Vernisáž Dana Kyndrová: Devadesátky

Do 15. 9. 2024 je v Leica gallery, Školská 28, Praha 1, přístupná velmi zajímavá a silná výstava známé fotografky Dany Kyndrové: Devadesátky.

Úvodní text kurátora Josefa Mouchy k výstavě:

Devadesátky jsou pointou velkoryse založeného programu. Dana Kyndrová se od počátku orientuje na fotografické zaznamenávání a posléze i publikování svědectví o nadčasových společenských otázkách. Zosobňuje autentický realismus, tvořící v české kultuře široké hnutí, kdysi vyhraněné vůči realismu socialistickému, neboli proti doktríně oficiální propagandy.

Chce-li humanistická fotografie znázornit a zprostředkovat poznatky o konkrétních lidech, bývá vstřícná nejenom k divákům, ale též k fotografovaným. Dokumentaristka pochopitelně respektuje ty, kteří si nepřejí být zachyceni. Zároveň nepovažuje za přijatelné scény režírovat a snímky inscenací vydávat za doklady nehrané činnosti. Raději je trpělivá, navazuje neformální kontakty a k fotografování tudíž dochází přirozeně. A nehodlá-li manipulovat s aktéry a s diváky, nepřekvapí, že podléhat iluzím nemíní ani sama.

Pád komunistické moci koncem roku 1989 si fotografka samozřejmě nenechala ujít, zachovala si však hledisko individuality skeptické k masovosti. Z nových míst promlouvali noví řečníci, zato tleskající ruce byly mnohdy totožné s těmi, jež viděla mávat jejich předchůdcům. V jednom z rozhovorů Dana Kyndrová vzpomínala, že ještě více než dekádu po převratu se ve státních službách, ba přímo na Pražském hradě, držel příslušník tajné policie, jehož vyfotografovala 1. května 1983 v roli ostrahy vládní tribuny při manifestaci spořádanosti obyvatelstva.

Tak jako si o pozornost říká setrvačnost dotyčného prvomájového detailu, můžeme v cyklech autorčiných fotografií nalézat příznaky toho, nakolik v kterém prostředí nadále působila deformace komunistickou ideologií a režimem socialismu. A souběžně sledovat zhoupnutí kyvadla dění k bezradným výstřelkům tělesnosti, zbavené totalitního sešněrování.

Devadesátky nevolají po nostalgických náladách, spíše vybízejí k zamyšlení. Leč nejsme-li všichni situováni v sociálním ohledu souhlasně, tedy tak nevnímáme ani minulost, ani svět vůbec…

Dana Kyndrová má poměrně vyhraněný názor na to, co ji zajímá, co v jakých okruzích společnosti očekávat a za čím kam jít. Rozhlíží se po životech současníků, hovoří s nimi a ke všemu je fotografuje. Vychází z pozorování, stejně jako z jeho kritického vyhodnocování, zkoumá souvislosti a směřuje k vyvozování závěrů… Tím pádem se zdá, že postupuje od námětu k námětu, aby pokaždé propátrala jeho rysy a vystihla příslušnou podstatu. Také proto nepostrádají Devadesátky klasické dělení na kapitoly. Nicméně rozmanitost zobrazených motivů, podobně jako veškeré součásti díla, propojuje autorka svou motivací.

Daně Kyndrové se nejedná o nic menšího, než o lidský úděl. Je to látka, v níž se hned v mládí našla a zůstává jí věrná – déle než půl století. Ono odvěké dědictví pro ni představuje výzvu nepolevující i nepominutelnou. Člověčenství ji sice zajímá v obecném slova smyslu, jenže médium fotografie dovoluje předvést nanejvýš to, co lidé dělají, čím se zabývají a jak případ od případu vypadá jejich okolí…

Vnitřní život vidět není.

A přece Dana Kyndrová odkazuje i k tomu, co tkví z principu mimo obraz. Jakkoli nahlíží vnější jevy, nekončí u ztvárnění jednotlivých okamžiků. Je to umožněno rozvahou při volbě záběrů a citem pro jejich tematické propojení do kýženého celku. Autorka svým publikacím propůjčuje formu příběhu, vizuální literatury, jak říká. – Rozumí se ovšem literatury faktu. V Devadesátkách se tak potkává někdejší hledisko se stanoviskem zralé zkušenosti. S odstupem času získává původní perspektiva na dramatičnosti; nabízí proměnu bezprostředních postřehů v podobenství.

Devatero knih Dany Kyndrové je vlastně výrazem jejího poslání a tedy i osobního osudu. Vždyť fotografie ukazují nejen to, za čím sama šla. Ukazují rovněž na ni.

Josef Moucha