Vernisáž Jitka Nesnídalová: Art is the law
Do 16. 6. 2024 je v The Barrister Coffee & Wine, Štěpánská 59, Praha 1, přístupná zajímavá a krásná výstava Jitky Nesnídalové: Art is the law.
Úvodní text kurátorky výstavy Mgr. Jany Doktorové:
Žít ve jménu vlastního poslání, které v sobě člověk cítí se silnou a neochvějnou jistotou, je velkým životním štěstím i vnitřním závazkem. Jitka Nesnídalová je jedním z těch vzácných lidí, kteří o volbě své životní cesty nikdy nepochybovali. S trochou nadsázky říká, že neměla na vybranou a od svých tří let, kdy se začala projevovat skrze výtvarný jazyk, věděla, že bude malířkou. Jejím jediným a nejdelším obdobím bez umělecké tvorby byl lehce revoltující rok mezi 14. a 15. narozeninami, po nichž se opět k výtvarnu vrátila. Absence pochybností jí pomohla se na nelehkou cestu profesionálního umělce nejen vydat, ale především v ní vytrvat i ve chvílích překážek, které život v osobní, tvůrčí i pracovní oblasti přinášel.
Prostředí, z něhož vzešla, bylo přitom zcela odlišné a definované exaktní vědou veterinárního lékařství, jemuž se věnoval Jitčin otec. I to se v určité podobě otisklo do řady jejích pozdějších děl. Autorka vzpomíná na fascinaci, kterou v ní vyvolala návštěva veterinárního ústavu v Brně a zvířecí těla naložená v kyvetách, která zde viděla. Právě ty ji přivedly na myšlenku vytvořit vlastní „kyvety“, do kterých by „naložila“ své vzpomínky. A tak vznikla velmi důležitá a unikátní součást její tvorby v podobě prostorových rámů, do nichž vsazuje plátna plnící funkci jakýchsi výtvarných deníkových záznamů. 3D rámy vytváří determinovaná místa, ve kterých se „zastavuje čas“ a vzpomínky autorky zachycené na obrazech jsou zde navždy zakonzervované. Z formálního hlediska navíc plochu maleb opticky prohlubují a činí z nich prostorové objekty s velkou instalační variabilitou.
V tvorbě Jitky Nesnídalové nalézáme také silné otisky jejího dětství a prostředí jejího rodiště ve Starém Městě pod Landštejnem, kde dle svých slov prožila jedny z nejkrásnějších let svého života. Na období bezstarostnosti a nekonečné svobody, kterou na malém městě a během toulání okolní přírodou prožívala, vzpomíná s láskou a něhou i lehkým nostalgickým smutkem, jenž prosakuje i do zmíněných vzpomínkových pláten. Obrazy působí dojmem staré a zažloutlé zrnité fotografie, vyvolávající souběžně pocit melancholie a touhy po dávno zašlých časech, kdy se svět a život zdál být jednodušším. Určitý kontrastující protipól k prostředí, z něhož pochází, pro ni představuje moderní architektura vytvářející kulisy „městských džunglí”. V autorčině díle je patrná fascinace její tolik odlišnou technicistní vizualitou, která je současně estetická i děsivá zároveň. I její výtvarná reflexe v nás však (stejně jako u autorčiných vzpomínkových pláten) vyvolává dojem, jako by se v nich zastavil a zakonzervoval čas.
Zmíněný pocit svobody, radosti a nekonečných možností nepřestává Jitka Nesnídalová hledat ani v dospělosti. A nalézá a zažívá jej v procesu své tvorby, kombinující rozličná umělecká média a zapojující nejrůznější škály barevné palety. Jak sama říká – pestrost je kvalitou, která ji baví a vnitřně inspiruje jak v životě, tak i v umění. Tato kvalita její tvorbu určuje a provází již od dob jejích studií na AVU. Během nich prošla ateliéry s velmi odlišným založením – od intermediální tvorby v ateliéru Milana Knížáka, přes moderní přístup k malbě u Michaela Rittsteina, až po velmi klasickou malířskou školu u profesora Zdeňka Berana. Od dob rozmanitých, inspirativních a produktivních roků studia se dílo Jitky Nesnídalové kontinuálně posouvá.
Postupně si vybudovala bohatý, avšak ustálený soubor témat, která prozkoumává do stále větší hloubky: Zmíněné vzpomínky, ať už dětské a dávno minulé nebo z nedávných cest do nejrůznějších sluncem zalitých přímořských oblastí. Architektura a perspektiva zachyceného prostoru. Ženství zmítané odvěkým zápasem o propojení něhy a jemnosti s vnitřní silou, erotičnosti a živočišnosti s hlubokou vírou a cudností… Všeobecně prostupujícím motivem jejích pláten jsou však různé formy odrazů: odrazy v zrcadlech, oknech či loužích; mlhavé odrazy vzpomínek v naší paměti; odrazy míst, která nám nejčastěji vyvstávají v myslích, když zavřeme oči a ponoříme se do našeho vnitřního světa; odrazy různých světelných podmínek a toho, jak modifikují naše vnímání barev… Všechny tyto formy zrcadlení vyvolávají dojem určité „mlhavosti” a snové lyričnosti obrazů, ne nepodobné té, co známe z děl Edwarda Hoppera, které má autorka v oblibě. Zachycují těžce rozpitou realitu, lehce vybledlou a abstrahovanou na soubor dojmů, jenž jsou univerzální. Divákovi je tak ponechána možnost, aby v něm jejich atmosféra vyvolala odraz vlastních vzpomínek a prožitků. Kombinace určité univerzality a obecně lidské platnosti na jedné a silně osobní prožitkové linie na druhé straně se v díle Jitky Nesnídalové přirozeně snoubí a navzájem nijak nevylučují.
V kombinacích formy, obsahu a atmosféry jejích pláten se zároveň zajímavě propojují principy a hodnoty, které ctí a obdivuje. Sama se vyznává z lásky k abstraktnímu umění, které pro ni nejsilněji zprostředkovává emoce a intrapsychické procesy uvnitř nás. Zároveň však obdivuje realismus, který považuje za vrcholnou a virtuózní formu a ctí zásady technicky dokonale zvládnuté malby se všemi náležitostmi, jež jako řemeslo vyžaduje. Ostatně i název výstavy – Art is the law – představuje nejen slovní hříčku odkazující na název výstavního prostoru (The Barrister – advokát), ale je také upozorněním na skutečnost, že umění je soubor zákonitostí, které je třeba ctít, pokud mají být obrazy skutečně kvalitní. Ve své tvorbě se pak autorka snaží o propojení obojího: skrze techniky realistické malby, v rámci nichž akcentuje zejména modelaci objemem, perspektivu a mistrně zvládnutou práci s barvami, usiluje o souběžné zprostředkování silných prožitků, které nad formu vystupují a nejsou jí zastíněny. Možná i díky tomu je její způsob zachycení reality teoretiky často přirovnáván k rentgenovým snímkům. Autorka se pokouší proniknout do hloubky zobrazovaného objektu a zachytit spolu s jeho vnější podobou i jeho autentickou vnitřní podstatu. Zprostředkování interního prožitku z kontaktu se zobrazovaným je však vždy nadřazeno snaze o jeho realistický záznam, ať už je obraz formálně lehce stylizovanější nebo fotograficky věrný.
Prohlubování a zrání díla Jitky Nesnídalové jde ruku v ruce s tím, jak zraje její osobnost a jak se prohlubuje i její vlastní pocit sebejistoty a umělecké kompetence, kterou však prostupuje velká dávka vnitřní pokory. Sama hovoří o určitém pocitu zklidnění a zjemnění. Za důležitý opěrný bod svého vnitřního života pak považuje víru. Ať už tu spirituální nebo všeobecnou víru v následování a kultivování dobra uvnitř nás. Víru v to, že pokud člověk žije ve vnitřním souladu, vnějším respektu a v souběžné pokoře k tomu, co jej přesahuje, ty „správné” cesty se mu samy vyjevují a brány k nim se otevírají dokořán. Ve své tvorbě usiluje o intimní a komorní dílo bez vnějšího lesku, zato zářící svou intenzitou a vnitřní energií. Jejím největším vnitřním pohonem pak není touha po velkých výstavních síních nebo mezinárodním prosazení. Mnohem více touží po vyvolávání prožitků – ať už se jedná o „prostou” radost z kontaktu s estetikou uměleckého díla a nebo o hlubší kontemplaci nad vlastními tématy či vzpomínkami. A jak sama dodává, není nutné být za každou cenu umělcem všech, když je člověk umělcem srdečných a vnímavých lidí.
Mgr. Jana Doktorová