Vernisáž Scottyprotizbytkusvěta, Hjörtur, Aleš Zapletal – bezbarvý

Ponoříme-li se dostatečně hluboko do vody, barvy začnou mizet. Jasně se nám ukáže, že
samozřejmé součásti věcí, jsou někdy jen jejich přechodnou vlastností.
Po pěti metrech mizí červená. Po deseti oranžová. Po dvaceti žlutá. Po třiceti zelená. Ve sto
metrech modrá. Poslední mizí fialová. Úplně na dně se setkáváme s bezbarvým. Nemohu o
něm mnoho říct. Vím jen, že své jméno rád uvozuje malým písmenem. Prý není jeho pravou
součástí.

Mizení barev pod vodní hladinou může překvapit. Závislost barev na světelném zdroji však
bereme za samozřejmou, někdy i přináší potěšení. Černobílá škála se pod vodní hladinou
nebude měnit, jen se postupně ztratí ve tmě.
Existuje dlouhá tradice nedůvěry k barvě. Barva byla spojována s exotickým, naivním a
ženským. Osvícenské vědecké ilustrace byly vyvedeny v černobílé škále nikoliv jen kvůli
nižší pořizovací ceně. Šlo také o předvedení přísnosti vědy a rozumu, která barvou neměla
být poskvrněna. Příklon k nebarevné škále všude tam, kde měl být zdůrazněn intelekt, však
přetrvával i ve dvacátém století. Prominentní časopis Artforum, který od roku 1962 přinášel
zprávy o konceptuálním umění a minimalismu, byl až do konce sedmdesátých let přísně
bezbarvý.

Dlouhé a doslovné názvy obrazů od autora s pseudonymem Scottyprotizbytkusvěta, stejně
jako minimalistická interpretace mýtu o Orfeovi a Eurydice na obrazech Hjörtura jsou
vyjádřením rozumově lineárního přístupu ega k realitě. Každý Scottyho obraz je opatřen
názvem – popiskou, která zobrazovanou událost pojmenovává, jako by měla být vzápětí
zavěšena do encyklopedie (mezi)generačních traumat. Hjörtur zobrazuje klíčový moment
mýtu o Orfeovi a Eurydice, okamžik když se Orfeus navzdory zákazu bohů ohlédne za
Eurydikou a tím ji uvrhne zpět do podsvětí. Tuto tragickou ztrátu milované osoby Hjörtur
redukuje na pouhé dva znaky – úplný, neúplný. Paradoxně oba autoři ve svých obrazech
zkoumají oblasti výsostně liminální, nestálé a proměnlivé. Orfeovo neodolatelné nutkání
ohlédnout se (které oba milence odsuzuje k temnému osudu) je podle Lacana manifestací
štěpení subjektu a objektu. Splynutí subjektu s objektem jeho touhy je nemožné a tato
nemožnost je sama hnacím motorem vášně. Toužebný pohled je však jen jedním prvkem v
zřetězení sil, které příslovečného psa udržují v otáčení se za vlastním ocasem. Zcela
přehlíženo je, že samotný ocas i psí oko jsou součástí jediného těla, stejně jako Orfeus se po
letech vdoveckého utrpení setká s Eurydikou znovu v podsvětí. Ne náhodou ho tam pošlou
Bakchantky, extatické pařmenky, stoupenkyně Dionýsa, které při hlučných moshpitech
splývají v kolektivní tělo. Právě ony představují sociální, veselou a družnou obdobu Orfeova
depresivního, individualistického truchlení. Právě ony brutálním činem navrátí Orfea tam, kde
chce být – v nerozlišeném, splývavém klíně Eurydiky.

Donald Winnicott viděl v dětském breku kořeny hodnotného hudebního zážitku, který může
rozkvést v pozdějším věku. Ve svém eseji Fear of breakdown popisuje strach ze ztráty
kontroly a ze zhroucení jako univerzální lidskou kondici. Trauma bezmoci je tak ranné a
hluboké, že informace o něm nejsou ani v podvědomí. Je jako černá díra, kterou nemůžeme
spatřit, protože pohlcuje všechno světlo. Je proto dobré s ním počítat, i když nic nenapovídá
o jeho existenci.

Smutek je výrazem čisté oddělenosti, výrazem hraniční linie. Smutek se vyskytuje na
mořském břehu a tam, kde je konec cesty. Obrazy Scottyhoprotizbytkusvěta jsou hravou