Vernisáž Richard Kočí: Chiméra
Do 10. 12. 2023 je v Galerii kritiků, palác Adria, Jungmannova 31/36, 1.patro, přístupná krásná a rozsáhlá výstava obrazů Richarda Kočí: Chiméra.
Úvodní text Dr. Vlasty Čihákové Noshiro:
Richard Kočí, narozen r.1954 v Praze, žil s rodiči od konce 60.let minulého století v USA, kde od r.1972 studoval umění na North Texas State University. Od r.1976 pokračoval na stáži v Bella artes de San Fernando v Madridu v oboru sochařství a kresby na Escuela de Artes y Oficios. V r.1977 studoval obor rytectví a grafiky, především hlubotisk, volil však hlavně sochaření pro své zaujetí architekturou. Po prvních letech studia se jeho práce vyvinula od klasických soch směrem k otevřenosti geometrické abstrakce, nejen v plastice, ale následně i v malbě. Během 16 let svého pobytu ve Španělsku umělec vytvářel tzv.topografickou malbu v reliéfech dřevěných desek a jeho geometrická abstrakce na plátnech zobrazovala volně události znaků elementárního řádu světa.
Když se v 90. letech Kočí vrátil do Prahy, začal pracovat na dřevěných plastikách, jež se posléze staly jeho základní devizou, ačkoli se věnoval i malbě. Jádrem vizuálního sdělení byl bod jakožto duchovní východisko, jenž expanzí do kruhu či kola symbolizoval i konečný význam a celost díla. V prostorovém vyjádření koule, určované nulovým bodem, existoval již jen přesah z fyzického do duchovního. A protože celost tvaru koule chápeme jako synonymum dokonalého, používal umělec ve svých plastikách zásadně i výseč koule nebo obloukové útvary – polokouli či kužel, v segmentaci pak srpek, žebroví, vrtuli, hřídel a jiné prvky, založené na křivce v prostorových sestavách. Oblíbil si materiál překližky a dřevotřísky. Vyřezával z nich jednotlivé díly a skládal je do nových tvarů, celek zakončoval hlazením nebo leštěním povrchu, či krytím barvou. Křivolaká struktura dávala sochám příběh, založený na propojení elementárních prvků se základem středového bodu, někdy i viditelného otvoru, a plnila symbolickou funkci průniku z reálného prostoru do transcendentní sféry.
V r.2016 nahradil Kočí na výstavě v pražském Centru DOX dřevo laminátem a sochám dodal výrazně barevnou lakovou úpravu, takže racionalitu konceptu vystřídala uvolněnost a hravost. Sám autor o svém přechodu od řemeslné práce s přírodním dřevem k téměř industriální modelaci syntetických materiálů řekl: „V minulosti jsem byl přesvědčen, že nevyprávím žádný příběh. Ale také jsem se domníval, že potřebuji důvod a obsah. Dnes si naopak myslím, že nepotřebuji ani důvod ani obsah, a že všechno v životě je o příběhu. Prožitek vytvoří příběh a umění, vědomě či nevědomě, odráží všechny prožitky a zkušenosti. Příběh pokračuje, prožitky se opakují, finální podoba umění se mění. Jádro však zůstává stejné.“
Od r.2019 se v plošné, obrazové podobě autorovy tvorby jedná o narativní příběhy z podstaty naší existence. Figurální obrazy navazují na dřívější abstraktní kompozice, nejprve geometrické, později lyrické, zobrazující nefigurální krajinu. Ty geometrické měly zřejmý původ v dedukci z geometrizujících plastik, ty lyrizující vycházely z prožitku krajiny a odvolávaly se na její příběh. Jakoby zde nyní nastoupila postmoderní zobrazivá strategie, jež zásadně chyběla modernismu v abstraktním vyjádření, a odehrává se teď na jeho pomezí. Zakládá se na možnosti průniku z transcendentního v reálné a zpět. Lze odtud odvodit i název vystaveného souboru obrazů „CHIMÉRA“– vidina, představa, sen – jenž u renomovaného sochaře je sice překvapivý, neboť rozpětí mezi póly abstrakce a figurace je značné, avšak sledujeme znovu esteticky pojaté, sofistikované obrazy, plné reálných i domnělých příběhů – v přesazích reality do virtuální sféry. Není lehké vytvářit ucelené tvary, ať už abstraktní či figurální v době, kdy pohled na předmětnou realitu se fragmentarizuje. Je třeba posbírat střípky reality a nanovo je zcelit na základě umělcovy vnitřní vize. Ta se rodí z určitého slova, myšlenky nebo významového bodu, východiska, od něhož se ještě uvažuje, proč by obraz měl vypadat tak, a ne jinak. Právě východisko symbolického středu či nulového bodu představuje mnohoznačnou nejasnost významů i vědomí fyzické a duchovní duality našeho bytí, v jádru naší bytostné ambivalence. V obrazech se proto Kočí vždy snažil udržet jisté formální napětí, aby při jejich vnímání vystihl limity této ambivalence, k vytěsnění mnohoznačnosti a vymezení své projekce významů.
Úděl lidské existence, jak kdysi uváděl Charcot nebo Freud, spočívá v její dualitě – člověk směřuje k duchovní dokonalosti, omezován svou fyzickou nedokonalostí, proto se projektuje k jinému člověku skrze něco, co je mu nástrojem konfrontace – např.malba, urovnává si tak svůj vnitřní svět. Právě potřeba koexistence s druhým člověkem dokládá ambivalentnost našeho neuzavřeného já a údělem člověka je hledání dokonalosti tam, kde se cítí spoután svou nedokonalostí, proto usiluje o sebevyjádření v neomezené rovině duchovní. Prameny tvoří i vnější reflexe virtuální sféry či předlohy fotografií, kde se odehrává symbióza současného a minulého, takže obraz má tendenci vyvíjet se také sám. Důvodem je nejspíše sama umělcova potřeba stálého vývoje, s hledáním své pravé identity, nastavení zrcadla vnitřnímu já. „Když soustředěně pracuji, mám pocit, že něco nalézám, objevuji a zažívám pocit euforie nad dokončenou prací. Dostavuje se pocit rovnováhy, usmiřování se světem a okolím, i se sebou samým. Naštěstí ten pocit spokojenosti netrvá moc dlouho a člověk je opět hnán touhou jít dál. Vnímám tvorbu jako jednu z mnoha cest k sebepoznání (RK).“
Těžko dosažitelná podoba dokonalosti vede umělce k víře v existenci krásy, kterou jako protiklad fyzického a duchovního v jeho celosti vyjadřuje ve svých obrazech.
Dr. Vlasta Čiháková Noshiro