Výstava Tvář Plzně

Do 18.9.2015 bude v kulturním a coworkingovém prostoru DEPO 2015, Presslova 14, Plzeň 3, přístupná velmi zajímavá výstava Tvář Plzně.

Výstava „Tvář Plzně“ je svého druhu parafrází Lindauerových portrétů náčelníků maorských kmenů (viz. velká výstava v Masných krámech Plzeň). Dnešní Plzeň ale není svazem kmenů. Její sociální a kulturní rozmanitost nelze ukázat jednoduše tím, že bychom vystavili obrazy nějakých místních náčelníků nebo typických domorodců zpodobených v posvátném přítmí na neurčitém pozadí. „Tvář Plzně“ je výstavou, která se naopak snaží zachytit Plzeň v její každodenní pestrosti. Zobrazení lidé nepatří k místní mocenské či kulturní elitě, nejsou „ikonami“, ale prostě běžnými Plzeňany v tom nejlepším slova smyslu. Na portrétech jsou zasazeni do místního prostředí, přičemž reprezentují různé světy, z nichž je látka města utkána.

Na počátku tedy byla inspirace a myšlenka, jak ale přenést složitou ideu o zpodobení co nejpestřejšího obrazu současné Plzně na deset pláten? Důležitým rozhodnutím byla spolupráce kurátorů, umělců a antropologů, díky které se nakonec podařilo vybrat deset osobností, velmi rozdílných, ale vždy nějakým způsobem spojených s městem a jeho každodenním životem. Nejprve jsme vyhlásili veřejnou výzvu a na řadu přišla práce antropologická, tedy práce v terénu, která spočívala v rozhovorech s lidmi z různých světů v jejich domácím prostředí, a to včetně motivace, aby se do projektu zapojili. Co ale může běžného obyvatele přimět, aby na komunitním projektu participoval? Možná touha tvořit jeden střípek ve výsledné mozaice současné Plzně, možnost prezentovat svou osobnost a životní styl, možná ale také finanční motivace ve smyslu dobročinné dražby obrazů, jejíž výtěžek mohou portrétovaní věnovat na různé veřejně prospěšné účely. K výběru konečných deseti tváří byl uspořádán „komunitní casting“, kde se setkaly světy lidí, kteří se přihlásili, se světem antropologie a světem umělců a umělkyň, kteří měli portréty malovat. V tomto nelehkém prolnutí měli ve výběru tváří nakonec o něco větší slovo umělci, nicméně museli pro své obrazy vybrat určité z navržených prostředí, atributů a symbolů, které vycházely z diskuze s přihlášenými.

Na výsledné obrazy se tedy nelze dívat jen jako na umělecká díla vytržená z kontextu. Prostředí a atributy, které doplňují jednotlivé postavy, jsou více či méně skrytými odkazy na symboly města, na místa, kde se portrétovaní každodenně pohybují, nebo náznaky, jakým způsobem tráví svůj volný čas. Přičemž ne vždy přímo souvisejí s konkrétní osobou na obraze, mohou se prolínat s jiným portrétovaným či fungovat jako obecný symbol města. V každém doprovodném příběhu je skrytý určitý pohled na město, který nám odkrývá identitu Plzně skrze obvyklé i neobvyklé životní osudy. Obraz a text nám společně nabízí velice zajímavý vhled do života a charakteru portrétovaných a někdy třeba i překvapivý obrázek současné Plzně.

Proč jsme zvolili realistické malby před, v současnosti běžnější, abstrakcí? Parafrázujeme tak nejen odkaz Gottfrieda Lindauera, ale také realismus v umění, zahrnující výběr „obyčejného“ subjektu a kontextu malby. Zároveň působí současné moderní plzeňské prostředí, někdy vtipný výběr situace, pozornost na podrobnosti v pozadí, či kontrast mezi portrétovaným a místem, kde je portrétován. Dobročinná dražba obrazů, která proběhne na konci výstavy, je pokusem překročit hranice uměleckého realismu směrem ke kontextuálnímu umění nebo snaha odejít z galerie do reálného kontextu formou sociálních intervencí. Naplňujeme tím náš cíl umělecky vzdělávat publikum a podporovat komunitní rozvoj, což mělo být původně základním cílem komunitní galerie. Projekt promuje pestrou a inkluzivní identitu města Plzně a je nástrojem k aktivizaci a inspiraci pro její obyvatele. Stejně jako Lindauerovy portréty reprezentují pro současné obyvatele Nový Zéland, přejeme si, aby tyto malby zanechaly stopu dnešní Plzně pro budoucí generace, i když pouze v rozměru jediného procenta.

Malíři a portrétovaní

Malíř: Martin Herold
Portrétovaný: ADAM VLČEK
Místo: U Pamely
Adam se v Plzni narodil, vyrostl a stále zde žije. Asi 3 roky strávil v zahraničí, zejména v USA a ve Vídni, kde studoval a následně pracoval. Netroufá si odhadnout, kde nakonec v životě zakotví, ale v Plzni bude pořád doma.
Adam provozuje Pivní kavárnu Francis, kde také pracuje jako výčepní a na volné noze coby Brand Ambassador pro značku Pilsner Urquell. Jeho oblíbené místo je u výčepu, v houpací síti na zahradě, v parku, v obýváku a na střeše „mráčku“, kde bydlí. Jako pivní konzultant pobýval několik měsíců v Londýně a poté v Kanadě a v Miláně, kde školil personál tamějších barů a restaurací ve správné péči o plzeňské pivo. Šíří tak jeho historii a odkaz i v zahraničí. „Pivo provází můj život od dětství. Vždy jsem se rád probíral starými fotkami mého prapraděda, který zasvětil svůj život pivu, míněno jeho výrobě. Nejdříve působil jako sladmistr v Plzeňském Prazdroji a posléze jako správce staroplzeneckého pivovaru Zlatozdroj.“

Co je pro Vás synonymem pro „Plzeň“? Domov a pivo.
Co přímo Vás spojuje s Plzní, čím město reprezentujete? Snažím se šířit (zejména pivní) kultůru a rozšiřovat lidem obzory, nejen co se piva týče.
Jaké je Vaše přání do budoucna? Kde byste se nejraději viděl za pět či deset let? Moje přání je, aby se Plzeň stala opravdu evropským městem a vzkvétala, kulturně i ekonomicky. Za pět deset let snad budu dál mluvit, čepovat a prodávat pivo, jen možná jinak a jinde.
Výtěžek z dobročinné dražby obrazu by Adam rád využil k rozvinutí plzeňské pouliční hudební scény. Peníze by poskytl společnosti Plzeň 2015, o. p. s. k nákupu piana. To by umístil na vhodném veřejném místě, případně v areálu DEPO2015, a zpřístupnil ho tak každému, kdo by rád rozezněl ulice Plzně.

Malíř: Zdeněk Trs
Portrétovaná: EVA DANG
Kde: V prostoru DEPO2015
Eva se do Plzně přistěhovala z nedaleké obce Bělá nad Radbuzou, když jí bylo 12 let. Hlavním důvodem byla jazyková škola a kouzlo města, které jí sem dle jejích slov přivedlo. Od té doby uplynulo 6 let a Eva se zde cítí jako doma.
Eva studuje multimediální tvorbu, kterou by se chtěla v budoucnu také živit. Studium je zároveň jejím koníčkem. Ve volném čase ráda fotí a kreslí. Nejraději chodí do přírody mimo centrum města. Plzeň zatím vnímá jako dočasné místo, neví, kam ji cesta zavede. Kdyby se odstěhovala, vždy se sem bude vracet jako na místo plné krásných vzpomínek. Plzeň je pro ni městem, které jí darovalo potřebnou motivaci a pocit radosti, místem, které změnilo ji samotnou. „Mé pravé jméno je Nam Tran Dang, přátelé a příbuzní mi říkají Eva a je mi nyní 18. Chtěla bych povyprávět o všem, na co si vzpomenu… Na mé dětství si nemusím stěžovat, poznala jsem totiž úžasné české prarodiče, které mě a bratra hlídali po celou dobu, když moji rodiče pracovali na tržnici.“
Co Vám život v Plzni přinesl a co naopak vzal? Život v Plzni mi přinesl mnoho nových poznatků a zajímavých akcí. Kulturnější rozhled. Nemám nic, co by mi Plzeň vzala.
Co je pro Vás synonymem pro „Plzeň“? Synonymem pro Plzeň je jen jedno slovo a tím je: změna.
Jaké je Vaše přání do budoucna? Kde byste se nejraději viděla za pět či deset let? Žít spokojeně a v klidu, více cestovat a poznávat další krásy světa. Nejraději si představuji sama sebe jako fotografa, který rád cestuje a živí se tím, co ho vždy bavilo.
Výtěžek z dobročinné dražby obrazu by chtěla Eva darovat Klubu Atom pro děti a mládež v Plzni (Diakonie Západ).

Malíř: Aleš Brázdil
Portrétovaný: JAROSLAV LIŠKA
Kde: V sadovém okruhu
Jarda se v Plzni narodil a žije zde celý život. V posledních letech tráví vždy tři zimní měsíce v roce mimo Plzeň, když odjíždí na hory učit lyžování. Plzeň bere jako domov. Vždy, když se vrací třeba jen po víkendovém výletu, ví, že když první známé nepotká rovnou ve vlaku, tak v tramvaji určitě.
Jarda nyní pracuje ve firmě svých rodičů s outdoorovým a turistickým vybavením. V Plzni má spoustu oblíbených míst. V Borském parku se často schází s přáteli k provozování nejrůznějších sportovních aktivit. Kolem Boleveckých rybníků má naběháno i naježděno na kole řadu kilometrů. Zároveň je to místo, kde působí skautský oddíl, na jehož vedení se podílí. V oblibě má i přehledné, upravené centrum obepnuté prstencem parků s řadou výborných hospůdek. „Vedle reprezentace ve sportu (hokejbal) si kladu za cíl i výchovu mladých Plzeňáků ve skautském oddíle, s nimiž často vyrážíme a neztrácíme se na soutěžích a setkáních v celé republice. Se skauty často spolupracujeme na programech pro rodiny s dětmi třeba během Historického víkendu, Slavností svobody nebo v Bolevci na akci Pohádkový les.“
Co máte na Plzni rád, a co Vám tu naopak chybí? Na Plzni jsou skvělá místa, kde se můžete cítit jako na venkově nebo v přírodě a jste de facto 5 minut od centra. Jako je stezka k ZOO kilometrovka, chaty na Mikulce nebo příjemné prostředí podél Radbuzy. Vyzdvihuji rozložení Plzně a fakt, že to není nikam daleko. Problém je trochu v tom, že musíte téměř vždy přes centrum, jedete-li z jedné strany města na druhou.
Co je pro Vás synonymem pro „Plzeň“? Plzeň – pivo, tramvaje, Plzeňská věž, škodovka, západ (osvobozena USA)…
Jaké je Vaše přání do budoucna? Kde byste se nejraději viděl za pět či deset let? Jako spokojený Plzeňák s rodinou!
Výtěžek z dobročinné dražby obrazu by Jarda rád věnoval spolku Pěstuj prostor, který by společně s dobrovolníky pomohl zvelebit nevzhledná místa ve městě.

Malíř: Jiří Bouma
Portrétovaná: MIRIAM JANDÁKOVÁ
Kde: V katedrále sv. Bartoloměje
Miriam se narodila v Ostrově nedaleko Karlových Varů, ale nejvíce doma se cítí v Plzni. Zde začala žít ve svých jedenácti letech, chodila zde na gymnázium a později na univerzitu. Přestože se v současné době častěji vyskytuje v Praze, rozhodně nepovažuje Plzeň za přechodné místo k životu. Zároveň se ale zatím nechystá vrátit do Plzně natrvalo.
Snem Miriam bylo již od střední školy stát se dobrou hydrobioložkou a kde jinde začít, než na Boleváku, Šídlováku a Třemošenském rybníce. Díky času, který trávila na loďce na rybnících, se zrodila láska k oboru a také poměrně dobré veslařské dovednosti. Když dnes Miriam přijede do Plzně, ráda zajde do zoo nebo do Techmánie, kde pracovala. A když chce potkat známé tváře, zastaví se na koncertě v Hifi klubu, kde skoro vždycky na nějaké kamarády narazí. „Čas strávený na rybnících ovlivnil mou lásku k nim i k vědě, kterou se dnes živím. Zoologická zahrada mi dala prostor rozvíjet se v činnosti pedagogické, kterou vnímám jako své druhé nejzásadnější poslání. Chvíle v čajovně se pojí s hlubokým pocitem klidu, spokojenosti a inspirace. A skauting, ten prostě obrátil můj život na ruby a dal mi vše důležité, abych tyto „dary“, které si z Plzně nosím všude s sebou, uměla maximálně využít.“
Co je pro Vás synonymem pro „Plzeň“? Společenství přátel, skauti, vzpomínky, folkaři, vůně sladu…
Co přímo Vás spojuje s Plzní, čím město reprezentujete? Město Plzeň reprezentuji možná domovenkou na svém skautském kroji, možná v práci, kde stále čerpám jak ze studia v Plzni, tak ze zkušeností nabytých při pobytu na Boleveckých rybnících. Snad prospěšné bylo úsilí, které jsem ve svém volném čase věnovala dětem ve skautském oddíle, nebo jako výpomoc při akcích pro veřejnost v zoologické zahradě.
Jaké je Vaše přání do budoucna? Kde byste se nejraději viděla za pět či deset let? Za pět či deset let bych se nejraději viděla šťastná s energií a mnoha nápady. V rámci zaměstnání bych ale ráda připravila projekt nebo se do nějakého zapojila ve spolupráci s plzeňským Povodím Vltavy.
Výtěžek z dobročinné dražby obrazu by Miriam ráda věnovala organizaci Ledovec, který by ho využil na doplnění částky k pořízení nového automobilu pro terénní tým, který jezdí za lidmi s duševním onemocněním a podporuje je přímo tam, kde žijí.

Malíř: Jan Uldrych
Portrétovaný: PAVEL SÜSSENBEK
Kde: U Mlýnské strouhy
Pavel se narodil v Karlových Varech a do Plzně se s rodiči přistěhoval v roce 1979. Plzeň vnímá Pavel jako svůj domov, i když prvotním důvodem byla vzhledem k jeho zdravotnímu znevýhodnění v podobě paranoidní schizofrenie dobrá dostupnost lékařské péče a možnost pracovního uplatnění. Krásu Plzně zachycuje na svých fotografiích.
Pavel pracuje jako samostatný kuchař a vedoucí směny v Café restaurantu Kačaba. Ve volném čase se věnuje fotografování, zkouší natáčet videa, poslouchá hudbu a rád se toulá s fotoaparátem po Plzni a okolí. Přestože prošel ve svém životě nelehkým obdobím poté, co se snažil pomoci svému bratrovi z dluhů a sám se dostal do těžké situace dlužníka, je dnes člověkem, který dává jednoznačně přednost pozitivům před negativy a snaží se vždy vidět lepší stránku všech věcí a událostí. „Vnímám, že v Plzni je toho hodně dobrého. Mám k dispozici vše, co si člověk v dnešní době může od života přát. Skvělou práci, nádherné bydlení, fantasticky fungující partnerství a naplňující koníček, který plně aktivně sdílím s partnerkou. Žiji šťastný a naplněný život.“
Chtěl byste v Plzni zůstat celý život? Plzeň vnímám, také vzhledem ke svému věku, jako město, kde dožiji svůj současný život. Jednak zde mám skvělé bydlení v domě s pečovatelskou službou, který jsem na vlastní náklady zrekonstruoval, naplňující práci a rovněž zde bydlí i má partnerka Hanča.
Co je pro Vás synonymem pro „Plzeň“? Když se řekne Plzeň, tak téměř každému naskočí pivo. Tento fakt uznávám, i když jsem 100 % abstinent.
Jaké je Vaše přání do budoucna? Kde byste se nejraději viděl za pět či deset let? Pokud mi budou dopřány další roky, tak bych je chtěl prožívat v dimenzích jako doposud. Rozhodně nemíním krnět a tak bych rád setrval v pro mě naplňujícím zaměstnání a rád bych postupně naplňoval svoje fotografické vize.
Výtěžek z dobročinné dražby obrazu by Pavel rád věnoval na program kavárny Kačaba, tedy program zaměstnávání zdravotně znevýhodněných. V rámci programu by proběhla i prodejní výstava Pavlových fotografií, jejíž výtěžek by opět podpořil další program kavárny.

Malíř: Jan Mikulka
Portrétovaná: ANASTASIYA SHESTAKOVA
Kde: Na Švabinách
Anastasiya pochází z Ruska, z města Perm. V Plzni, kam přijela zkusit jiný život a získat nové (tentokrát české) vzdělání, žije od roku 2007. Cítí, že Plzeň je jejím domovem, i když druhým. Možná by chtěla zkusit život ještě v jiném českém či zahraničním městě.
Anastasiya se zabývá malým podnikáním v oblasti vzdělání. Její další prací a zároveň koníčkem je časopis Expert, kde pracuje jako šéfredaktorka. Má ráda historické centrum města, kam chodí ve svém volném čase na procházku. Jejím nejoblíbenějším místem v Plzni je kostel sv. Bartoloměje. Když přijede z Ruska nebo z dovolené, vydá se na kostelní věž podívat se na Plzeň shora. „V současné době se zabývám zprostředkováním příjezdů cizinců za účelem studia na vysokých školách v České republice. Myslím si, že zahraniční studenti přináší Plzni určitou popularitu, a že je to přínosné i pro celý region.“
Co máte na Plzni ráda, a co Vám tu naopak chybí? Mám ráda celou Plzeň, její specifickou atmosféru. Jediné, co mi chybí, je velké město. Pocházím z města Perm, kde žije více než milion obyvatel. Ruch velkého města mi opravdu schází.
Co Vám život v Plzni přinesl a co naopak vzal? Život v Plzni mi přinesl uspořádanost, ale myslím, že se tímto odlišuje celé Česko, ne jen Plzeň. Překvapivě mi Plzeň vzala soukromí. Ve velkém městě lidé žijí více méně anonymně. V Plzni vás skoro každý zná nebo vy znáte ostatní alespoň podle jejich zevnějšku.
Co je pro Vás synonymem pro „Plzeň“? Asi Škoda Transportation.
Jaké je Vaše přání do budoucna? Kde byste se nejraději viděla za pět či deset let? Aby Plzeň rostla a rozšiřovala se. Za pět let se vidím v Plzni, za deset – těžko říct.
Výtěžek z dobročinné dražby obrazu by Anastasiya ráda poskytla Poradně pro cizince a uprchlíky Diecézní charity Plzeň.

Malíř: Aleš Brázdil
Portrétovaný: STANISLAV LUKAVSKÝ
Kde: U Nového divadla
Stanislav se narodil v Praze a do Plzně se přestěhoval s rodiči v roce 1949. Důvodem přestěhování bylo služební zařazení otce, který byl z Prahy do Plzně přeložen. Plzeň považuje za svůj domov, a i když během života pobýval delší dobu mimo Plzeň, vždy se sem rád vracel. V současné době by si těžko zvykal někde jinde.
Stanislav je dnes již v důchodu. V Plzni ukončil základní školu, vyučil se ve Škodovce, vystudoval strojní průmyslovku. Pouze Právnickou fakultu UK vystudoval v Praze. Během jeho aktivního pracovního života pracoval ve Škodovce a pak na Krajském státním zastupitelství v Plzni. Pokud se nestane něco nepředvídaného, bude v Plzni bydlet až do konce života. „Po ukončení základní školy jsem se začal učit v o. p. Škoda. V průběhu učení jsem se začal aktivně zabývat turistikou (vedoucí družiny, orientační závody, později zápočtové cesty). Nejprve v TJ Výchova učňů o. p. Škoda a později v TJ Lokomotiva Plzeň, kde působím do současné doby, nyní jako předseda Odboru turistiky. Mimo Jižní Ameriky jsem byl ve všech ostatních světadílech.“
Co máte na Plzni rád, a co Vám tu naopak chybí? Co jiného mít rád v Plzni, nežli Plzeňský Prazdroj. Naopak mě chybí více klidu ve městě. I když byl značným finančním nákladem vybudován obchvat Plzně, kamiony stále jezdí přes město. Dále pak oživení středu města, kde, když se v 18.00 zavřou obchody, je Plzeň jako po vymření.
Co je pro Vás synonymem pro „Plzeň“? Pro mě „Plzeň“ znamená Škodovka a Plzeňský Prazdroj.
Jaké je Vaše přání do budoucna? Kde byste se nejraději viděl za pět či deset let? Přáním do budoucna je být zdravotně v pořádku, pozorovat, jak se Plzeň mění k lepšímu a dle svých sil k tomu přispět.
Výtěžek z dobročinné dražby obrazu by Stanislav rád věnoval Hospicu sv. Lazara ve Sladkovského ulici v Plzni.

Malíř: Jiří Bouma
Portrétovaný: SARVAR MIRZAEV
Kde: U Západočeské univerzity
Sarvar se narodil a vyrůstal v Uzbekistánu. Do Plzně přicestoval v roce 2011 za účelem studia, díky kterému zde poznal spoustu nových přátel a odlišnou kulturu. Plzeň dnes vnímá jako svůj druhý domov díky přátelům, práci a manželce, se kterou žije v centru města.
Sarvar je zaměstnán jako prodavač kebabu. Je rád, že díky tomu mohou místní lidé poznat i jiná národní jídla. Jeho oblíbeným místem v Plzni je díky své klidné atmosféře Lochotín. Zde by i rád bydlel, kdyby se naskytla příležitost. Na Plzni má rád pivo, naopak mu zde chybí počasí, jako je v Uzbekistánu. Sarvar by v Plzni rád zůstal co nejdéle, ale jak říká, člověk nikdy neví, co se může stát. „Bál jsem se, že díky jazykové bariéře a odlišné kultuře zůstanu na okraji společnosti. Někdy bylo těžké se přizpůsobit zdejší kultuře, ale díky přátelům, které jsem si zde zanedlouho našel, šlo vše lépe. Jak ve škole, tak ve svém volném čase jsem byl v kontaktu s Plzeňáky a díky nim jsem se naučil pár českým zvykům. V Plzni jsem opět jako znovu narozen. Mohu říci, že Plzeň je můj druhý domov.“
Co Vám život v Plzni přinesl a co naopak vzal? Život v Plzni mi přinesl spoustu věcí, štěstí, přátele, spokojené bydlení a spokojené žití mezi zdejšími lidmi, i když jsem měl obavy, jelikož jsem vyrůstal v jiné kultuře. Plzeň mi vzala jen mou rodinu, ale rád se za ní vracím do Uzbekistánu.
Co je pro Vás synonymem pro „Plzeň“? Pivo.
Jaké je Vaše přání do budoucna? Kde byste se nejraději viděl za pět či deset let? Má přání do budoucna jsou založit si rodinu, otevřít si vlastní obchod a koupit si dům. A určitě za pět nebo více let bych se stále rád viděl v Plzni.
Výtěžek z dobročinné dražby obrazu by Sarvar rád věnoval na zpříjemnění života dětí v Dětském domově DOMINO v Plzni.

Malířka: Alžběta Josefy
Portrétovaná: VERONIKA CIBULKOVÁ
Kde: Na Mikulášském hřbitově
Veronika žije v Plzni od narození. Tenkrát ještě byla v provozu porodnice na Slovanech. Ráda by v Plzni žila i v dospělosti, vyhovuje jí velikost města, jeho krásné okolí a jedinečná příroda. Region vnímá v porovnání se světem jako bezpečné místo. V Plzni je šťastná.
Veronika je studentkou prvního ročníku čtyřletého studia na Mikulášském gymnáziu. Mezi její nejoblíbenější předměty patří matematika a biologie. V Jachetním klubu Plzeň se věnuje jachtingu. Také je členkou plzeňských mažoretek Maršálek. Ráda reprezentuje Plzeň při vystoupeních i soutěžích. Jedním z jejích oblíbených míst je plzeňská náplavka na Anglickém nábřeží na břehu řeky Radbuzy. Odmalička také chodí k „andělíčkům“ ke katedrále svatého Bartoloměje. Andělíčkové tak znají většinu jejích přání. „Můj životní příběh spjatý s Plzní je zatím velmi jednoduchý a prozaický. V Plzni jsem se narodila, v Plzni žiju a v Plzni chci žít i v budoucnu. Často cestuji do různých koutů světa, ale vždy se do Plzně ráda vracím, netrpělivě čekám, kdy mě z dálky pozdraví plzeňská věž, která převyšuje kopce…“
Co máte na Plzni ráda, a co Vám tu naopak chybí? Mám ráda náplavku, přesně tohle mi v Plzni chybělo. Kulturní památky a gotický kostel sv. Bartoloměje jsou jedinečné. Chybí mi v Plzni multifunkční kulturní zařízení pro společenské akce, maturitní plesy, koncerty atp. Byla bych ráda, kdyby se zlepšila čistota ulic i silnic a údržba zeleně nejen v centru, ale i na předměstí.
Co je pro Vás synonymem pro „Plzeň“? Pokud slyším slovo „Plzeň“, evokuje mi to hlavně domov.
Jaké je Vaše přání do budoucna? Kde byste se nejraději viděla za pět či deset let? Moje přání je vystudovat vysokou školu. Nejraději bych se cca za 12 let viděla jako lékařka. Baví mě cestování, a tak bych po dokončení studia nějaký čas ráda cestovala po světě a poznávala jiné kultury.
Výtěžek z dobročinné dražby obrazu by Veronika ráda věnovala Jachetnímu klubu Plzeň k nákupu příslušenství k lodím, opravy vyřazených lodí apod. JK Plzeň by pak zorganizoval Den otevřených dveří a ukázkové vyjížďky pro dětský domov.

Malíř: Václav Sika
Portrétovaný: VÁCLAV LINDAUR
Václav se narodil roku 1937 v obci Útušice u Plzně. Tato obec je spjata s celou řadou významných jmen. Rod Lindauerů je zde zaznamenán nejméně od roku 1644. Všichni plzeňští Lindauerové přišli do Plzně právě z Útušic. Účast pana Václava Lindaura v projektu můžeme vnímat jako překlenovací most rodu Lindauerů / Lindaurů od jeho příchodu do obce Útušice až do dnešních dnů. Projekt Tvář Plzně byl inspirován výstavou maorských portrétů Gottfrieda Lindauera v Západočeské galerii v Plzni. Václav, jako jeden ze vzdálených potomků tohoto slavného malíře, je tak pro nás váženým a čestným členem mezi portrétovanými.
Václav v Útušicích prožil celý dosavadní život. Rodiče byli zemědělci a on také v zemědělství pracoval. Od dětství vnímá přírodu jako součást života, velice rád pracoval na zahradě. Často chodí na procházky, sleduje proměny přírody, pozoruje řeku. Má tady rodinu, okruh přátel a známých. V Útušicích je doma. V současnosti je v důchodu. V mladších letech se věnoval hokeji jako vedoucí mužstva v Losiné, byl i ve vedení tenisového klubu v Útušicích. Václav je portrétován s rostlinnými a maorskými ornamenty, které odkazují na jeho původ a lásku k přírodě. „U nás doma se mluvilo o kardinálu Beranovi, jehož matka byla Lindauerová, její předci z Útušic a jeho babička byla přímo z Útušic.“
Co máte na Útušicích rád kromě již zmíněné přírody? Život na vesnici má svá specifika. Se všemi se znáte i v okruhu několika vesnic, se všemi se zdravíte, promluvíte, dost toho o sobě víte. Panuje tu určitá soudržnost – zvláště mezi námi staršími.
Co je pro Vás synonymem pro „Útušice“? Synonymem pro Útušice je domov, rodina, jistota, spokojeně prožitý život.
Jaké je Vaše přání do budoucna? Co bych si přál do budoucna? Dobré zdraví a ať se daří plzeňskému fotbalu a hokeji!
Výtěžek z dobročinné dražby obrazu by Václav rád věnoval obci Útušice na zřízení a vybavení plochy dětského hřiště pro míčové hry.

Výstava je součástí vlajkového projektu Gottfried Lindauer

Tento projekt připravil organizační tým projektu Plzeň – Evropské hlavní město kultury 2015 ve spolupráci s The Chemistry Gallery.