. Vedle ptáků, jejich letu a zpěvu, Karlíkovou fascinoval i zpěv velryb nebo kuňkání žab, pozorovala stromy a sledovala pohyb slunce.

Jednou z autorčiných celoživotních lásek bylo moře. Moře Karlíková poprvé spatřila v roce 1958, když se zúčastnila legendární světové výstavy Expo ’58 v Bruselu, kde vystavovala své textilní návrhy. Do deníku si tehdy napsala: „Od dětství jsem toužila po tom dostat se k moři, a teď jsem se tedy rozjela do malého pobřežního místa Blankenberge. Z toho zážitku jsem pak udělala řadu obrazů. Druhá věc byla výstava 50 let moderního umění, kde jsem měla možnost poprvé uvidět díla malířů, která jsem znala jen z reprodukcí.“2 Tato krátká citace vypovídá o prioritách Karlíkové. Klíčovou výstavu, jež byla jedním z důležitých impulzů pro obrat na české výtvarné scéně, zmiňuje až na druhém místě. Neváhá podniknout, tehdy asi vcelku náročnou cestu z Bruselu přes Gent a Bruggy až na pobřeží. K moři se Karlíková opakovaně vracela, cestovala většinou sama s baťohem na zádech, v němž měla nepostradatelný magnetofon. Nahrávání zvuků bylo od 60. let součástí jejího tvůrčího procesu. V 70. a 80. letech jezdila především k Atlantickému oceánu do Francie. Přestože byla po podpisu Charty 77 vyloučena ze Svazu českých výtvarných umělců a neměla možnost oficiálně vystavovat, zůstal jí pas, a tak mohla nadále příležitostně cestovat do zahraničí. Z jejích obrazů a deníkových záznamů můžeme vyčíst, jak důležité tyto cesty pro její tvorbu a život byly. Moře ji poskytovalo inspiraci i útěchu. Námět vln, kamenů, mořských vírů či hladiny moře, přímořského vzduchu se v jejím díle znovu a znovu vrací.

Na výstavě v hunt kastner je možné se setkat s různorodými díly s tímto motivem z různých období, jedná se tedy o specifický průřez autorčinou tvorbou. Vystavené obrazy jsou výjimečné svou světelností, oscilují mezi realistickým zobrazením námětů a abstrahovanou stylizací. Svědčí o mimořádném výtvarném talentu autorky, která byla citlivou pozorovatelkou a přírodě doslova naslouchala. Karlíková svůj hluboký prožitek krajiny přetavila v nadčasově silná díla vybízející ke zklidnění a soustředění. Ne náhodou je její malířská tvorba spojována s dílem Josefa Šímy nebo Václava Boštíka. Přestože se dotýká jiných témat, je podobně produchovnělá a vychází z práce se světlem a barvou. Autorčiny minimalistické a konceptuální kresebné záznamy pak rezonují především s tvorbou land artem odchovaných autorů 80. let, jako je Marian Palla nebo Miloš Šejn. Na tuto spojitost upozornila v roce 1993 Věra Jirousová výstavou Zemi / Olga Karlíková a konceptuální přátelé (Miloš Šejn, Milan Maur a Marian Palla) v Českém muzeu výtvarného umění v Praze. Tito umělci se podobně jako Karlíková pokoušeli bezprostřední prožitek přírodních fenoménů transformovat skrze různé konceptuální a formální postupy do umělecké tvorby. Tato výstava byla významná nejen novou kontextualizací díla, tehdy již stárnoucí autorky, ale i jako jedna z prvních vlaštovek reflexe ekologických témat na české výtvarné scéně. Byla to též výstava, na níž jsem se s dílem Karlíkové poprvé osobně setkala a byla to láska na první pohled. Nezbývá mi tedy než poděkovat, že jsem se mohla kurátorsky věnovat pozůstalosti této výjimečné autorky a zpřítomnit opět její tvorbu v galerijním provozu. Její dílo, přes výše jmenované výstavy a řadu dalších prezentací, zůstává podle mého názoru nedoceněno, a to jak v českých dějinách umění, tak v mezinárodním kontextu.
Pavlína Morganová

Rádi bychom poděkovali Ministerstvu kultury ČR a hl. městu Praze za dlouhodobou podporu našeho programu.

1 Marcela Pánková, O „ptákovinách“ – a o životě, in: Milena Slavická – Marcela Pánková, eds., Zakázané umění I, Výtvarné umění, 1995, č. 3–4, s. 62.

2 Záznam z deníku Olgy Karlíkové, in: Lukáš F. Šabo – Anežka Šimková – Terezie Zemánková, eds., Olga Karlíková, 1923–2004, Naslouchání / Listening,
Sophistica Gallery, Praha 2020, s. 20.

Biografie vychází z životopisu připraveného Anežkou Šimkovou a Terezií Zemánkovou pro monografii Olga Karlíková / Naslouchání (Sophistica Gallery, Praha 2020), za spolupráci též děkujeme Markétě Myškové, Jennifer Anne Grant a nedávno zesnulé dceři Olgy Karlíkové Olze Jeřábkové.