Vernisáž Petra Feriancová, Eva Jiřička, Michal Kindernay, Tereza Severová: Another summer

Do 27. 8. 2023 je v Galerii Kurzor, Dukelských hrdinů 25a, Praha 7, přístupná zajímavá výstava Petra Feriancová, Eva Jiřička, Michal Kindernay, Tereza Severová: Another summer.

kurátorka: Mariana Serranová
výtvarná spolupráce: Jan Brož

I.                   Zase léto

„And summer´s surely really about an imagined end. We head for it instinctually like it must mean something. We´re always looking for it, looking to it, heading towards it all year, the way a horizon holds the promise of a sunset.“ (Ali Smith, Summer)^[1]

„August of another summer, and once again
I am drinking the sun.“ (Mary Oliver, The Pond, Felicity)^[2]

„This is precisely the story told by today´s art. The contemporary sublime is no longer that of infinite spaces. The painful contrast between the individual and the majestic of mountain ranges. It is the sublime of saturated spaces, of the immersion of human beings in an environment in which they are ubiquitous, in an atmosphere whose every molecule is permeated with their activity. “ (Nicolas Bourriaud, Planet B. Climate change and the new sublime)^[3]

Zase léto. Letos po chladném a deštivém jaru. V našich geografických podmínkách je jaro vlastně čekáním na léto. Jeho pomíjivost je ale taková, že na sklonku jednoho dokonalého letního odpoledne začínáme želet jeho krátkosti. Tento ordinérní, leč skličující existenciální moment se v lepším případě přelije do pocitu nutného smíření se s provizorností vlastního života na zemi. A je zde navíc hojivá představa příštího perfektního léta. Snad, nebo určitě.

Druhá výstava z čtyřdílného cyklu Seasons sleduje současnou náladu jako kontrast globálního a lokálního, přírodního a společenského. Naznačuje změny v interakci přírodního a lidského živlu, jejich provázanost. V kontextu klimatické změny se rozvrh čtyř výstav parafrázující čtyři roční období od začátku jevil jako aktuální výzva tradiční žánrovosti v různých odvětvích umění. Přírodní lyrika je relevantním žánrem i dnes, ale náš meditativní pohled do krajiny, směrem k oblakům či do vodních hlubin – na rozdíl od pohledu našich předků – zakaluje vědomí klimatické krize, za kterou cítíme odpovědnost. Kritická reflexe lidského vsunutí se do přírodních procesů, potravinových řetězců či genetické původnosti jiných druhů je předmětem společného zájmu vědy, humanitních oborů i politické angažovanosti. Také výstava Another Summer překračuje klasické stereotypy nálad přírodních i společenských výjevů, které symbolicky reagovaly na cykly, živly i počasí.

Milujeme léto, ale děsí nás vyschlé řeky a vyhořelé lesy. Postkoloniální myšlení a ekologie nás nutí se zpytovat při cestách do exotických krajin ve vzdáleném klimatickém a geopolitickém kontextu. Toužíme po moři, nedokážeme se ale vyrovnat s utonulými vraky v době klimatického uprchlictví. A kde budou ledovce – co střeží jejich tenčící se ledová krusta? Naši bezpečnost? Rozluští člověk v posledním metru ledu evoluci svého druhu i svůj zánik současně?

II.                Čas v perspektivě přírody, společnosti a těla

„Být moderní z definice znamená promítat na ostatní všudypřítomný konflikt mezi Lokálním a Globálním, mezi archaickým a budoucností, se kterou nemoderní samozřejmě nemají nic společného.“ (Bruno Latour, Zpátky na zem. Jak se vyznat v politice Nového klimatického režimu) ^[4]

„Like a wind, like a storm, like a fire, like an earthquake, like a mud slide, like a deluge, like a tree falling, a torrent roaring, an ice floe breaking, like a tidal wave, like a shipwreck, like an explosion, like a lid blown off, like a consuming fire, like spreading blight, like a sky darkening, a bridge collapsing, a hole opening. Like a volcano erupting.
Surely more than just the actions of people: choosing, yielding, braving, lying, understanding, being right, being deceived, being consistent, being visionary, being reckless, being cruel, being mistaken, being original, being afraid…    
(…)
To treat the force of history as a force of nature was reassuring as well as distracting. It suggests that though this may be only the beginning, the beginning of an age of revolutions, this too will pass.
Like Vesuvius, the French Revolution was also a phenomenon. But a volcanic eruption is something perennial. While the French Revolution was perceived as unprecedented. Vesuvius has been erupting for a long time, is erupting now, and will erupt again: the continuity and repetitiveness of nature.“ (Susan Sontag, Volcano Lover)^[5]

Geologický čas ve schématu vědy, který nám v kritickém diskurzu antropocénu v době krize připomíná evoluční čas našeho druhu v řádu milionů let, je zároveň i ultimativním varováním před koncem éry člověka, jehož první dějství už možná nastalo. V čase proměny vztahu člověka vůči přírodě je důležité znovu nalézt měřítko v perspektivě lidského života, generací a jejich udržitelné kontinuity, jež ale také bude v souladu s cykly, které jsou vlastní jiným      živým formám, rostlinným a živočišným společenstvím.
Ztráta kontroly nad ekonomickými a ekologickými důsledky je výzvou k tomu zaměřit se na lokální kontext, definovat hranice individuální identity a – v prostorovém smyslu – se soustředit na důvěrně známou krajinu a s ní související komunitu. Taková reflexe je také určitou prevencí totálního kolapsu, prudké krize s přívalem destruktivní diskontinuity. Naše přítomnost se odehrává v multidimenzionálním průsečíku sociálního času a přírodních cyklů v dlouhodobém horizontu nejistot a nahodilostí.

Ze zkušenosti posledních let víme, jak ekologické a válečné katastrofy mění tok času. Zájmy starých mocenských struktur neopouštějí své monopolizované a imperiální výhody a žijí v čase vlastního zaostávání. Neochota jít s dobou a s jejími problémy pak přináší bolestné ztráty a narušení matrixu vztahů. Společenské změny, epochy a události nacházejí často metaforická označení a reprezentace inspirované dynamikou přírodních fenoménů. V sociokulturním smyslu označuje například explozivní čas maximální míru diskontinuity, která je spojena s razantním nástupem nové doby. ^[6]

Historikové s oblibou pozorují souvislosti mezi klimatickými změnami a zániky civilizací. Nejznámějším příkladem z novověku je Francouzská revoluce, jíž v 70. letech 17. století předcházela kratší doba ledová a o něco později také aktivita sopky Laki na Islandu, která v roce 1783 vychrlila do atmosféry 120 milionů tun oxidu siřičitého, přičemž současníci popisovali „krvavě zbarvené slunce“ nad severní polokoulí. Francie pak – po dekádě klimatických výkyvů, bídy a zvýšené úmrtnosti – vstoupila do konfliktu s mocenskými elitami.  

Jak měřit čas a jak ho spravovat v nepřeberném množství pojetí času? Počtem úderů srdce vyměřených na život? Hodinami odpracované práce? Dny potřebnými na vegetativní růst, zakořenění, měsíci potřebnými na tlení a rozklad? Jak mít čas na své straně? A jak zůstat v době nekonečných prognóz v přítomnosti, když někdejší chápání astronomického času jako spolehlivě homogenního a kontinuálního dostává v naší percepci v době klimatické změny citelné trhliny.

(…)

^[1] Ali Smith, Summer, Penguin Books, 2021, s. 299.

^[2] Mary Oliver, Felicity, Corsair, 2018, s. 67–68.

^[3] Nicolas Bourriaud, Planet B, Climate change and the new sublime, Radicants, 2022, s. 23.

^[4] Bruno Latour, Zpátky na zem, Nakladatelství Neklid, 2020, s. 36.

^[5] Susan Sontag, Volcano Lover, Picador, s. 100–101.

^[6] Josef Šubrt, Sociální čas, skutečnost nebo fikce: Několik úvah k tématu, In: Natura et cultura I., 2014. s. 202–203.