Vernisáž výstavy Paví král moudrosti a květy

Do 10. 9. 2023 je v Galerii kritiků, palác Adria, Jungmannova 31/36, 1.patro, přístupná velmi zajímavá výstava Paví král moudrosti a květy.

Jedná se o výstavní prezentaci světového unikátu buddhistické grafiky, vyrobené ručně jako dřevořez v r.1907 v Tokiu pod názvem Pavího krále moudrosti.

Grafika je dnes v majetku Ilony a Zdeňka Sklenářových, doprovázená česko-japonskou expozicí tušové malby a kaligrafie současných umělců.

Úvodní text Dr. Vlasty Čihákové Noshiro:

Paví král moudrosti a květy

Výstava se koná k poctě asijského bůžka Pavího krále moudrosti, ochránce přírody a lidí před ničivými pohromami. Vyjadřuje jeho symboliku jakožto tradičního hubitele jedovatých tvorů, hadů a škorpionů. Nádherné barvy vějířově tvarovaného ocasu páva dokládají přeměnu jedu v nektar moudrosti. Přírodu zde představují květiny, z nichž každá má v buddhismu svůj symbolický význam. Jejich poetická vizuální promluva má větší hodnotu než myšlenky, protože sděluje city, bezprostředněji než verbální řeč. Originál grafiky Pavího krále, jenž je zároveň ženou-královnou, podřízenou podle buddhistického principu mužskému pohlaví, k níž se lidé modlili v období sucha či jiné kalamity a epidemií, je světovým unikátem. Byl před několika lety objeven v pozůstalosti malíře Zdeňka Sklenáře, který ho v r.1955 přivezl z Číny. Emanace božské moudrosti, spojená s kouzlem exotického páva, ochraňujícího i etiku buddhistické víry, znamenala pro malíře významnou inspirací v tvorbě. Stejně je tomu tak dnes u českých a japonských umělců, kteří se zajímají o obrazovou ikonografii buddhismu. Jejich kaligrafie a tušové malby dokládají ve výstavě účinek Pavího krále moudrosti.

Grafika Pavího krále moudrosti (japonsky Kujaku Myō-Ō) je dřevořez, provázený výkladem o jeho vzniku a esteticko-etické symbolice páva a Pavího krále. Příručka v japonštině byla vydána Nadačním fondem Zdeněk Sklenář pro prezentaci děl Zdeňka Sklenáře a kaligrafie Petry Vitáskové na výstavě „Hatai“ v červnu 2023 v Kanagawa Kenmin Hall v Yokohamě. Výstava se koná ještě v muzeu Asociace orientálního umění kaligrafie v Hachioji-Tokio v srpnu a Městském muzeu vizuálního umění v Ueno-Tokio v prosinci 2023. Text je mým výtvorem v překladu Philipa Noshiro, věnovaný historickým okolnostem vzniku grafiky Pavího krále v Japonsku r.1907, podle buddhistické malby z doby Heian (8.-12.století).

Jde o repliku starého čínského obrazu, existujícího v Japonsku ve třech variantách. První byl dovezen z Číny v 11. století, dvě japonské varianty pocházejí z 12. a 13. století. Proto je také název obrazu i grafiky japonský, ačkoli v Číně zní Kongque Mingwang, v sanskrtu Mayūra Vidyārāja a v hindštině Mahamayuri. V angličtině se nazývá Peacock Wisdom King. Všechny tři obrazy, dnes se statutem japonské národní památky, jsou malované na hedvábném svitku a mají zhruba stejné rozměry jako bambusová rohož tatami (160×100cm). První z 11.století byla zakoupen tehdy nejmocnějším japonským regentem Michinaga Fujiwara v rámci kultu ezoterického buddhismu mikkyó. Byl uložen do chrámu Ninna-ji v Kjótu, jenž později shořel. Dnes jako národní poklad je uchovávaný v klášteře téhož rekonstruovaného chrámu a je součástí sbírky Národního muzea v Kjótu. Autor není znám, avšak americký sinolog a historik umění James Cahill (1926–2014) uvádí v Indexu nejstarších čínských malířů, že jím mohl být nepříliš známý malíř Zhang Sigong z doby dynastie Severní Song (960–1124), žák známějšího Li Gonglina, specializovaného na malbu buddhistických bůžků.

Grafika, kterou si Sklenář dovezl z Číny, odpovídá druhému originálu japonského obrazu Pavího krále moudrosti z 12. století, má v rozích ještě přimalované čtyři amfory. Jde patrně o nádoby s hadím jedem či na úschovu cenností. Obraz na hedvábí má rozměry 147,9 × 98,9 cm a je jedním z devíti „národních pokladů“ uměleckohistorické sbírky Národního muzea v Tokiu. Existuje ještě třetí varianta téhož díla z 13.století (počátek doby Kamakura), dnes v chrámu Anrakuju-ji poblíž Kjóta, s kopií ve sbírce Národního muzea od slavného malíře Taikana Yokoyamy  z konce 19.století.

V r.1904 byl v Japonsku vytvořen pro EXPO v St. Louis v USA velkoformátový dřevořez Pavího krále, jenž měl po úspěších ukijoe na Světových výstavách v Evropě ohromit ještě Ameriku. Za předlohu byla zvolena první varianta obrazu Kujaku Myō-Ō (Mahamayuri), v monumentální velikosti bambusové rohože. Je největší grafikou na světě a za unikátní ruční techniku a přínos uměleckému řemeslu obdržela zlatou medaili EXPA. Tiskař použil na přenos z malby technologii, v té době používaný pro výrobu pohlednic a ilustrací, fotomechanickou reprodukci zvanou světlotisk či kolotypie. Předjímala ofsetovou litografii a umožňovala jak plný převod škály barev s jemnými tóny, tak i detailních stop štětce, prasklin a skvrn v obraze. Tisk repliky provedla vyhlášená grafická dílna soudobého mistra dřevořezu Tetsunosukeho Tamury (1853–1926) a vyslání díla do St. Louis zajistila fotoreprodukční dílna fotografa a podnikatele Toshimo Mitsumura (1877–1955). Volba tématu padla na Pavího krále z 11.století na doporučení císařského dvora. Dvůr také od té doby vlastní jeden grafický list, druhý byl zakoupen muzeem na Rhode Islandu v USA a třetí zůstal po skončení výstavy v St. Louis. Čtvrtý dřevořez koupil v r.1905 známý londýnský antikvář Arthur Probsthain, avšak prodal ho později do Muzea výtvarného umění v Bostonu.

Grafika pro St. Louis byla vzhledem ke svému velkému formátu výrobně náročná, soutisk dosáhl více než 900 fází jednocení barev. Ve srovnání s běžným použitím pěti až dvaceti štočků bylo pro tento dřevořez použito 43 štočků z dřeva plané sakury, a pro každou barvu a její odstín byl vytvořen samostatný štoček. Proto byl počet fází tak vysoký a všechny grafické listy nabyly hodnotu unikátu. V důsledku velkého úspěchu začali soudobí mistři japonského dřevořezu houfně reprodukovat buddhistické obrazy z dřevěných štočků kolotypií. Do této konjunktury spadá také tvorba grafiky Kujaku Myō-Ō ze sbírky Zdeňka Sklenáře (leden 1907, období Meidži, vytvořená jako příloha sborníku Kokka Vol. XVII/č. 200).

Sborník tradičního japonského umění Kokka byl v Japonsku vydáván od října r.1889 a dodnes je známým měsíčníkem pro ochranu, správu a propagaci japonských a asijských kulturních památek. Kdysi obsahoval přílohy jednoho až dvou grafických listů. S listem Pavího krále byl vydán jeho jubilejní 18. ročník. Teoretická studie na úvod zmiňuje, že zmenšování obrazové předlohy do rozměru 38 × 25 cm trvalo dva měsíce a několik dalších ještě práce na rytině a soutisku barev, než bylo dosaženo konečné podoby díla. Grafika byla vlepená horizontálně přes otevřenou dvoustranu na tvrzený papírový podklad, takže mohla být odlepena a použita i jako samostatný tisk. Má o trochu větší rozměr než pražská grafika, liší se šířkou papírové ořízky. Počet tehdy vytištěných listů není přesně znám, neboť žádné jiné tisky se nedochovaly či nebyly dohledány. Prodejní cena sborníku tvořila dvojnásobek té běžné a zjevně vysoko byla stanovena i cena přílohy. Náklad sborníku se odhaduje nejvýše na 200 kusů, na rozdíl od mnohem nižšího nákladu starších čísel, psaných ručně tužkou nebo štětcem a tuší.

Autorem grafiky je tentýž renomovaný mistr dřevořezu Tetsunosuke Tamura, jako pro EXPO v St.Louis. Asistovali mu dva špičkoví rytci, Ryōsuke Iiyama a Nagahisa Mitsui, zaměstnanci firmy Kokka. Předloha druhé malby Kujaku Myō-Ō z 12. století má však kromě odlišného barevného tónování již zmiňované čtyři amfory v rozích obrazu. Sborník byl vytištěn na ručním japonském papíře, otvíral a četl se zprava doleva, čísla stránek jsou uváděna v japonských znacích. Vynikal úložnou deskovou vazbou v tvaru krabice, s obalem z hedvábného brokátu na převázání stužkou. Technika kolotypie zde byla uplatněna pouze pro tisk černobílých ilustrací, na vícebarevný dřevořez soutisk dosáhl až 200 fází.

Památeční číslo sborníku Kokka je v kompletní podobě zachováno jako vzácný tisk dnes  v archivu nakladatelství Kokka v Tokiu, jeho kopie jsou uloženy v knihovně japonského parlamentu, archivu japonského Národního muzea a na katedře dějin umění tokijské státní univerzity Tōdai. Historická čísla sborníku Kokka existují pouze ve faksimile a na mikrofilmech. Originály byly v průběhu historie zničeny, buď požáry či v důsledku pohrom, jako třeba velké zemětřesení v centrální oblasti Kantō v r.1923 anebo při rozsáhlém bombardování země ke konci 2. světové války.

Posledním soukromým majitelem obrazového originálu a patrně i grafiky byl významný japonský obchodník s hedvábím Sankei Hara (1869–1939), jenž z výtěžku svého podnikání se věnoval svému koníčku –  patronaci umělců a ochraně starých japonských a čínských památek. Založil uměleckou sbírku s úmyslem zřídit pro ni soukromé muzeum, což se mu podařilo v r.1906, kdy na rodinném pozemku v Jokohamě, s krásným výhledem na mořský záliv, vybudoval skanzen buddhistických staveb zvaný Sankei-en. K deseti historickým budovám dovezeným z Kjóta a prefektur přibyly později ještě indické stavby a do památníku, obklopeného lotosovými jezírky, čajovnou a pagodou, byla umístěna jeho vzácná sbírka. V r.1916 přijal Hara na doporučení přítele malíře Taikana Yokoyamy (1868–1958) – kopisty třetí varianty obrazu Kujaku Myō-Ō z chrámu Anrakuju-ji pro Národní muzeum v Tokiu, delegaci indického básníka Rabindranatha Tagora, s nímž pak dlouhodobě udržoval přátelské styky a pěstoval výměnu studentů vysokých uměleckých škol.

Zahradní komplex Sankei-en byl zničen zemětřesením v r.1923, poté bombami amerického letectva v r.1945, avšak po válce ho rodina obnovila v plném rozsahu a připsala  v r.1953 městu Jokohama. Hara zemřel v Londýně v r.1939, avšak rodina pečovala dál o pozůstalost buddhistických obrazů a starých čínských tisků. Obraz Kujaku Myō-Ó, zakoupený původně ze sbírky významného politika na počátku 20.století, převedla do Národního muzea v Tokiu až v r.1960, přes vládní Agenturu pro kulturu (dnešní Ministerstvo kultury Japonska).

Takové je pozadí grafiky ze sbírky Zdeňka Sklenáře. Uvážíme-li, že umělec ji zakoupil v Číně r.1955, byl obrazový originál Kujaku Myō-Ō do svého převodu ještě pět let v majetku rodiny Hara. Grafika se však do Číny musela dostat již v předválečném období, nejspíše během 30.let minulého století, kdy styky Japonska s Čínou byly po všech stránkách čilé. Stalo se tak asi darováním nebo prodejem sborníku, možná i věnováním grafiky samotným Harou některému z jeho partnerů v obchodu s hedvábím na čínském trhu.

Páv je symbolem krásy, sebevědomí, slávy, vznešenosti, ale také integrity a nesmrtelnosti. Je jedním z posvátných ptáků hinduistické mytologie. Legenda praví, že pod názvem Mayura byl stvořen z křídel jiného polobožského páva jménem Garuda, používaného k přepravě Višnua, jednoho z hlavních bůžků hinduismu. Jeho křídla jsou posvátná. Mýtus spočívá ve schopnosti zabíjet jimi jedovaté hady, jež se v Indii vyskytují ve značném množství, včetně velké kobry, ale slouží také ochraně hinduistických božstev.

Sám Král moudrosti (Vidyaraja = Myō-Ō anebo čínsky Mingwang, anglicky Wisdom King) je prototypem buddhistických bůžků, třetí v pořadí po hlavním typu božského Buddhy (v Japonsku Nyorai) a po druhém božském typu Bódhisattvy (Bosatsu). Angličané ho zvou alternativně Radiant King (Zářící král) nebo Guardian King (Král ochránce), protože je považován za ochránce moudrosti pěti hlavních Buddhů. Emanace božské moudrosti symbolizuje sílu buddhistické víry k překonání slepých lidských tužeb a vášní. Tato forma buddhismu, na základě učení mikkyo (v Japonsku sekty Shingon a Tendai)), měla být předávána všem těm, kdo chtěli následovat cestu Buddhy k dokonalosti a osvícení.

U symboliky květin platí, že mají duchovní hodnotu. Např. hinduisté konají denně obřad uctívání božstva pújá, nabízejí mu vodu a lotos, jenž je hlavní květinou a symbolizuje krásu, prosperitu a plodnost. Tyčí se nad vodou a bahnem, představuje i jednu z nejsložitějších pozic jógy, díky níž lidé dosahují nejvyšší úrovně vědomí. Buddhisté považují lotos za symbol samotného Buddhy, kdežto pro taoisty je symbolem čistoty. Čínský taoismus považuje za posvátné i některé stromy. Velikánem mezi nimi je bambus – jako silný a nezlomný charakter, anebo borovice – symbol dlouhověkosti a důstojnosti.

V Japonsku je nejvýraznějším symbolem chryzantéma, dovezená z Číny v 5. století. Jde o žlutooranžovou květinu s černými nebo červenými obrysy, jež se stala znakem japonského císaře a jeho rodiny. Jako pečeť je umístěna i na císařské standartě. V období Heian byla šlechtěná také pro urozené rodiny, jako výraz dobrých vztahů s císařským dvorem. Kvete na podzim, kdy Japonci pořádají festivaly chryzantém a ve svatyních expozice chrysantém. Používá se i k ozdobě pokrmů, je běžným motivem dekoru japonského porcelánu, lakovaných předmětů či kimona. V Číně je chryzantéma chápaná jako symbol radosti z dobré úrody, dlouhověkosti, odolnosti a vytrvalosti. Je spojená s kultem slunce, tvar květu ho připomíná.

Konečně sakura je národním stromem Japonska, ačkoli jejím domovem je mnoho asijských států – Čína, Indie, Vietnam, Korea. Japonsko má však nejvíce odrůd, až 200 kultivarů. V období Heian (794–1191) převzala japonská společnost mnoho zvyků z Číny, včetně svátku „obdivování květů“ (japonsky hanami), kdy císařská rodina, básníci, zpěváci a aristokracie nejčastěji oslavovali právě květy sakury. V Japonsku byla pěstována dvorskou šlechtou pro svou jedinečnou krásu a zkrášlení okolí.

Japonci věnují velkou pozornost předpovědím kvetení sakur od jihu k severu země, po jejich rozkvětu se vydávají do parků, svatyní a chrámů, aby se pokochali krásou obsypaných stromů. Také proto prý začíná v Japonsku fiskální a školní rok od dubna. V Číně značí třešňové květy ženskou krásu a lásku, v Japonsku jsou však symbolem pomíjivého života, pro krátké období jejich květeny. Dokazují, že život je stejně krátký a krásný, a proto se stávají i častým dekorem zboží všeho druhu.

Buddhismus je hlavním náboženstvím Japonska, dovezeného z Koreje a Číny, původním náboženstvím je však šintoismus. Vyvinul se z respektu k ničivým přírodním silám a nevysvětlitelným jevům, jež lidé vztáhli k určitým místům v přírodě, kde uctívali stromy, tůně, kameny. Postupně se z těchto vztahů vyvinula perzonifikovaná božstva (kami), což vedlo k vybudování řady svatyň a udělalo z šintoismu polyteistické náboženství. Šintoismus svou prioritu ztratil úměrně domestikaci buddhismu, avšak brzy byly obě víry uplatňovány v životní praxi současně. V polovině 19. století (éra Meidži) došlo v rámci restaurace císařské moci k revitalizaci šintoismu, jež vedla k potlačení vlivu buddhismu a obnovení kultu božského původu císaře, následně i k hegemonii v přístupu státu k asijskému kontinentu a k rozpoutání  války. Situace se znormalizovala až po porážce země, během 2.poloviny 20.století. Japonci tudíž nevyznávají jen jedno náboženství, ve svém filosofickém přístupu ke světu praktikují obě víry najednou. Tento synkretický postoj je hluboce zakořeněn v jejich každodenním životě a projevuje se i v hluboké souvztažnosti víry s naukou o přírodě a kosmu.

Výstava se koná ve spolupráci s Toyo Shodo Geijutsu Gakkai (Asociací orientálního umění kaligrafie) v Tokiu, s níž Galerie kritiků rozvíjí již řadu let pravidelnou výměnu výstav tušové malby a současné kaligrafie, dále pod záštitou Ministerstva kultury České republiky, Hlavního města Prahy a Městské části Prahy 1, Velvyslanectví Japonska v České republice, Česko-japonské společnosti, a v neposlední řadě ve spolupráci s nadačním fondem Zdeněk Sklenář Foundation.

Dr. Vlasta Čiháková Noshiro