Vernisáž Lars Widenfalk – Facing Time

Do 8. 9. 2023 je v Galerii Kuzebauch, Říčanova 19, Praha 6 (tram Říčanova nebo bus Štefkova pak cca 500 m), přístupná velmi zajímavá a krásná výstava Larse Widenfalka – Facing Time.

Průvodní text kurátora výstavy Tomáše Hendrycha:

S příchodem abstraktního umění začátkem minulého století přišel i nový druh svobody. Sochy najednou nemusely představovat nic konkrétního. I ve skandinávských zemích je odklon od figurativního umění výrazný. Celé generace umělců opouštěly lidské tělo pro trojrozměrné abstrakce, tradiční materiály jako kámen a žulu nahrazovaly ocelí, plastem nebo betonem. Švédský sochař Lars Widenfalk je ale jedním z těch, kterým se na tradici figurativní tvorby znovu podařilo navázat. Ve vystavených dílech vrací pohled zpátky k člověku i jeho vztahu k životnímu prostoru. Umělec se narodil v roce 1954 ve švédském městečku Sveg. Na univerzitě v Uppsale vystudoval archeologii a dějiny umění. Mezi lety 1981-1985 studoval sochařství na norské Výtvarné akademii v Oslo. V současnosti žije se svou ženou, sochařkou ve skle, Alenou Matějkou. Střídavě v českém Betlémě, ve Švédsku a také v Itálii.

Právě zájem o mýty a historii mu pomohl najít novou a svébytnou uměleckou cestu. Jejím základem se stal kámen – materiál, který hraničí s věčností a v jehož nitru může člověk snadno sledovat proud času. Widenfalkova fascinace dávnými rituály a starými mýty prostupuje každým jeho dílem. Často připomíná, že skutečné sochy se v neopracovaném kameni skrývají odjakživa. Jeho přístup je tak téměř archeologický – k tomu, co se pod nánosem kamene ukrývá, se musí dopracovat. Výsledné fragmenty hlav a těl připomínají posvátné artefakty vylovené z vraků dávno zapomenutých lodí. A právě slovo fragment je pro jejich pochopení důležité – ona neúplnost totiž vybízí k představivosti. Widenfalk sice vytváří scénu, která svádí směrem k ruinám, avšak nabízí záchytné body. Dál už ale neprozradí nic.

Jeho sochy tak vybízejí k zamyšlení. Jsou zrcadlem, díky kterému je možné zahlédnout svou vlastní tvář i vše, co stojí okolo. A protože někdy je kámen zatížen pamětí až příliš, Widenfalk posledních pár let pod vlivem své ženy čím dál častěji pracuje i se sklem. Tento pro něj nový materiál jako by jeho sochy osvobodil a sejmul z nich váhu. Do skla převedená díla tak připomínají průsvitné vzpomínky anebo hladké záblesky dávných ideálů. Zkuste k nim natáhnout ruku a ony se rozprchnou dříve, než je vůbec stihnete pochopit.

Tomáš Hendrych, kurátor výstavy