Vernisáž výstav Ovoce praská na rtech a Jaromír Novotný: Když pes štěká, všechno se přeruší
Do 13. 1. 2024 je v galerii Hunt Kastner, Bořivojova 85, Praha 3, přístupná velmi zajímavá skupinová výstava Ovoce praská na rtech. Vystavují Valentýna Janů, Marie Lukáčová, Marie Tučková, Lou Lou Sainsbury. Kurátorkou je Hana Janečková.
V zadním „Project roomu“ galerie Hunt Kastner je pak přístupná také do 13. 1. 2023 výstava Jaromíra Novotného: Když pes štěká, všechno se přeruší.
Text Hany Janečkové:
Výstava Ovoce praská na rtech, která spojuje nová a nedávná díla skupiny mezinárodních umělkyň, se ptá, jak můžeme zakoušet rodinný život a zároveň se bránit jeho opresivnímu podtónu, zejména ve vztahu k ženství. Ukazuje domov jako performativní a mentální prostor, kde se příbuzenství a „já“ ustavují a mění prostřednictvím afektivních sil: lásky, krutosti a lhostejnosti.
V našem domě chceme raději les než knihy, raději hromady listů než spoustu listování. Chceme, aby nám ovoce praskalo na rtech. Impuls spíš než osud. Chceme holou, předčasnou a anonymní noc. Chceme příchod, aby viděl to, co přichází.
V momentě, kdy začneme kreslit, padáme do neznáma, srdce nám prudce buší, ztratíme se samy sobě. Technika: cestování v čase. V ložnici se čáry kříží s otvory v těle. Písně ustávají.
K aktům zrození dochází v kuchyni, možné i nemožné víří plátnem jídelního stolu. Oči zeširoka sledují pohyb tužky. Kosti, listy salátu, artyčoky a rukola, vše se sráží ve vlnách i křeči, když délka paže míjí ruku s tužkou. Střed je zde vstupem do lesa listů. Tu skutečnou, živou kresbu poznáte – víří,
neustále plyne, uniká z talíře. Dokud hledáme, nejsme ještě nasyceny, dokud hledáme, jsme nevinné. Linie se kroutí a táhnou, zvlášť i pospolu, potkávají se. Kresbou je to, co se ničím nezastaví.
Čáry nakreslené třešňovými peckami. Mořené, leštěné třešňové dřevo, co uklidní tělo, je obsypané kamínky, tak téměř pravými drahokamy, pasoucími se na ostrůvcích prachu. Postupují po podlaze, kopírují kroky. Jak se kutálejí, nabírají na sebe úlomky těl. Valí se, praskají, dál a dál se rozdělují.
Jak nakreslit rychlost? Jak nakreslit rozpaky? Puntíky jako záznam těla – rozvíří tento rytmus, je to téměr jako hra bez jeviště, rychlá úleva od bolesti, od otisků stop.
Umírá touha rychleji, když se linie ustálí, nebo když se tělo blíží plnosti a sytosti?
Kresba v sobě nese tóny a šumy – šoupání židle, když se hlas umělkyně setká s jiným. Když se potkají dlouhé pramínky nití, vytvoří tělo. To pak vykvete. Zavěšená příze ukrývá zjevení a smutek, proplétá ji příběh a píseň polyfonních znovuzrození. Někde mezi námi, strunami a partiturami se nitě napínají, obnažené, rozpletené: jak dát citům tvar? Jaké pocity a myšlenky procházejí z těla do nití, které olizují stěny? Hlas jakoby zavěšený ze stropu, odpočívá, ale přesto naplňuje prostor slunečním světlem. Nitě rozkvétají, rozplétají čas právě ve chvíli, kterou se snažíme vykreslit. Skutečnou, živou kresbu poznáte tak, že stále plyne.
Něco nám proletí hlavou až poté: postava, která k nám přistupuje, je čarodějka-anděl. Kresba se dere na světlo z útrob dne. S Lou jsme právě nakreslili anděla, zpívajícího, ječícího, zatímco její srdce stoupá ke slunci. Kde se objevíme teď?
Technika: Cestování v čase. Ochutnat svět, ochutnat deset světů. Praskají jako ovoce, praskají na rtech.
(Po Hélène Cixous, Stigmata)
Text Hana Janečková
Valentýna Janů (*1994, Praha) studovala v Ateliéru postkonceptuální fotografie na pražské FAMU a v Ateliéru intermédií na Akademii výtvarných umění v Praze. Stěžejním médiem je pro ni audiovizuální esej, často prezentovaná v kombinovaných instalacích, prostředích, jež dotváří textiliemi a dalšími materiály a objekty. Její projekty se hravou formou zabývají palčivými životními otázkami, které se soustředí kolem světa technologií, patriarchátu či klimatické změny.
Na výstavě Ovoce praská na rtech představuje Janů nové i nedávné práce prezentované ve vícevrstvé instalaci, scénickém uspořádání, které zároveň přímo odkazuje k názvu výstavy. Tím, že překrucuje formy známých předmětů a nechává je uniknout jejich praktickému – dekorativnímu určení, jim dává nový a nečekaný význam, když zkoumá jejich genderové narativy.
V roce 2018 získala Janů cenu Jiné vize na PAF Olomouc a v roce 2021 se stala laureátkou Ceny Jindřicha Chalupeckého. Od roku 2021 je spolu s Jonášem Strouhalem vedoucí Ateliéru intermédií na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně. Její tvorba byla prezentována na samostatných výstavách v The Platform v Antverpách (2023); Kunstverein Dresden (2022); NoD, Praha (s Marií Lukáčovou, 2022); galerii lítost, Praha (2020); Národní galerii Praha (2018); Galerii hlavního města Prahy (2018); Fait Gallery, Brno (2018). V roce 2022 vytvořila performativní dílo Holding Keys inspirované veřejným prostorem jako platformou pro individuální vyjádření a přijetí společností, které bylo v rámci letního programu NBW hunt kastner inscenováno v noci na tzv. Žižkových schodech u tramvajové zastávky Lipanská. V současné době připravuje samostatnou výstavu, která bude
otevřena začátkem příštího roku v Kunsthalle Bratislava.
Marie Lukáčová (*1991, Opava) studovala na Fakultě výtvarných umění v Brně, Vysoké škole
uměleckoprůmyslové v Praze a na Kunstakademii v Mohuči. Klíčovou roli sehrála jako spoluzakladatelka feministické skupiny Čtvrtá vlna, která iniciovala veřejnou diskusi o sexismu a genderové nerovnosti na vysokých školách. Ve své tvorbě se zabývá postavením žen ve společnosti, zajímá se o sociologii, geologii, mytologii a vědu. Vyjadřuje se v médiu pohyblivého obrazu, 3D počítačové grafiky a instalací, kde často pracuje s vlastními texty a beaty. Její práce zkoumá, jak mechanismy moci vytvářejí hierarchie nebo předem určené role v
každodenním životě.
Pro výstavu v hunt kastner autorka vytvořila čtyři nová díla na papíře, složitě komponované kresby tužkou v kruhovém formátu, které hypnoticky vtahují diváka hluboko do tůní nevědomých psychických obsahů a tajemných světů kouzel a magie ovládaných rituály a hierarchiemi. Lukáčová je laureátkou Ceny Jindřicha Chalupeckého za rok 2019 a její filmová tvorba získala řadu ocenění včetně Ceny za nejlepší experimentální film na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Jihlava (2019) a ceny na PAF v Olomouci (2018). V roce 2022 představila Lukáčová v přednáškovém sále Vysoké školy ekonomické v Praze v rámci programu hunt kastner NBW performativní rapovou přednášku Assets and Cherries, která se zabývala prohlubováním sociálních nerovností v současném ekonomickém prostředí. Samostatnou výstavu zahájila 13. listopadu 2023 v Galerii hlavního města Prahy v Domě fotografie. V současné době vyučuje na FAMU – Filmové a televizní fakultě Akademie
múzických umění v Praze.
Lou Lou Sainsbury (*1994, Londýn) je umělkyně žijící v Rotterdamu (Nizozemsko) a Margate (Spojené království). Vystudovala magisterský obor Art Praxis na Nizozemském institutu umění a bakalářský obor Moving Images na Univerzitě v Brightonu. Pracuje s filmem, performance, poezií, kresbou, sochami a textilem. Sama o sobě říká, že cestuje časem a vytváří věci, které přepisují příběhy živých bytostí do šálivých snových krajin, zkoumá identitu, komunitu a ekologické souvislosti. Často spolupracuje a vytváří intimní dlouhodobé projekty vedené výzkumem, jež se řídí improvizací, filmovými postupy a zvukovým myšlením.
Membering the Night Witches je jednokanálové patnáctiminutové video, které bylo objednáno pro výstavu ‚I fantasize springtime and cry‘ v La Casa Encendida v Madridu v roce 2020. Film představuje „erotickou posthumoristicko-gotickou fantazii o pilotkách sovětských bombardérů z 2. světové války, známých jako ‚Noční čarodějnice‘. Vodní film zobrazuje autokřest & oplodnění v rámci spodních proudů transness, křesťanské mystiky a radikalizujících milostných písní/hymnů pro nenaplnitelnou queer touhu.“
Práce Lou Lou Sainsbury byly předmětem samostatných výstav v Roodkapje, Rotterdam (2023); Humber Street Gallery, Hull; Gasworks, Londýn (2022) a Well Projects, Margate (2020) a součástí skupinových výstav, například Rencontres Internationales Paris/Berlin; International Film Festival Rotterdam (2023); Whitstable Biennale (2022); Centrum současného umění, Praha (2021); La Casa Encendida, Madrid (2020), Tate Modern, Londýn; Nottingham Contemporary; Yaby, Madrid (2019) a Flat Time House, Londýn (2018). V roce 2024 bude rezidenční umělkyní v EKWC: European Ceramic Workcenter v nizozemském Oisterwijku..
Marie Tučková (*1994, Praha) studovala v ateliéru fotografie na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze a ve studiu pokračovala na DIA Art Praxis v Arnhemu. Ve své praxi často kombinuje hudbu, performance a vizuální prvky. Zkoumá myšlenku polyfonie, společného hlasu a politiky naslouchání. Tučková, inspirovaná guyanským autorem Wilsonem Harrisem (1921-2018) a jeho esejem Music of Living Landscapes, vnímá performanci nebo koncert spíše jako formu nekonečné zkoušky, probíhajícího procesu nebo improvizace než jako finální dílo.
Jemné pastelové kresby, háčkované textilní a skleněné objekty, představené v rámci výstavy Ovoce praská na rtech nesou názvy: Kosmické tělo naplněné roztříštěnou zemí; Mokré partitury a Slyšíš, jak praskají v zemi? Z hlubokého nitra děl cítíme výdech vylévající se jako tekutina z otevřené rány, uvolnění prolínajících se příběhů z fluidních těl.
Tučková, laureátka Ceny Jindřicha Chalupeckého za rok 2020 a Ceny Exit za rok 2017, se v poslední době podílela na výstavách jako např: Move Festival, Centre Pompidou, Paříž a Oblastní galerie Liberec (2022); < rotor >, Graz (2022); Bienále hmoty, Praha (2022); galerie Display, Praha; galerie Kurzor v Centru současného umění v Praze (2021); Dům umění v Ústí nad Labem (2019); Bienále umění mladých Academiae v Bolzanu (2018). V roce 2022 vznikla na objednávku hunt kastner performance „Ensemble of Moans“, která měla premiéru v unikátním prostoru žižkovské Betlémské kaple v rámci letního programu umění ve veřejném prostoru NBW. V současné době pracuje na novém hudebním albu a performanci z cyklu „Mokré partitury k poslechu“ jako rezidenční
umělkyně pro rok 2023 v Cité Internationale des Arts v Paříži.
…………
JAROMÍR NOVOTNÝ
Když pes štěká, všechno se přeruší
v projekt_room
Text Evy Slabé:
(Na cestě zpět z ateliéru Jaromíra Novotného byla obloha průsvitná, zmáčená trhlinami mezi dešťovými mraky, těžká příchodem toho, co na jiném místě kousek vedle už vymizelo. Zrnka rozšlápnutých zrn kukuřice se vpíjela do hrubého chodníku, zatímco se seschlé klasy ohýbaly pod náporem šedivého větru.) Novotný má psa, který hodně štěká. Jeho štěkot je často slyšet už z dálky, když se kolemjdoucí přibližují k domu. Často mu tak přeruší myšlenky, práci, musí pak začít znovu. Pes ale také často leží poklidně přede dveřmi, možná pozoruje ovocné stromy, skrze něž střídavě prosvítá slunce. Nebojí se toho, co se nachází pod podlahovým roštem, na kterém leží, prázdna a
zmáčeného listí, jak by se většina psů bála. Jeho srst prorůstá kovovým pletivem a teplo z jeho těla se
rozprostírá do chladné konstrukce. Realita místa, bývalého statku nedaleko od Prahy, kam stále více
proniká život hlavního města a kde má autor ateliér a nyní i bydliště, se propisuje do série jeho nejnovějších maloformátových věcí. On sám se o nich vyjadřuje střídmě, používá spojení jako „pár soukromých věcí“, „realita“, „odstup od velkoformátových monochromů.“ Řídká průsvitná tkanina v rolích splývající s různorodými objekty, jež ho obklopují, vytvářejí jeho habitat. Vyrušení z pracovního procesu vnímá v podobě sousedovy cirkulárky, obecního rozhlasu nebo střetnutí ptáka se skleněnými tabulemi jeho studia. Důležitost každé události se však postupem času nutně rozplyne. Sekvence řídké instalace vědomě vystavené ve dvorku galerie reflektuje a posiluje právě tuto žitou realitu – odskoky ze zaběhnutých procesů, které vzápětí pozvolna unikají. Jako pozorovatelé autorových nových děl jsme odsouzeni k podobnému – opatrnému odhadování, balancování mezi hledáním stop objektů na povrchu a nemožnosti vidět za ně, vynalézání vlastních cílů. Průnik a průchod u každého jednotlivého díla mění podobu a vyznění, zatímco se zároveň snaží zbrzdit a pozdržet významy. To předurčuje, že hledáme návodné reálie v mléčné mlze zaseklé mezi rámy.
Novotného malba postavená na intelektuálních základech a malbě jako nástroji analýzy v tomto
případě neabstrahuje poslední odkazy na realitu. Je tomu spíše obráceně. Konkrétní zde prosakuje – věci jako prst ze zahradní použité rukavice, brusný papír, ustřižený límec z košile, guma na gumování, to vše se rozpíjí a hledá své místo za či před. Prošité skrz naskrz, pozastavené v průchodu, na půli cesty, nikoli na povrchu či za ním. Tušení o věci samé, i když je už téměř nerozpoznatelná, zapomenutá, transformovaná průchodem či naopak zaseklá nebo fixovaná, je důležitou součástí pravdy samotné. Nejde proto o redukci či zjednodušování formy, fabulaci, kamufláž – materiál je zde skutečným materiálem. Bod není malířskou barvou, kresebná linka není grafitem tužky.
Co je zřejmé na první pohled a co se skrývá v posloupnosti prvků – času, barvy, prostoru a tvaru,
ostatních a dalších rovinách? Povaha zpochybňovatele vlastního systému autora neustále nutí přehodnocovat zprostředkování jevů, věcí a především křehkých vztahů mezi nimi.
Implicitní pohyb se mění v umělecký záznam, citlivý vizuální neologismus sloužící k řešení narativní
situace, ve které jazyk už není dostačující. A právě v momentech ticha jsou to jistá zdrženlivost, odstup, často prázdnota a upřímnost, jež naplňují konceptuální prostor drobných transparentních
„pláten“, jejichž význam přesahuje mikro příběhy okolního světa, jednoho statku a jednoho dvorku.
„Když pes štěká, všechno se přeruší“ je konfrontací s omezením jazyka a reprezentací, s mlhavou
konkretizací složitých dějů a nemožností jejich úplnému porozumění.
Text Eva Slabá
JAROMÍR NOVOTNÝ (nar. 1974, Český Brod) pracuje s malbou svým osobitým způsobem, který nemusí nutně zahrnovat klasické techniky „malování obrazů“. Za použití tradičních i netradičních materiálů – ať už jde o akryl, grafit, tiskařskou barvu, papír, karton, organzu nebo plátno – Novotný dekonstruuje malbu, její historickou podobu i obsah. Analyzuje základní kategorie materiálu a techniky, podkopává konvence a důsledně „abstrahuje“ proces, který umožňuje malbě vzniknout. Někdy plátno nebo organzu prošívá, nikoli maluje, a s obrazem zachází téměř sochařsky, přičemž povrch nemá vždy přednost a všechny prvky díla jsou nedílnou součástí jeho zobrazení – nosný
rám, průhlednost, a dokonce někdy i drobné trhliny a otvory v plátně. Jaromír Novotný studoval na Akademii výtvarných umění v Ateliéru kresby u Jitky Svobodové a v Ateliéru konceptuálních tendencí u Miloše Šejna. V posledních deseti letech se jeho tvorba pohybuje v prostoru mezi
malovaným obrazem a redukcí na téměř abstrakci – nebo mezi vyplňováním a vybíráním. Mezi poslední výstavy patří samostatná výstava Ostatní se nemění, Dům umění v Brně 2021; Jen úzký okruh možných věcí, Axel Vervoordt, Hongkong; 2020: Slow Gestures, Museum der Wahrnehmung, Graz, AU; 2019: The Gulf Between, Art Centre de Warande v Turnhoutu, Belgie,, Tangents, Dům umění města Brna, ČR, 2017: Co chce obraz (sólo), Kargl Box, Vídeň, AU; Velkorysost: Umění dávat (kurátor Adam Budak), Forms of Silence, Covent of La Tourette, Francie; 2015: Květ kapradiny, s Michalem Budným v PLATO v Ostravě, Backlight (sólo), Dům umění v Českých Budějovicích, Jaromír Novotný a Gizela Mickiewicz, kurátorka Patrycja Rylko, Galerie města Gdaňsk, PL. Jeho dílo je v současné době k vidění také na výstavě Myšlení obrazem, Výtvarné události Miroslava Petříčka, kurátorka Jitka Hlaváčková, v Galerii hlavního města Prahy [4. října 2023–7. ledna 2024] a CO-EXTENSIVE, kurátor Filip Šenk, v Galerii Rudolfinum v Praze [19. října 2023–7. ledna 2024].