Vernisáž výstavy Psaním proti válce. Ingeborg Bachmann 1926-1973
Do 31. 5. 2024 je v Rakouském kulturním fóru, Jungmannovo náměstí 18, Praha 1, v obou patrech zdarma přístupná velmi zajímavá panelová výstava Psaním proti válce. Ingeborg Bachmann 1926-1973.
Otevřeno po–pá, 10–17 h, kromě rakouských a českých svátků.
Panelová výstava se zaměřuje na Ingeborg Bachmannovou a její „psaní proti válce“. V popředí stojí práce spisovatelky: jak politická rovina jejích textů, tak i přímá politická angažovanost. Díky velkoformátovým snímkům v pozadí se rýsuje dějinný horizont válečných bojišť, vůči nimž má poselství díla obstát.
Vybrané fotografie a texty doprovází komentáře, výstava je tak zároveň úvodem do života i díla Ingeborg Bachmannové. Jsou zde představeny i některé texty, např. Válečný deník z roku 1945, které jsou v rámci výstavy publikované poprvé. A rovněž dosud nezveřejněné fotografie a originály zvukových nahrávek z pozůstalosti Ingeborg Bachmannové. Do rámce výstavy je také vsazen její poslední filmový portrét („Ingeborg Bachmann in Rom“ od Gerdy Hallerové, natočený v červnu 1973), jakási básnířčina závěť, v níž vzdoruje svou utopií „Nadejde den…“ skutečnosti přetrvávající války a násilí.
…..
Ingeborg Bachmannová (25. června 1926 Klagenfurt — 17. října 1973 Řím; někdy též pod pseudonymem Ruth Keller) byla rakouská spisovatelka, jedna z nejvýznamnějších lyriček a prozaiček německého jazyka po 2. světové válce.
Ingeborg Bachmannová se narodila roku 1926 do rodiny učitele. Po dětství v Korutanech studovala od roku 1945 v Innsbrucku, Grazu a Vídni filosofii, germanistiku a psychologii. Studium zakončila roku 1950 kritickou prací o recepci filosofie Martina Heideggera. V té době již publikovala povídky a básně. Tehdy se také seznámila s Paulem Celanem, který byl jejím dlouholetým přítelem. V letech 1951-1953 pracovala jako rozhlasová redaktorka ve Vídni. Roku 1953 získala literární cenu Gruppe 47, s jejímiž představiteli ji spojovala kritika poválečného vývoje a zbrojení. Střídavě žila v Mnichově, Vídni a Berlíně, během intenzivního, byť jen dvouletého vztahu se švýcarským spisovatelem Maxem Frischem pak v Curychu a Římě.
V posledních letech života se prohloubila spisovatelčina závislost na lécích a alkoholu. Peter Beicken o své poslední návštěvě u Bachmannové napsal: „Byl jsem šokován rozsahem její závislosti na prášcích. Denně jich muselo být kolem stovky, odpadkový koš byl přeplněný prázdnými krabičkami. Vypadala špatně, byla bledá jako vosk. A po celém těle měla skvrny. Říkal jsem si, od čeho to může být. Když jsem pak viděl, jak jí Gauloiska při kouření vyklouzla z ruky a dohořela na paži, došlo mi to: popáleniny způsobené padajícími cigaretami. Díky tolika práškům bylo její tělo necitlivé na bolest.
Bachmannová zemřela na popáleniny při požáru svého bytu v Římě.
Její dílo zahrnuje básně, povídky, libreta, rozhlasové hry, eseje a cyklus Todesarten (Způsoby smrti), z nějž stihla dokončit pouze román Malina (1971). CV: Wikipedia