Vernisáž Kateřina Sidonová: Panáčkos Karlínos
Do 31. 10. 2024 (s možným prodloužením o týden) je v Galerii pro onkologické pacienty a podporující umělce, Anenská 13, Praha 1, přístupná velmi zajímavá výstava obrazů Kateřiny Sidonové: Panáčkos Karlínos.
Kateřina Sidonová je česká výtvarnice, speciální pedagožka, učitelka angličtiny, překladatelka, autorka pohádek, prozaička, dcera rabína Karola Sidona.
„Od mé výstavy v Galerii pro onkologické pacienty uběhlo právě deset let. Tenkrát to byla moje úplně první výstava, oslavila jsem na ní kulaté narozeniny a… povedla se. Ráda bych vás pozvala na výroční výstavu po deseti letech, na které uvidíte i obrázky, které běžně nevystavuji a syslím si je doma. A oslavíte se mnou další kulaté narozeniny“.
KATEŘINA SIDONOVÁ, narzená 1964 v Praze.
Vystudovala speciální pedagogiku, pracovala jako učitelka a jako terapeutka na azylovém oddělení pro mládež. Od roku 2000 se živí jako překladatelka beletrie, dabovaných pořadů a jako titulkářka. Napsala několik knih.
Od malička si kreslila, ale až do roku 2014 ji nenapadlo své práce ukazovat nebo dokonce vystavovat. Až když vyrostly děti, měla dostatek času, aby se kreslení věnovala více. Má tři dospělé děti a dvě vnoučata.
Vystudovala speciální pedagogiku, pracovala jako učitelka a jako terapeutka na azylovém oddělení pro mládež. Od roku 2000 se živí jako překladatelka beletrie, dabovaných pořadů a jako titulkářka. Napsala několik knih.
Od malička si kreslila, ale až do roku 2014 ji nenapadlo své práce ukazovat nebo dokonce vystavovat. Až když vyrostly děti, měla dostatek času, aby se kreslení věnovala více. Má tři dospělé děti a dvě vnoučata.
Od roku 2015 spolupracuje s polským spisovatelem Mariuszem Sczygielem a nakladatelstvím Dowody na Istnienie a vytváří obálky pro edici překladů českých autorů Stehlik. https://dowody.com/blog/seria/stehlik/
Roku 2022 vznikl v Brně v Cejlu na budově Policie ČR v ulici Příční murál (nástěnná malba) podle jejího návrhu.
„Poslední dobou skoro nepíšu, zato ale pořád kreslím. Protože když píšu, mám pořád pocit, že mi něco chybí. Že tam není, co by mělo být. To podstatné. Jen nevím co.
Asi bych musela přestat přemýšlet, vyvrhnout to ze sebe, aniž bych uvažovala o tom, že to někdo bude číst. Ale třeba by ani to nepomohlo. Možná je to, co bych chtěla říct, slovy neuchopitelné. Protože na to žádná slova nejsou.
Když kreslím, je to jiné. Nepřemýšlím, neplánuju. Nebojím se. Propadnu se do svých malých postaviček, obdélníčků a koleček. A když se pak dívám na obrázek, zdá se mi, že jsem řekla víc, než milionem slov.“ KS