Vernisáž fotografické výstavy Nudlaři

Do 8. 11. 2024 je v Cafe Prostoru_ , v budově Národní technické knihovny, Technická 6, Praha 6, přístupná velmi zajímavá a krásná fotografická výstava Nudlaři.

Text Pavla Dvořáka k výstavě:

Spojil je nejen panoramatický fotoaparát, ale také snaha zachytit ostravskou krajinu v mezičase svého
vývoje. V okamžiku, kdy staré už neexistuje, ale nové se ještě nezrodilo… Od objektivizujícího
k subjektivizujícímu dokumentu, přes romantizující záznam až po intimní vizuální prožitek. Každý z nich použil jinou techniku a každý do svých snímků vložil jiný, osobitý pohled na okolní kraj.
Práce čtveřice fotografů, vystupujících od roku 2020 pod hlavičkou volného uskupení s názvem Nudlaři, se vyznačuje několika společnými rysy. Základním poznávacím znakem jejich práce je používání panoramatické fotografie, odtud vychází i název skupiny. Druhým pojítkem je geografické vymezení jejich fotografického zájmu, ohraničené širokým regionem severní Moravy. Do třetice se pak všichni zajímají o krajinu a nejrozmanitější kontexty jejich metamorfóz.

Tom Hudeček vytváří podivné snové, velmi osobní fotografie městských i přírodních scenérií, Dalibora Kvitu momentálně zaměstnává dokumentace proměn historického regionu Kravařska. Ladislav Vavřík a Tomáš Vítek se nejčastěji toulají Ostravou a svými aparáty zachytávají její pro ostatní často neviditelná zákoutí.

Když vystoupáme na kopec, nabereme dech a naše oči přeostří „na nekonečno“, udělá většina z nás docela automatický pohyb. Pomalu otočíme hlavu doleva, nadechneme se, kdesi na horizontu najdeme pevný bod a od něj, jako od pomyslné startovní čáry, se spolu s výdechem stejně pomalým pohybem vracíme zase zpět. Hlava se však nezastaví ve výchozí pozici, pokračuje dále až k horizontu po naší pravé straně. Další hluboký nádech, dlouhý výdech, pohled k nebi…Celý ten několikasekundový, téměř nevědomý a v podstatě bezúčelný pohyb však v jistém ohledu patří do stejné kategorie posvátných pohybů a gest, jakými jsou křižování či podání ruky. Je to pohyb, který ve svém principu vychází ze základních fyziologických prvotních pohybů, kterými se živá bytost orientuje ve světě. Pohyb, který nám umožňuje pojmout náš svět v jakémsi přirozeném celku, který nám při soustředěném pohledu na úzkou výseč uniká.

Pořídíme-li vizuální záznam toho, co při tomto pohybu vidí naše oči, bude jistě většina z nás překvapena tím, jak blízké a přirozené se nám ty pohledy budou zdát. A ať už se budeme dívat na kresbu či malbu nebo budeme pozorovat fotografii, neubráníme se dojmu, že právě panoramatický formát nám lépe než jiné umožňuje vnímat přirozené souvislosti, které pomyslně zcelují nejen krajiny samé, ale i naše vnímání a prožívání těchto krajin. Doširoka rozevřený pohled zásadně posiluje pocit, že středobodem světa je člověk, že krajina i vše, co se v ní odehrává, co v ní žije a existuje, jsou podmíněny a umožněny právě a jen jeho prostřednictvím. Že krajina i příroda jsou zde proto, aby člověku sloužily a pracovaly pro něj. Právě takový přístup ke světu je dědictvím modernity 19. století, doby, která byla přesvědčena o tom, že pokroku je třeba jít vstříc i za cenu nezměrných obětí. Fotografie, i ta panoramatická, je dítětem právě tohoto způsobu myšlení, a tak není divu, že i ona v sobě odráží cosi z tohoto chápání světa. Před téměř dvěma stoletími se jedním z míst, kde se mělo názorně ukázat, že jedině člověk je středobodem světa, stalo i Ostravsko. Nyní se díky způsobu zobrazení, jaký si zvolili, do tohoto pomyslného středu světa postavili čtyři fotografové, kteří se instinktivně pokusili obrátit naruby onen fotografii vlastní antropocentrismus.

Vydali se do míst, která jsou dodnes živým mementem toho, jak zhoubný může takový přístup ke světu být. Každý po svém se pokusili zachytit měnící se tvář krajiny, která se doslovně i metaforicky propadá do své budoucnosti.

Text Pavel Dvořák