Vernisáž Kamila Maliňáková „Jak se prosadit jako současný malíř“

Do 27.8.2015 bude v Galerii Jelení, Drtinova 15, Praha 5, přístupná výstava obrazů Kamily Maliňákové: Jak se prosadit jako současný malíř.

Kamile Maliňákové slouží za náměty rodinné a přátelské vztahy a vazby, školní prostředí, ve kterém se jako studentka umění pohybuje nebo také vlastní (či cizí) představy o světě „vysokého“ umění. Na všechna tato témata nahlíží z pro ni přirozené, nekomplikované perspektivy a postupuje vždy podobně. Vtipně a impulzivně si námět přizpůsobí a pak jej zdlouhavě a pracně převádí do média malby. Vypadá to, že si právě tento moment – praktický převod na plátno – z nějakého neznámého důvodu ráda komplikuje, v této fázi hromadí skicy, fotografie, prostorové modely a koláže. Všechny tyto artefakty, svědci Kamiliny specifické houževnaté strategie, jsou nakonec i přes svou působivost odstraněny a závěrečným výsledkem je vždy klasický závěsný obraz.

Obraz figurativní a dokonce obvykle i figurální. Přesto, že postavy jsou strnulé (působí jako produkt virtuální reality) a přesto, že na obrazech obvykle používá hieratickou perspektivu, působí veristicky. Úzkostně disciplinovaná malba nenese stopy klasických požitků, tradičně očekávaných od daného média. Vyvolává otázky po technologické nahraditelnosti a smyslu malířského gesta.

Obrazy jsou významově velmi hermetické a pro nezasvěceného diváka těžko pochopitelné. Konstelace postav a věcí na obrazech jsou zkonstruovány tak, aby odhalovaly jakýsi příběh známý pouze autorce či okruhu osob autorce blízkých. S využitím sobě vlastního malířského gesta a detailně vyšperkované techniky, se z obrazů stávají niterné kompozice, vycházející z jejích vlastních zážitků a zkušeností. A právě díky neprostupnosti a uzavřenosti před “cizím” návštěvníkem galerie se z olejomaleb (které jako jediný diskurz uznávají ten autorčin) stávají performativní produkty přesahující hranici klasického vnímání malby.

Práce Kamily z dlouhodobé perspektivy je a zároveň není systematická. Kamila nepromýšlí témata v sériích, nerozpracovává záměrně jedno nebo několik témat. Její tvorba se však přirozeně vyvíjí tak, jako se mění sama autorka. Rodina, přátelé, vzájemné vztahy – to vše zůstává, rozšiřuje se ale spektrum postav, které Kamila zahrnuje do své osobní mytologie. Ač by se její tvorba dala některými aspekty (nese zčásti arteterapeutický charakter) řadit k insitnímu umění, hladký a stejnoměrně zpracovaný povrch obrazů za svou optimistickou, prosvětlenou barevností skrývá téměř existenciální metaforu nemožnosti úniku z rodinných, společenských a institucionálních vazeb.

Marie Lukáčová a Vasil Artamonov